Pekingská akční platforma: Česká republika je stále na začátku.

Peking + 20

V letošním roce uplyne 20 let od 4. světové konference OSN o ženách v Pekingu, na níž se sjelo 45 000 účastníků, tedy převážně účastnic. Na rozdíl od předchozích konferencí v Mexico City, Kodani a Nairobi byly tentokrát aktivistky z celého světa odhodlané přivézt domů závazky ze strany vlád ke zlepšení situace žen a vyjednávaly s vládními delegacemi znění deklarace konference. Vznikla tak Pekingská akční platforma, která definovala dvanáct oblastí kritických pro postavení žen a doporučila kroky k jejich zlepšení. Přijetí Pekingské deklarace a akční platformy znamenalo historický průlom pro práva žen. Podepsaly ji vlády 189 zemí a zavázaly se tak k prosazování rovných příležitostí žen a mužů ve svých programech. Po dvou desetiletích je třeba provést bilanci. V řadě zemí vznikají při této příležitosti mediální kampaně, speciální webové stránky, hodnotící konference, ale v České republice zná Pekingskou akční platformu málokdo.

Publikace Peking + 20, připravovaná Nadací Heinricha Boella, chce tuto situaci alespoň částečně napravit. Pavla Frýdlová oslovila několik osobností, které se v otázce ženských práv a rovných příležitostí angažovaly a angažují, ať už na vládní úrovni, ve státní správě, akademické sféře a především v neziskovém sektoru, aby se zamyslely nad tím, jak a v čem se změnila situace žen v České republice za uplynulých 20 let.

Pekingská akční platforma: Česká republika je stále na začátku.

Není pochyb o tom, že přijetí Pekingské akční platformy v roce 1995 bylo důležitým krokem na cestě k genderové rovnosti v celosvětovém měřítku. Ačkoliv od té doby již uplynulo dlouhých dvacet let, neztratil tento dokument nic na své aktuálnosti, mimo jiné proto, že nám stále připomíná, jak málo jednotlivé vlády udělaly pro její naplnění. To platí dvojnásobně o České republice, která k tomuto závazku přistoupila s formálností sobě vlastní. Výsledkem je stále se zhoršující postavení v rámci žebříčku rovnosti žen a mužů Světového ekonomického fóra (The Global Gender Gap Report), kde jsme spadli z 53. místa v roce 2006 na výmluvné 96. místo v roce 2014.

Jakkoliv nelichotivé, umístění ve zmíněném žebříčku vyjadřuje jen velmi neúplně komplexitu prosazování genderové rovnosti. Zároveň zakrývá reálné úsilí reálných lidí ve státní správě, v neziskovém sektoru i v byznysu, kteří se navzdory nezájmu vrcholných politiků snaží o zlepšení společenského postavení žen. Především díky jejich neutuchající energii se přeci jen podařila řada věcí a byl položen základ pro budoucí pozitivní změny. Nicméně celkově je třeba konstatovat, že postavení žen v České republice se v porovnání s postavením mužů za uplynulých 20 let spíše zhoršilo.

Nikdo se jistě nechce vracet před listopad 89. Všichni dnes nepochybně máme více svobody a většina z nás se snad má lépe, ale nelze nevidět, že někteří jsou svobodnější než jiné - z polistopadových změn mnohem více profitovali muži než ženy. Výrazně se například zvětšily platové rozdíly mezi ženami a muži, na privatizaci státního majetku vydělali především muži, poměr zastoupení žen a mužů ve vedoucích a řídících pozicích se změnil v neprospěch žen a politika se výrazně maskulinizovala. Jinými slovy, muži si mocensky polepšili na úkor žen. Zároveň byla již od začátku devadesátých let patrná snaha různými způsoby diskreditovat feminismus jako legitimní hnutí za práva žen. I z tohoto důvodu neměly první neziskové organizace s feministickým zaměřením (Gender Studies, proFem atd.) partnera na straně státu a na svou činnost musely hledat zdroje v zahraničí.

Všechny zmíněné změny probíhaly prakticky bez povšimnutí pravicových vlád až do roku 1998, kdy začal být aktuální vstup České republiky do Evropské unie. Byl to Vladimír Špidla, kdo z pozice místopředsedy vlády a ministra práce a sociálních věcí poprvé otevřel otázku genderové rovnosti a položil základy institucionálního mechanismu pro její prosazování. Poměrně záhy bylo zřízeno oddělení na Ministerstvu práce a sociálních věcí (MPSV), které mělo tuto agendu v gesci (dále Oddělení, 1999), a byla ustavena Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů (dále Rada, 2001). Prosazování genderové rovnosti na úrovni vlády mělo svá světlejší i problematičtější období. Po rozmachu na začátku nového milénia přišel přibližně od roku 2006 patrný útlum činnosti Rady i Oddělení, který souvisel s jejich stěhováním z MPSV na Úřad vlády a zase zpět. V současnosti je opět patrné oživení jejich činnosti a aktivizace celého institucionálního mechanismu pro podporu genderové rovnosti. To neznamená, že lidé, kteří ji prosazují v rámci státní správy, v uplynulých letech složili ruce do klína, ale jejich práce byla výrazně ztížena nezájmem či dokonce aktivním odporem jejich nadřízených.

Podobně se měnily i podmínky pro činnost relevantních neziskových organizací, které asi nejvýznamněji souvisely s přísunem financí z Evropských strukturálních fondů (ESF). Ty neměly jen pozitivní efekty ve smyslu dočasného zajištění existence neziskových organizací, a financování některých jejich snah, ale přinesly i negativnější aspekty jako je směřování aktivit neziskového sektoru do několika úzkých agend preferovaných donátory (především slaďování osobního a pracovního života a nerovnosti na trhu práce). Široká paleta dalších důležitých témat (politika, kultura, ageismus atd.) není financována a tudíž zhusta ani řešena. ESF také přinesly konkurenci mezi neziskovými organizacemi, zápas o zdroje, i jejich výraznou profesionalizaci ve smyslu přejímání byznysových modelů pro vnitřní fungování, které jsou v nemalé tenzi s jejich feministickým étosem.

Hodnocení posunů a úspěchů na poli genderové rovnosti za posledních dvacet let tedy není jednoduché. Ačkoliv se celkově postavení žen v porovnání s muži v řadě aspektů objektivně zhoršilo, zároveň je nutné konstatovat, že samotné téma genderové rovnosti se dostalo na společenskou agendu. Média, stát, podnikatelská sféra a někdy i politici se dnes nemohou dost dobře vyhnout otázce rovnosti žen a mužů a občas dokonce cítí potřebu něco v této oblasti dělat.

Asi největší posun je patrný v oblasti násilí na ženách a především domácího násilí. Dříve neviditelné téma je dnes díky dlouhodobému úsilí neziskového sektoru etablované jako významný společenský problém, vlády přijímají Národní akční plány prevence domácího násilí, vznikla legislativa na ochranu před domácím násilí, jsou školeni relevantní aktéři (policisté, lékaři, sociální pracovníci atd.) a existuje podpůrná síť, na kterou se ženy mohou obrátit o pomoc atd. 

Mezi úspěchy nemohu nezařadit etablování genderových studií na akademické půdě nejen proto, že vědění je moc a skutečnost, ale především proto, že dnes z univerzit odchází do praxe lidé s uceleným vzděláním v genderové problematice. Potkáváme je ve státní a regionální správě, v neziskovém sektoru i v byznysu, kde postupně mění vnímání genderových nerovností.

V jiných oblastech je však těžké dělat jednoznačné závěry. Například vývoj postavení žen na pracovním trhu dosud závisí především na vývoji ekonomiky a je otázkou, nakolik jej ovlivňují všechny ty stamilióny vynakládané na rovné příležitosti žen a mužů z ESF. Zde přitom pomíjím aktivity řady (ne)ziskových organizací s minimální genderovou expertízou a zájmem o skutečné zlepšování postavení žen, které se snaží dostat k dotacím z ESF. V jiných oblastech, jako je například věda, se angažují velmi aktivní aktérky, ale praktické dopady jejich činnosti jsou zatím spíše skromné, protože ti, kdo rozhodují, ji vesměs ignorují. Toto je podle mne také největší problém dnešní doby.

V řídících a rozhodovacích pozicích jsou vesměs muži, které genderová rovnost nezajímá, pokud jí aktivně nebrání. Nejhorší, protože nejdůležitější, je situace v politice. Drtivá většina vrcholných politiků všech parlamentních stran (čest výjimkám jako Michaela Marksová-Tominová či Jiří Dienstbier) se genderovým nerovnostem věnuje přinejlepším pouze rétoricky. Zpravidla si uvědomují, že je nemohou rovnou odmítnout jako nesmysl, či si z nich dělat veřejně legraci, jak mají ve zvyku činit v soukromí, protože v Evropské unii se podobné buranství nenosí. Zároveň však nehnou ani prstem pro zlepšení situace.

V podnikatelské sféře je situace velmi podobná, ačkoliv zde je možné registrovat jisté posuny, především u velkých nadnárodních společností. Hrstka z nich si uvědomuje dopady výzkumů ukazujících, že (genderová) diverzita koreluje se ziskovostí, a začínají vyvíjet aktivity směrem k jejímu prosazování. Jsou to však spíše první vlaštovky, než výrazný trend.

Vysvětlení nelichotivého umístění České republiky v různých žebříčcích měřících genderovou rovnost je proto nasnadě. Bez aktivního zapojení těch, kdo v naší společnosti rozhodují, především mužů, lze jen těžko očekávat výrazné zlepšení současného stavu. V tomto ohledu je však zatím málo důvodů k optimismu.