V prvním období české recepce poválečné německé literatury trvajícím přibližně do poloviny šedesátých let zaujímá Heinrich Böll zcela mimořádné místo. Zatímco většina jeho generačních druhů nebo autorů, kteří do literatury vstoupili po roce 1945, například Wolfgang Koeppen, Ilse Aichingerová, nebo Alfred Andersch, byli v českých překladech zastoupeni většinou jen jednou ze svých knih nebo, jako například Arno Schmidt, zůstali až do devadesátých let pro širší čtenářskou obec neznámí, bylo dílo Heinricha Bölla do češtiny do roku 1968 přeloženo až na jednu nebo dvě výjimky celé; jako první román „A neřekl jediné slovo“ v roce 1958, pět let po jeho německém vydání.
Na tomto místě ovšem ve výčtu autorů nepřihlížíme k německojazyčným autorům ze Švýcarska jako Maxu Frischovi nebo Friedrichu Dürrenmattovi, kteří byli na českých jevištích s velkým úspěchem od počátku šedesátých let
hráni a jejich dramata vydávána Dilií. U nich totiž nebylo třeba, stejně jako u spisovatelů, jako například Thomase Manna, nebo Anny Seghersové, kteří po nástupu Hitlera emigrovali, překonávat psychické i politické zábrany, které se recepci německé kultury po zkušenosti s válkou a nacismem stavěly do cesty, zvlášť jestliže šlo o autory z „revanšistického“ Západního Německa.
Autorův osobní vztah k Čechám
Heinrich Böll ale nebyl – na rozdíl od svých ostatních kolegů – jen autorem, který byl u nás čten, ale který měl k Čechám i osobní vztah. Jeho žena Annemarie Böllová se narodila v roce 1910 v Plzni, její otec byl Čech a Čech se také jmenoval, zatímco její matka pocházela z Porýnska. V Čechách strávila Annemarie Böllová pouze prvních šest let svého života, protože oba její rodiče velmi brzy zemřeli, maminka v roce 1915, otec o rok později, takže vyrůstala v rodině své matky v Kolíně nad Rýnem. Její vzpomínky na roky strávené v Čechách hrály ale v rodinném narativu velmi důležitou roli, jak o tom mluvil i René Böll v Praze v roce 1991: „Pro naši rodinu bylo Československo něco jako kus domova a Malovice u Plzně, kde matčina rodina vždycky trávila prázdniny, hrály ve vzpomínkách mé matky velkou roli. Pro nás, kteří jsme vyrůstali v rozbombardovaném Kolíně, bylo její vyprávění o lesích v Čechách kusem nedosažitelné idyly z minulosti. Rádi jsme poslouchali, jak matčina česká babička jim jako dětem vyprávěla různé příběhy, jak z lesa nosila byliny, jednou dokonce i havrana.“ Tento pocit idyly byl ještě zesílen četbou Babičky Boženy Němcové, první českou knihou, kterou Heinrich Böll od své ženy dostal, četl a zamiloval si ji tak, že ji zařadil mezi autory výboru „Moje čítanka“ z roku 1978. Babička je v ní představena malou ukázkou.
Inspirován Annemarií
Jak píše brněnský germanista Jiří Munzar ve své studii „Heinrich Böll z českého pohledu“, inspirovalo vyprávění paní Böllové jejího muže k jedné z jeho nejúspěšnějších, cenou odměněných, raných povídek „Die Waage der Baleks von Bilgan“ (Váha Baleků z Bilganu). Příběh je, byť poněkud neurčitě, lokalizován do Čech; několikrát se zde objevuje jméno Praha a Pražané, pro které obyvatelé vsi sbírají houby a koření, které pak Balekovi prodávají letním hostům; vypravěčova rodina se přátelí s rodinou Čechovou. Jeho praděd, hrdina příběhu, který jako chlapec usvědčí Balekovy z Bilganu z podvodu při vážení, jimiž lidi obírají o zaslouženou výplatu, je ale postavou fiktivní a s rodinou Annemarie Böllové nemá nic společného. Vlastním tématem povídky je otázka spravedlnosti a rozporu mezi chudobou a bohatstvím.
Je zajímavé, že skutečnost poločeského původu Annemarie Böllové je u nás – jak jsem nedávno zjistila dotazy u svých přátel – dodneška skoro neznámá, a tento osobní aspekt Böllova vztahu k Čechám, který mu je jistě přiblížil, nebyl v tomto prvním období jeho české recepce nikdy uváděn. Jen Jaroslav Mrnka se ve své ještě velmi dogmatické knize reportáží ze západního Německa se signifikantním názvem „Zázrak bez naděje“ z roku 1960 o původu Böllovy ženy z Čech krátce zmiňuje. Heinrich Böll a Hans Henny Jahn jsou mimochodem jediní autoři, které Mrnka považuje za představitele onoho „lepšího nerevanšistického Západního Německa“. (Od Hanse Henny Jahna nebylo v době vydání Mrnkovy knihy mimochodem do češtiny přeloženo ani jedno z jeho děl.)
Tato asi „pro jistotu“ zamlčovaná skutečnost, že Böllova žena pocházela z Čech, nám nejlépe ukazuje křehkost situace, která tehdy ještě recepci děl německé literatury ze Západního Německa provázela: zmínka o jejím původu by na Annemarie Böllovou byla mohla vrhnout nesmyslný stín „sudetské Němky“ se všemi asociacemi a traumaty, která s tímto slovem byla spojena, jako byl Mnichov, protektorát, Heydrichiáda, vyvraždění českých Židů, koncentráky, totální nasazení, zkrátka celý v české paměti tehdy ještě živý zážitek nacistické brutality běžně ztotožňované se samotným němectvím. A to by bylo mohlo oslabit postavení Heinricha Bölla, který v procesu pomalého obnovování kontaktu s nám historicky nejbližší německou kulturou představoval ono „jiné Německo“, které se z této katastrofy bolestně rodilo. Tuto úlohu „dobrého Němce“ Heinrich Böll vynikajícím způsobem naplňoval. Vybaven pro ni byl, a v tom je vzhledem k jeho působení v ateistickém Československu
jistá ironie, svým hluboce jako láska k člověku prožitým křesťanstvím stojícím v protikladu k oficiálnímu církevnímu porýnskému katolicismu.
Tento úkol žádoucího normalizování válkou zcela porušeného vztahu k německé kultuře nemohl například splnit klasik a emigrant řádu Thomase Manna, jehož díla u nás vycházela už hned po válce, ale jen autor z generace, pro kterou byla válka základním životním zážitkem. Ovšem ne prožitým pouze v rovině osobní nebo jako válečné tažení, ale jako lidská situace per excellence.
Hlas humanity
Po vydání románu „A neřekl jediné slovo“ a o rok později sbírky povídek „Chléb mladých let“ se nová díla Heinricha Bölla na českém knižním trhu objevovala skoro každý rok: 1961 „Dům bez pána“, ve stejném roce „Kdes byl, Adame“, 1962 „Biliár o půl desáté“, 1964 volný výběr autorových válečných povídek „Den první a den poslední“, 1965 „Irský deník“, 1963 a 1966 „Klaunovy názory“, 1968 „Konec jedné služební jízdy“. Těmito devíti do češtiny přeloženými knihami, s tím se mu žádný poválečný německý autor nemohl rovnat, se Heinrich Böll stal v Československu tím nejoblíbenějším, nejčtenějším – a jak dokládá Jiří Munzar – nejčastěji vypůjčovaným autorem ve veřejných knihovnách. Přeložena byl v tehdejší době ovšem už i otřesná literární konfrontace s válkou a poválečným bezdomovectvím, výbor z próz ve dvaceti šesti letech v roce 1947 zemřelého Wolfganga Borcherta „Signály svědomí“, vydané v roce 1959 a jeho hra „Venku přede dveřmi“.
Jestliže dnes vzpomínám na svůj tehdejší čtenářský zážitek z Böllova díla, byl pro mne autor v něm přítomen jako píšící člověk, s tichým, nenápadným ale zároveň výrazným hlasem, přesvědčivý svým slovem. Především ale naprosto důvěryhodným ve svém jasném negativním postoji vůči násilí, svou humanitou bez frází. Proto si také mohl dovolit psát o německých vojácích jako o lidech, ne jako tomu bylo dosud zvykem v knihách a filmech jako o nepřátelích a bestiích. A čtenář to necítil jako nějakou “revanšistickou” provokaci. Válka jako by se tu odehrávala jako jakási abstraktní moc mimo lidi, jejíž důsledky ti ale platili svými životy a štěstím.
Když jsem při přípravě tohoto článku listovala ve svých starých českých vydáních jeho díla, našla jsem tu na lístku poznámku „jen v utrpení jsou si lidé rovni“. Jestli tento citát pochází z Böllova díla, nebo jde o shrnutí působení Böllových raných prací na mne, už nevím. Böllův hlas byl prostě hlasem humanity; to působilo zvlášť silně v zemi, v níž fáze stalinistického násilí ještě nebyla zcela překonána a i utrpení mělo třídní charakter. Pro taková znamení a poselství jsme tehdy byli senzibilizováni, naučeni číst mezi řádky. Lze říct, že Heinrich Böll u nás právě mezi řádky působil jako veřejný intelektuál možná nejsilněji, protože znovu i pro nás ustavoval mravní řád. Na rozdíl od řady jiných německých autorů u nás zdomácněl, byl tak říkajíc náš.
Odkonkrétněním války se z nepřítele stal člověk
Ovšem i v doslovech k českým vydáním Böllových děl se můžeme setkávat s tím, co bychom mohli nazvat jako odkonkrétnění ho Německaickvostvanci Heinricha B německ v tisovankrtématu války, která už není výhradně spojena s fašismem, jak tomu bylo dosud. Například kulturní publicista Vítězslav Kocourek píše ve svém doslovu k „A neřekl jediné slovo“, vydaném v roce 1958, „o tragických válečných letech“, ba dokonce „o tragickém osudu Německa v posledních desetiletích“ a v poslední větě jeho doslovu je pro něho Böllova kniha dokladem toho, že „v německé literatuře humanistická linie zůstala živá a plodná“. A v „Chlebu mladých let“, v již uvedeném české vydání z roku 1959, je řeč o generaci Heinricha Bölla jako o generaci formované krvavou zkušeností války, války jako takové, ne expresis verbis nacistického Německa. Válka se zde v návaznosti na Böllův postoj stává lidskou zkušeností utrpení, jako taková je absolutním zlem a není už definována přes německou vinu a fašismus. Byly to také roky studené války, kdy nebezpečí nového konfliktu bylo stále znovu aktuální, a mimo Evropu se odehrávaly „zástupné“ války v Koreji, ve Vietnamu a jako suezská krize v roce 1956 vedoucí k dlouholetému uzavření Suezského kanálu.
V tomto důležitém procesu „humanizace nepřítele“, kdy se z nepřítele stával člověk, hrálo dílo Heinricha Bölla v československém kontextu velmi důležitou roli i jako svého druhu příspěvek k probíhající destalinizaci.
Čtu-li ale dnes skoro po půl století „A neřekl jediné slovo“, připomíná mi osud Käthe a Freda Bognerových, kteří po válce zůstali „venku přede dveřmi“ v situaci dnešního prekariátu, lidí, které ne válka, ale neoliberální kapitalismus spojený s nezvládnutou globalizací odložil, řečeno s Bohumilem Hrabalem, na „smetiště dějin“ a kteří vyčerpávají své životy uspokojováním
pouze svých základních životních potřeb. Heinrich Böll těmto vyloučených propůjčil už tehdy své slovo.
Setkání s Hájkem a Rosenbaumem
Jak ve své již jmenované studii píše Jiří Munzar, došlo v druhé polovině padesátých let v Kolíně nad Rýnem také k prvnímu českému setkání sHeinrichem Böllem, aniž účastníky tohoto setkání jmenuje. Jedním z těch mála Čechů, kteří v druhé polovině padesátých let mohli jezdit na Západ, byl literární kritik Jiří Hájek, pozdější šéfredaktor Plamene, na tehdejší dobu velmi liberální předválečný komunista, který měl na uvedení Heinricha Bölla do české literatury značný podíl. Ve své knize literárních studií „Lidská situace“ z roku 1961 popisuje v kapitole „Statečnost bezmocných“ toto setkání ve stínu kolínské katedrály. Jeho třetím účastníkem byl slovenský literární kritik Karol Rosenbaum. Böll, ročník 1917, Hájek 1919 a Rosenbaum 1920 byli generačními vrstevníky, a to při jejich setklo nedůležitou roli. ``k1920 byli generačnnih svání nehrálo nedůležitou roli. „Nikdy nezapomenu, jak jsme se seznámili,“ píše Jiří Hájek. „Bylo to za jednoho ze slunných dnů v dubnu 1959, kdy jsme se setkali na terase kavárny v blízkosti kolínského dómu.“ A poté, když popíše atmosféru soumraku na dómském náměstí, pokračuje: „Mluvili jsme ve třech o některých společných rysech životního pocitu generace, pro niž se stala určujícím životním zážitkem druhá světová válka. Prožili jsme ji ovšem každý jinak: jeden byl vojákem wehrmachtu, druhý bojoval za Slovenského národního povstání, třetí byl v koncentračním táboře. Bölla zajímalo, jaké lidské zkušenosti nás přivedly ke komunismu: zdálo se, jako by chtěl na našich odpovědích nalézt náznak na cosi, na co mu život odepřel odpověď. Vyprávěl některé epizody ze svého života, jako by si znovu zdůvodňoval svůj postoj ke světu. Ze všeho, co jsme si tenkrát pověděli, měli jsme myslím všichni pocit, že si rozumíme i tam, kde se naše zkušenosti rozcházejí a kde spolu přestáváme souhlasit.“ Böllovo dílo Hájek vysoce hodnotil a vybočil přitom i z pohledu socialistického realismu: „jeho každý román, každá novela je bojem o poznání skrytého smyslu skutečnosti i výzkumem nových uměleckých materiálů, kompozičních postupů a stylistických možností“. Není bez ironie, že v červnu téhož roku došlo v Československu k politickému přituhování, jehož důsledkem byl – ne bez Hájkova přispění – zákaz avantgardního časopisu Květen, v němž se mladá generace českých spisovatelů právě o tyto nové kompoziční postupy a vidění skutečnosti pokoušela.
Možnosti moderní prózy
V roce 1961 navštívil Heinrich Böll poprvní Československo; v Praze se mimo jiné setkal s Eduardem Goldstückerem a navštívil také Brno, kde se sešel s překladatelem Ludvíkem Kunderou. Na zpáteční cestě udělal něco velmi neböllovského: ve svém pro tento účel preparovaném autě propašoval přes hranice ženu svého známého, českého hudebníka.
Pokud jde o přínos díla Heinricha Bölla pro českou literaturu, myslím, že to byl „Biliár o půl desáté“, spisovatelův třetí román, v českém překladu vydaný v roce 1962, vyrovnávající se obdobím adenauerovské restaurace v lidských osudech a postojích, který nám otevřel pohled na stylistické a formální možnosti moderní prózy, jako je zrušení klasické formy románu, plynulé přechody mezi vyprávěním v minulosti a přítomností, vnitřní monolog, rozchod s realistickou epičností jako osvobození od korzetu klasického vyprávění, jejichž používání bylo u nás tehdy ještě omezeno vládnoucím stylem socialistického realismu. Böll sám se těmto postupům ovšem učil u moderní americké prózy. V češtině mimochodem působila Böllova řeč měkčeji než v němčině: například Sakrament des Lammes je česky svátost beránka, Sakrament des Büffels buvolí svátost.
V šedesátých letech začalo v Československu období postupné liberalizace, „hledání ztraceného smyslu revoluce“, jak to formuluje historik Michal Kopeček. Prostory pro svobodnější myšlení se zvětšovaly, začal proces rekonstrukce skutečnosti a její osvobození z uzavření ideologie. Česká a slovenská kultura prožily v tomto desetiletí jedno ze svých nejproduktivnějších období ve dvacátém století. Ale také Německá spolková republika zažívala v šedesátých letech důležitou fázi probuzení z politicky sterilního období restaurace, která svým způsobem blokovala vyrovnávání se s nacismem a umožňovala kariéry starých nacistů přebarvených na přesvědčené demokraty. Právě to bylo jedním z Böllových témat jak v „Billiáru o půl desáté“ tak v „Domě bez pána“.
Heinrich Böll se v tomto období v Západním Německu stal významným veřejným intelektuálem, který se na konci padesátých let aktivně účastnil protestů a demonstrací proti znovuvyzbrojování Německa. Jeho občanská aktivita byla zakořeněna v zážitku války a této základní životní zkušenosti se cítil být povinován. Nepotlačoval ji a to ho dělalo důvěryhodným, tak říkajíc „vzpurným humanistou“.
Hledání cest mezi kapitalismem a socialismem
V tomto období pro země na obou stranách železné opony velmi produktivním byly také kontakty mezi Heinrichem Böllem a českými spisovateli nejživější. Politický a kulturní pohyb Československa, který vyvrcholil Pražským jarem, Heinricha Bölla jako kritika tak zvaného rýnského kapitalismu nesmírně přitahoval, protože on sám hledal třetí cestu mezi kapitalismem a socialismem, která v jeho představě měla odstranit nedostatky obou systémů a vytvořit hum a známýenska k socialismuak nedostatky kapitalismu tak socialismuánní společenský řád, v jehož středu zájmu stojí člověk. Když potom v červnu 1967 komunistická strana Československa na IV. kongres Svazu spisovatelů, na němž došlo k otevřenému střetu mezi konzervativním křídlem KSČ a spisovateli požadujícími svobodu slova, reagovala vyloučením tří nejprofilovanějších autorů ze strany, orgán svazu spisovatelů Literární noviny postavila pod kuratelu Ministerstva kultury a zastavila měsíčník mladých spisovatelů Tvář, obrátilo se 329 československých spisovatelů otevřeným dopisem na Heinricha Bölla s prosbou o intervenci.
Böll na něj odpověděl líčením dvojznačnosti své pozice kritického intelektuála na Západě, který zároveň protestuje jak proti zatčení Siňavského a Daniela v Moskvě, tak proti válce ve Vietnamu. Na rozdíl od svých československých kolegů zaujímá kritickou pozici vůči oběma politickým systémům. Zatímco ale moc v socialistické polovině Evropy reaguje na každé kritické slovo tresty a pronásledováním, v demokratické západní Evropě lze říci všechno, jenže to nikdo neslyší. Tak znělo jeho resumé.
Heinrich Böll sám byl v této době velmi politicky aktivní a účastnil se velkých demonstrací proti přijetí tzv. Nouzových zákonů (Notstandgesetzte) omezujících v krizové situaci občanská práva. V československém modelu demokratického socialismu viděl velkou naději jak pro Západ, tak pro Východ. „Odtud z Prahy a Bratislavy, by se z Východu mohlo na Západ šířit to, co do ledna 1968 platilo jako utopie – svobodný socialismus,“ píše v krátkém dopisu z Prahy už po 21. srpnu.
Tank mířil na Kafku
Na pozvání Svazu československých spisovatelů přijel Heinrich Böll se svou ženou a synem René do Prahy 20. srpna; o den později, 21., přijely sovětské tanky. Böllovi tak prožili vojenskou akci čtyř států varšavské smlouvy přímo na místě. S Bohumilem Hrabalem podnikl Heinrich Böll procházku Václavským náměstím plným sovětských tanků až k budově rozhlasu a zakončili ji – jak jinak – u piva, pravděpodobně v hospodě U zlatého tygra. Své dojmy z těchto dnů popsal Böll v eseji „Tank mířil na Kafku“. Nenásilný protest obyvatel byl pro něj svatým demokratickým odbojem realistů, jedinečným v Evropě, a jedinečným i v jejích dějinách.
Böllovo odmítavé stanovisko k násilnému konci Pražského jara nezůstalo bez následků ani pro něho. Celé období normalizace byl Böll v Československu více či méně persona non grata. Jeho nové práce se na českém knižním trhu znovu objevily až v osmdesátých letech přibližně s desetiletým zpožděním od jejich německého vydání: „Vlak dojel přesně“ 1989, „Ztracená čest Kateřiny Blumové“ 1987, „Ženy v krajině s řekou“ 1994, „Skupinový snímek s dámou“ z roku 1971 teprve v roce 2000, slovensky 1989. Toto téměř dvacetileté přerušení jeho české recepce se dodnes nepodařilo zcela překonat.
Myšlenka demokratického socialismu, třetí cesty mezi kapitalismem a socialismem pro Bölla ale zůstala živá i po tragickém konci Pražského jara. Pokusem o její udržení a další rozvíjení bylo založení čtvrtletníku L76, později L80, na němž se podíleli i Günter Grass a Carola Sternová a který nesl podtitul
„Časopis pro demokracii a socialismus“. Kulturně politická problematika normalizačního Československa v něm hrála velkou roli, ale celková politická situace už pro šíření myšlenek reformy jak socialismu, tak kapitalismu nebyla příznivá. Böll ale zároveň pomáhal i pronásledovaným s normalizačním režimem nekonformním českým spisovatelům a intelektuálům, zasazoval se pro Jana Patočku, Jiřího Grušu, Jiřího Pelikána a jiné.
Solidarita otřesených
Sedmdesátá léta, období teroristických útoků RAF, byla ale i pro nepohodlného občana Heinricha Bölla těžkým obdobím. Když v jedné ze svých řečí v roce 1973 překročil úzký rámec debaty o terorismu otázkou po různých formách násilí, byl v hysterické společenské atmosféře springerovským tiskem nařčen z jejich podpory. Svého vrcholu dosáhla kampaň proti Böllovi po zavraždění Hanse Martina Schleyera v říjnu 1977, kdy byl pravicovým tiskem
označen za otce německého terorismu, jeho dům byl pro podezření, že by v něm mohl skrývat teroristy!, podroben několika policejním prohlídkám, které byly rozšířeny i na byty členů rodiny. Štvavá kampaň proti Böllovým dosáhla během podzimu takové míry, že například nebyli obslouženi v některých restauracích.
A v této situaci se s Heinrichem Böllem solidarizovali čeští spisovatelé, signatáři Charty 77, sami pronásledovaní normalizačním režimem,
jak o tom můžeme číst v článku v Süddeutsche Zeitung z 1. 12. 1977 s titulkem Pražští bojovníci o lidská práva se solidarizují s Heinrichem Böllem: „Prominentní mluvčí Pražského jara vyjádřili svou solidaritu spisovateli Heinrichu Böllovi. V otevřeném dopise Henrichu Böllovi jej berou především v ochranu před nařčením z podpory teroristických aktivit. ‚Jsme znepokojeni úsilím určitých kruhů, terorismus použít jako vítanou příležitost a při hledání sympatizantů teroru uspořádat hon na čarodějnice také na ty, pro něž jsou metody terorismu naprosto cizí a nepřijatelné. Tak jako Vy při nás stojíte v našem úsilí,‘ uzavírá dopis, ‚jsme i my na Vaší straně.‘ Dopis mezi jiným podepsali historik Karel Bartošek, bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek a Pavel Kohout, jeden z iniciátorů Charty 77.“
Pronásledovaní dvěma podobami státní moci, moci totalitní a moci demokratické se tu najednou ocitli na společné platformě Patočkovy „solidarity otřesených“.
"Tento text vyšel ve zkrácené verzi v literárním obtýdeníku Tvar 21/2017."