BERLÍN – Emise ze spalování uhlí, ropy a plynu zahřívají naši planetu tak rychlým tempem, že se stále kolísavější a nebezpečnější klimatické podmínky zdají téměř nevyhnutelné. Je zřejmé, že musíme rychle snížit objem emisí a současně vyvinout alternativní zdroje energie, které nám umožní ponechat fosilní paliva v zemi.
Tento úkol je tak jednoznačný, až to šokuje. Přesto klimatické změny v posledních několika desetiletích narážejí na tolik politické lhostejnosti, falešných informací a zbožných přání, že místo abychom vyvíjeli úsilí řešit základní příčiny, vidíme kolem sebe jen neúčinná nebo neuskutečnitelná řešení. Tato „řešení“ přitom často stojí na neexistujících či riskantních nových technologiích.
Takový přístup je nesmírně účelový, neboť neohrožuje ani zavedené pořádky, ani ortodoxní společensko-ekonomické poučky. Klimatické modely stojící na nereálných technologiích však oslabují vědomí nutnosti zavést hluboké strukturální změny, které jsou k odvrácení klimatické katastrofy potřebné.
Zatím posledním takovým „řešením“ je teorie „nulových čistých emisí“, která je závislá na takzvaném „zachycování a ukládání uhlíku“ (CCS). Třebaže tato technologie naráží na řadu nedostatků, zveřejnil šéf Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) Rádžendra Pačaurí v listopadu hluboce problematické prohlášení, v němž konstatoval: „Díky CCS je veskrze možné pokračovat v rozsáhlém využívání fosilních paliv.“
V zájmu spravedlnosti uveďme, že nejnovější hodnotící zpráva IPCC zdůrazňuje nutnost drastického snížení emisí CO2, abychom se vyhnuli překročení malého – a stále riskantního – světového uhlíkového rozpočtu. Přejít z jasně vymezených cílů, jako jsou „nulové emise“, „úplná dekarbonizace“ a „stoprocentně obnovitelná energie“, k mnohem mlhavějšímu cíli nulových čistých emisí však znamená zaujmout nebezpečný postoj.
Z ideje nulových emisí skutečně vyplývá, že svět může pokračovat v produkci emisí za předpokladu, že existuje způsob, jak je „vykompenzovat“. Místo abychom tedy okamžitě nastoupili na cestu radikálního snižování emisí, můžeme prý i nadále emitovat obrovská množství CO2 – a dokonce stavět nové uhelné elektrárny –, a přitom tvrdit, že bojujeme proti klimatickým změnám „podporou“ rozvoje technologie CCS. Zřejmě je nepodstatné, že taková technologie vůbec nemusí fungovat, provází ji řada praktických problémů a je spojená s rizikem budoucích úniků, které by měly závažné společenské a ekologické dopady.
Technologie s názvem „Bioenergie se zachycováním a ukládáním uhlíku“ (BECCS) pak představuje mediální tahák tohoto nového „přestřelujícího přístupu“ založeného na nulových čistých emisích. BECCS obnáší vysazování obrovského množství travin a stromů, výrobu elektřiny spalováním biomasy, zachycování emitovaného CO2 a jeho čerpání do podzemních geologických rezervoárů.
BECCS by měla obrovské dopady na rozvoj a vyprovokovala by rozsáhlé zábory půdy, s největší pravděpodobností relativně chudým lidem. Takový scénář není přitažený za vlasy: rostoucí poptávka po biopalivech podněcuje už řadu let zničující zábory půdy v rozvojových zemích.
K vykompenzování významného podílu z celkových emisí CO2 by bylo zapotřebí mnohem více půdy. Aby se s využitím BECCS odloučila jedna miliarda tun uhlíku, muselo by se na zatravněnou plochu přeměnit odhadem 218-990 milionů hektarů půdy. To je 14-65krát větší rozloha, než jakou Spojené státy využívají k pěstování kukuřice na etanol.
Emise oxidu dusného z obrovského množství hnojiv, která by byla zapotřebí k pěstování travin z čeledi lipnicovité, by samy o sobě stačily ke zhoršení klimatických změn. A pak jsou zde emise CO2 vzniklé při výrobě syntetických hnojiv, při kácení stromů, keřů a sekání trávy ze stamilionů hektarů půdy, při uvolňování obrovských rezervoárů půdního uhlíku a při dopravě a zpracování trávy.
Ještě problematičtější je zjištění, že CCS a BECCS by se s největší pravděpodobností používaly při „terciární těžbě ropy“, kdy se do starých ropných vrtů čerpá stlačený CO2 určený ke skladování, čímž vzniká finanční podnět k vytěžení většího množství ropy. Americké ministerstvo energetiky odhaduje, že díky těmto metodám by se mohlo stát ekonomicky rentabilním vytěžení 67 miliard barelů ropy – to je trojnásobek objemu ověřených ropných zásob USA. Vzhledem k tomu, kolik peněz je v sázce, by terciární těžba ropy dokonce mohla být jedním z motivů stojících za prosazováním CCS.
Žádná forma CCS každopádně nesměřuje k naplnění cíle v podobě strukturálního přechodu na plnou dekarbonizaci, což stále naléhavěji vyžadují společenská hnutí, akademici, běžní občané, a dokonce i někteří politici. Ti všichni jsou ochotni akceptovat nesnáze a přinést oběti, které během tohoto přechodu přijdou; úkol vytvořit ekonomiku s nulovými emisemi uhlíku totiž chápou jako příležitost k obnově a zlepšení svých společností a komunit. Nebezpečné a neuchopitelné technologie odtržené od reality nemají v takovém úsilí místo.
Jasné pochopení klimatické krize značně rozšiřuje spektrum potenciálních řešení. Například zákazem výstavby nových uhelných elektráren a přesunem dotací fosilních paliv směrem k financování obnovitelné energie prostřednictvím výkupních cen by se trvale udržitelná energie dala přivést k miliardám lidí po celém světě a současně by se snížila závislost na fosilních palivech.
Zatímco rozšíření takto novátorských a praktických řešení naráží na překážky, do dotací posilujících dosavadní stav se naopak pumpují miliardy dolarů. Jedinou cestou, jak systém reformovat a dosáhnout skutečného pokroku směrem ke zmírnění klimatických změn, je pracovat na úplné eliminaci fosilních paliv. Neurčité cíle založené na mlhavých technologiích jednoduše nebudou fungovat.
Původně vydána: http://www.project-syndicate.org