Romské ženy mohou být zprostředkovatelkami změn

Na letošním 59. zasedání Komise OSN pro postavení žen v New Yorku přednesla zprávu o situaci romských žen v České republice Martina Horváthová. Přes 10 let se věnuje vzdělávacím projektům pro Romy, a sama jde příkladem, dokončuje studium andragoniky a personálních vztahů.

 

Romky se potýkají s vícenásobnou diskriminací - jako příslušnice svého etnika, jako ženy i uvnitř své komunity. A přitom právě romské ženy mohou být zprostředkovatelkami změn - vychovávají děti, starají se o chod rodiny, jsou v komunitách dobře zasíťovány. Nezisková organizace Slovo 21, v níž pracuji, podporuje emancipaci romských žen. Už před 15 lety začala s mottem edukace, sebevědomí, emancipace pracovat první skupina romských žen - Manushe. Byly to hlavně studentky středních škol a ženy, které pracovaly jako sociální pracovnice nebo pedagogické asistentky, ženy, které jsou nějakým způsobem aktivní a chtějí pomoci své komunitě. Dnešní členská základna skupiny tvoří asi 190 osob, je v ní i několik mužů, protože po určité době jsme dospěli k tomu, že když se chceme bavit o genderové rovnosti, musíme k dialogu přizvat obě strany.

Do Manushí se může přihlásit každý, nerozlišujeme, zda má vzdělání nebo ne, zda je zaměstnaný nebo ne, věkově je skupina také velmi pestrá, od dívek po šedesátileté ženy. Řada žen jsou matky a pro jejich děti je velmi motivační, když vidí, že matka studuje, tak jdou taky studovat. Když hovoříme s ženami o tom, co by chtěly zlepšit, nejčastěji mluví o nutných změnách ve vzdělávání. Na jejich popud vznikl videoklip nazvaný Nebuď dilino! (Nebuď hloupý!), který na příkladech úspěšných Romů ukazuje, že Rom může být čímkoliv: policajtem, učitelem, doktorem, manažerem, důležité je vzdělání. Video je trochu přímočaré a naivní, ale velmi oblíbené a romské děti si tu písničku zpívají, na youtube už je víc jak 150 tisíc zhlédnutí.

Vytvořili jsme také workshopy pro rodiče, nazvané „Mami, tati, já chci do školy“, přizvali jsme na ně studující romské vysokoškoláky, kteří rodičům vyprávějí o své cestě. A vysvětlují, že láska, kterou zahrnují své děti a chrání je před okolním světem, může být kontraproduktivní. Spousty romských rodičů totiž uvažuje: „nedám ho na tuhle školu, protože by mu tam ubližovali, ale dám ho tam, kde jsou samí Romové.“ Největší efekt a změny - ovšem těžko měřitelné - jsou v oblasti posílení sebevědomí.

Další důležitou kapitolou aktivit Manushí je politický výcvik romských žen, který jsme realizovali v roce 2006, 2010 a 2014 jako reakci na fakt, že Romové dlouhodobě nemají zastoupení v rozhodovacích orgánech. Šest absolventek těchto výcviků kandidovalo ve volbách, v komunálních i evropských, i když úspěšná byla jen jedna a ani ona tlak v zastupitelstvu obce dlouho nevydržela. Za podpory a metodické pomoci Nadace Heinricha Boella jsme v roce 2014 realizovali už třetí běh tréninkového programu. Sešla se v něm skupina deseti velice šikovných a motivovaných mladých romských vysokoškolaček a budeme s nimi pokračovat dál. Díky tomu, že od roku 2004 podporujeme romské studenty při vstupu na vysoké školy, tak máme přehled o vysokoškolácích, jejich počet se zmnohonásobil, dnes jich studuje asi sto. A dívek je mezi nimi víc, stejně tak středoškolaček, řada Manushí absolvovala středoškolské vzdělání dálkovým studiem. Ale romských elit je pořád málo.

V loňském roce také proběhl vůbec první výzkum o postavení romských žen v České republice. Členky Manushí samy navrhovaly otázky a provedly dotazníkové šetření mezi šesti sty romských žen po celé republice. Ve vybraných oblastech se ještě realizovaly fokusní skupiny, aby se výzkum doplnil i o kvalitativní data. Ze závěrečné zprávy, kterou zpracoval expertní tým Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, vyplynulo mimo jiné, že většina Romek považuje vzdělání svých dětí za klíčové. Opak si myslí pouze 6 % respondentek. Nejčastěji by si pro své děti přály střední školu s maturitou nebo bez maturity. Každá šestá romská žena by chtěla, aby její děti měly vysokoškolský titul. Naprostá většina respondentek (99 %) nechce, aby jejich potomci chodili na praktickou, dříve zvláštní školu a uvádějí, jak litují toho, že ony samy nevěnovaly vzdělání dostatečnou pozornost a rády by nedostatek vzdělání dohnaly. Nejčastěji zmiňovaly možnost rekvalifikace nebo dalšího vzdělávání za předpokladu, pokud by jim to finanční situace dovolila.

Převážná většina neziskových organizací pracujících s Romy se věnuje terénní sociální práci, hasí aktuální problémy a nezbývá jim kapacita na advocacy. I proto se situace Romů v České republice horší. V roce 1989 jsme neměli negramotné, všichni někde bydleli a  pracovali. Dnes máme ghetta, polovina Romů žije v podmínkách sociálního vyloučení. Paradoxní je, že ekonomický tlak vede k posilování postavení romských žen. Ženy totiž musely jít do práce, doma byly potřeba dva platy - ať to muž chtěl nebo ne. A když jsme se pak ve fokusních skupinách Romek ptali, kdo u nich doma rozhoduje, tak říkaly, že rozhodují s mužem společně, a to je velký posun.