Rakušané měli celkem právo mít politiky i voleb plné zuby. Za poslední dva roky šli totiž na celostátní úrovni hlasovat rovnou čtyřikrát (třikrát v prezidentských a jednou v parlamentních volbách). Přesto se volební účast na konci volebního maratonu, při volbách do parlamentu, vyšplhala až na 80 procent. To jsou čísla, která jinde v Evropě těžko najdou konkurenci.
Rok 2016 se nesl ve znamení voleb prezidenta i opakování jejich 2. kola. Strana Svobodných napadla volební výsledek kvůli nesrovnalostem při sčítání hlasů. Nezávislý kandidát a bývalý šéf rakouských Zelených Alexander Van der Bellen tak musel své těsné vítězství nad kandidátem strany Svobodných Norbertem Hoferem zopakovat. Nejenže ho zopakoval, ale taky zvýraznil, a Hofera nakonec porazil v poměru 54% : 46%. I tenhle výsledek z prosince 2016 ale ukazoval na celkem hluboké rozdělení ve společnosti a předurčoval, že podobné budou i další volby. V tu dobu ale ještě nikdo netušil, že přijdou už za deset měsíců.
Jestliže Alexander Van der Bellen reprezentoval otevřené, kosmopolitní, tolerantní Rakousko, stál Norbert Hofer v prezidentské volbě jako symbol venkova, který se cítí dlouhá léta opomíjený centrální vládou, a jako zástupce těch, kdo se bojí rostoucího počtu migrantů, které Rakousko v posledních letech přijalo.
Mapa podpory obou kandidátů po prezidentské volbě vypadala celkem jednoznačně. Modré Rakousko (Hofer, modrá je barva Svobodných) s několika zelenými (Van der Bellen, podle barvy Zelených, které dříve vedl) ostrovy, hlavně ve Vídni, Horním Rakousku, Salcbursku, Tyrolsku a Vorarlbersku. Početně to Van der Bellenovi díky velkým městům sice stačilo na vítězství, bylo ale jasné, že velká část země zastává jiné hodnoty.
Dědictví prezidentských voleb
Čekalo se proto, že Svobodní si podle hesla „váš prezident, náš premiér“ půjdou pro špičkový výsledek v parlamentních volbách, a průzkumy preferencí tomu taky řadu měsíců nasvědčovaly. Odstoupení šéfa lidovců Reinholda Mitterlehnera a nástup mladé superstar, dosavadního ministra zahraničí Sebastiana Kurze do čela Lidové strany ale všechno změnily.
Kurz se už dlouho prezentoval jako člověk, který i přes svůj nízký věk „vyřešil“ jedno celoevropské téma – migrační vlnu – tím, že v únoru 2016 uzavřel tzv. balkánskou uprchlickou trasu. Dnešní rešerše sice ukazují (třeba nová kniha Flucht od reportérů rakouského deníku Die Presse), že to bylo trochu jinak, a Kurz měl spíš štěstí a pomohly mu i jiné země ve střední Evropě. Na to se už ale historie neptá. Jen na výsledek. A tím bylo pro lidovce první místo se ziskem 31,5 % hlasů.
Lidovci pod vedením Kurze během pár měsíců od května do října 2017 sebrali Svobodným jejich letitý patent na restriktivnější rétoriku v tématu migrace. Kurz si na stranickém vedení vymohl právo veta při sestavování kandidátních listin a dokonce stranu pro účely voleb i přejmenoval na „Kandidátka Kurz – Nová Lidová strana Rakouska“. Už před volbami taky lidovci naznačovali ochotu dohodnout se se stranou Svobodných, s kterými začali i první povolební vyjednávání.
Pokud nakonec Svobodní ve vládě opravdu zasednou, bude prezident Alexander Van der Bellen ze zmiňovaných důvodů jejich protiváhou. Nezbývá než doufat, že tahle konstelace pomůže smířit rakouskou společnost, rozdělenou volební kampaní i volebními výsledky spíš, než by tomu bylo v případě, kdy by Svobodným patřil jak úřad prezidenta, tak část vládních křesel.
Parlament bez Zelených. Z kuřárny na vrchol
Na rok 2017 budou neradi vzpomínat hlavně Zelení, kteří z rakouského parlamentu vypadli po 31 letech. Rakousko jim přitom vděčí za mnohé – třeba za otevření debaty o vlastní (nacistické) minulosti, za diskusi o rovnoprávnosti pohlaví, boj za práva společenských a národnostních menšin nebo modernizační projekty směrem k zdravějšímu životnímu prostředí i životnímu stylu. To všechno by v Rakousku bez Zelených přišlo do veřejné diskuse mnohem později. Nemluvě o tom, že právě Zelení se vždy stavěli do role bojovníků proti korupci a rozkrývali skandály, které zbyly třeba i po prvních dvou vládách lidovců a Svobodných (2000-2006), jejichž nová verze se teď črtá.
Zelení, kteří podle dobových svědectví v polovině 80. let začínali svou parlamentní kariéru v provizoriu vypůjčené kuřárny poslaneckého klubu sociálních demokratů, se po několika prvních těsných volebních výsledcích v parlamentu nadobro usadili, a v letech 1997-2014 zaznamenávali jeden úspěch za druhým. 11 let z téhle éry je vedl zmiňovaný Alexander Van der Bellen, kterého strana také podpořila v prezidentských volbách v roce 2016, což ji ovšem finančně i organizačně vyčerpalo. 14 a půl procenta z posledních voleb do Evropského parlamentu bylo pro rakouské Zelené vrcholem, a také začátkem pádu.
Vítězství Van der Bellena v prezidentských volbách navíc nebylo výrazem celospolečenské podpory Zelených, ale důsledkem snahy většiny voličů zabránit vítězství kandidáta Svobodných Norberta Hofera. Až dnes se tak zpětně odkrývá pohled na Zelené jako na stranu, která se postupně vzdalovala svým voličům. I proto Zelené krátce před volbami opustil jeden z jejich zakládajících členů Peter Pilz (rozhodl se tak poté, co na stranickém kongresu prohrál souboj o čtvrté místo na celostátní kandidátní listině). Svůj odchod v narychlo vydané knize vysvětloval i tím, že „Zelení nepochopili, že hlavním společenským tématem už není životní prostředí, ale bezpečnost“, a nahrávají tak populistickým Svobodným, kteří dlouhodobě mluví právě o „ochraně národních hodnot“.
Pilz také ostře vystupoval proti politickému islámu a útočil na stejné protestní voliče, o které se ucházeli i Svobodní. Zeleným tak ještě těsně před volbami přibyl přímý konkurent. Narozdíl od své bývalé strany se ale Pilz se svým týmem nakonec do parlamentu dostal. Zelení naopak zůstali těsně pod čtyřprocentní hranicí nutnou pro vstup do parlamentu a existenční starosti jim teď dělá dluh ve výši 5 milionů eur.
Neúspěch Zelených ale pomohl sociálním demokratům. Tento text se sice obšírněji jejich výsledku nevěnuje. Stojí ale za zmínku, že sociální demokraté skončili na druhém místě ve volbách i přes nepovedený závěr předvolební kampaně (vedení strany muselo vysvětlovat, co ví o špinavé kampani pro lidovcům, kterou vedl jeden z bývalých PR poradců sociální demokracie). Přesto socialisté nakonec výsledkově předběhli i Svobodné. Ke 2. místu jim výrazně pomohly právě i hlasy lidí, kteří v minulých volbách v roce 2013 hlasovali pro Zelené. Od Zelených k sociálním demokratům odešla skoro třetina voličů.
Krajní pravice sahá po vládě
Za hlavního vítěze voleb se kromě prvních lidovců dají označit i třetí Svobodní - strana, která má velmi blízko ke krajní pravici. Strana, jejíž politici a funkcionáři na všech úrovních od parlamentní po komunální mají na kontě řadu antisemitských, xenofobních i neonacistických výroků (aktuální seznam „hříchů“ Svobodných shromáždil Mauthausenský výbor v Rakousku, který bojuje proti extremismu a stará se o památku obětí holokaustu).
Mezi nově zvolenými poslanci za Svobodné je taky rekordní počet, celkem 20 členů tzv. buršáckých spolků. Buršáci se přitom nijak netají názorem, že žádný rakouský národ neexistuje, a že jsou tedy Rakušané vlastně Němci. Krajní pravice zkrátka zasedla v poslaneckých lavicích ve velmi silném obsazení.
Svobodní navíc po 11 letech znovu míří do rakouské vlády. Na kancléřský post třetí místo z voleb stačit nebude. Ale na přelomové vládní angažmá nejspíš ano. Minulá koalice v tomto složení (lidovci a Svobodní) vyvolala v Evropě po roce 2000 dokonce diplomatické sankce vůči Rakousku. Navíc jsou Svobodní stranou, která si pohrává s myšlenkou referenda o vystoupení Rakouska z EU. Přesto se tentokrát dá čekat mnohem menší, pokud vůbec nějaký mezinárodní rozruch.
Mladý, ale už notně ostřílený ministr zahraničí Kurz, se jednak hned po volbách přímo v Bruselu zavázal, že jeho vláda, pokud ji sestaví, bude jasně proevropská. Navíc, Kurz nejspíš nepustí z rukou úřad šéfa diplomacie, o který by Svobodní měli zájem, aby si zlepšili mezinárodní renomé (kvůli jejich blízkosti ke krajní pravici je ale těžko představitelné, že by takový ministr zahraničí za Svobodné navštívil třeba Izrael).
Sebastian Kurz také narozdíl od Svobodných nezpochybňuje členství Rakouska v EU, byť zdůrazňuje potřebu unijních reforem. Prosazuje princip subsidiarity, silnější spolupráci EU v zásadních oblastech obrany nebo zahraniční politiky a naopak větší svobodu rozhodování jednotlivých států v detailech.
Programovou shodu obě strany naopak najdou třeba v plánech na omezení státní byrokracie, snížení daňové zátěže nebo už zmiňovaném dalším omezení imigrace. Konkrétně v téhle kapitole se ale programy obou stran blíží v lecčems politickému mainstreamu v Evropě: efektivní ochrana vnějších hranic EU, efektivnější vyhošťování odmítnutých žádatelů o azyl, snížení sociálních dávek pro azylanty, méně gratis kurzů němčiny, boj proti šíření myšlenek radikálního islamismu v Rakousku. To je politika, která sice není vstřícná k uprchlíkům, ale která v současné Evropě těžko najde řadu hlasitých odpůrců. Od politiky vysloveně nepřátelské k migrantům ji ale může dělit jen tenká hranice.
Záleží na tom, jak budou tyhle záměry rakouské úřady naplňovat. A v tom je důvod k obavám – ministerstvo vnitra, které za řadu otázek spojených s migrací odpovídá, pro sebe bezpodmínečně chtějí právě Svobodní, kteří se netají tím, že kdyby se dala migrace zastavit úplně, vůbec by jim to nevadilo.
Připomeňme ještě, že tahle vládní sestava (lidovci + Svobodní) má mezi všemi koaličními variantami u Rakušanů největší podporu (v různých průzkumech už během předvolební kampaně jí vyjadřovala podporu víc než třetina dotázaných). Naopak případná koalice Svobodných se sociálními demokraty ve stejných průzkumech propadla. Pro pokračování dosavadní velké koalice lidovců a sociálních demokratů se pak vyslovila jen zhruba pětina dotázaných. I to je důvod, proč si Sebastian Kurz vybral jako partnera ke koaličním rozhovorům Svobodné a ne sociální demokraty.
Porazit populismus jeho zbraněmi
Co tedy uplynulé dva roky vypovídají o Rakousku? A dají se tamní volební výsledky nějak srovnat s Českem? Rakouský stranický systém je oproti českému neobyčejně stabilní. Kromě propadu Zelených, které v parlamentu „vystřídala“ malá strana Petera Pilze, zůstává vše při starém. Na čele se drží tři tradiční strany (lidovci, sociální demokraté a Svobodní), z nichž každá váže přibližně třetinu odevzdaných hlasů, což je pro všechny současné české strany s výjimkou ANO naprostá fikce.
Dlouhodobě se v Rakousku naopak nedaří populistickým stranám „vyrobeným“ na míru kvůli nadcházejícím volbám (V roce 2013 se do parlamentu dostala jen těsně strana miliardáře Franka Stronacha, celý projekt se ale brzy rozpadl a letos už do voleb nešel).
Proti tomu lze samozřejmě namítnout, že Sebastian Kurz dovedl lidovce k jasnému vítězství právě i díky jednoduché rétorice o „změně“ a „národních zájmech“ - tedy populismem. Ovšem po víc než dekádě vlády velké koalice, jejíž strany se snažily Svobodné neúspěšně oslabit izolací, se těžko hledají argumenty, proč tentokrát nezkusit Svobodným sebrat vítr z plachet více aktivně.
Neznamená to samozřejmě, že by média, nevládní organizace a veřejnost neměly koukat nové vládě pod prsty. Zkušenost varuje - dva kabinety kancléře Wolfganga Schüssela ve stejném složení po roce 2000 vyrobily tolik korupčních kauz, že některé z nich zaměstnávají rakouské soudy dodnes. A o blízkosti části Svobodných k extremismu už byla řeč výše.
Vládní angažmá by ale mohlo extrémy v politice Svobodných otupit, byť nejspíš jen dočasně a ne natrvalo. Rakušané po dvouleté kampani nechtějí další předčasné volby a další rozhádanou koalici. Rozbíjet vládu by nejspíš nechtěli ani Svobodní, kteří na účast v kabinetu čekali 11 let. Po celou tu dobu navíc pod vedením jediného předsedy H.C. Stracheho, který si po tak dlouhé době nutně potřebuje připsat nějaký celostátní úspěch, aby uhájil svoji pozici.
Pokud se Svobodní nakonec opravdu stanou menším koaličním partnerem lidovců, přijdou tím o svou opoziční roli, ze které tak dlouho těžili. Už žádné ostřelování vlády, ale přijetí zodpovědnosti za řízení země. Riziko pro ně v případě neúspěchu není malé – ztráta hlasů velké části protestních voličů, kteří Svobodné dlouhodobě podporovali jako alternativu vůči velké koalici lidovců a sociálních demokratů.
Svobodní od dob Jörga Haidera patří k základním kamenům evropského populismu. S nadsázkou se dá říct, že se do Rakouska dřív mohli ostatní populisté z Evropy jezdit „učit“. Jestli se teď naopak od Rakouska bude Evropa učit, jak populismus oslabovat, ukážou nejbližší roky.