20. srpna 2013
Petr Janoušek: Zažívá Česká republika největší krizi důvěry či spíše nedůvěry ve veřejné instituce od roku 1989? Mám tím na mysli události spojené s pádem vlády Petra Nečase či okolnosti jmenování jeho nástupce Jiřího Rusnoka...
Vladimíra Dvořáková: Těch krizí jsme zažili už strašně moc a měli jsme pocit, že už nic horšího nemůže přijít. Vždycky to ale překvapí. Nicméně se jednotlivé krize těžko porovnávají, protože tato krize vyplývá z logiky toho, co se událo předtím. Současné dění je důsledkem způsobu, jak se tady politika dělá a jak funguje. Je důsledkem dlouhodobě vytvářených klientelistických a korupčních vazeb, a především důsledkem toho, že je dlouhodobě znejišťován princip právního státu a ústavního systému, který si každý interpretuje, jak chce. Za největší slabost považuji to, že veřejná sféra je velmi ideologizovaná i pod vlivem médií, kde se ústavní pravidla interpretují podle toho, komu to prospívá. Je absurdní, když titíž lidé, kteří tvrdili, že premiér musel podepsat prezidentovu amnestii, nyní „hájí“ parlamentní demokracii proti Miloši Zemanovi. A tito stejní lidé odmítali názory odborníků, aby se s přímou volbou prezidenta upřesnily prezidentské pravomoci. A nyní, místo toho, aby se ve veřejnosti tlačilo na budování právního státu, na obnovu fungování státních institucí, tak se nastolují zástupné problémy, jako je třeba změna volebního systému. Problém je ale skutečně jinde.
Kde?
Právě v důrazu na právní stát a dodržování základních pravidel bez ohledu na to, zda je to výhodné či nevýhodné pro konkrétní stranu. A také na budování nezávislých státních institucí. Odbourali jsme či zeslabili běžné instituce či agentury, které mají zajišťovat určitou profesionalitu rozhodování a zároveň i jistou kontrolu politiků. Obsazování šéfů takových institucí jako je Nejvyšší kontrolní úřad, Nejvyšší bezpečnostní úřad, dozorčí a správní rady významných firem se státní účasti, ale třeba i post hlavního hygienika - to vše bylo a je předmětem politického boje s cílem získat nad danou institucí kontrolu.
Je správné klást důraz na morální kategorie, na osobní integritu politiků, ale zároveň musí být důraz i na fungování právního státu a běžných kontrolních mechanismů. Stát se v tuto chvíli fakticky rozkládá, je okupován a privatizován politiky spojenými s byznysem.
Jakou to má příčinu?
Je to komplexní problém. Můžeme začít už od počátku 90. let. Když se prosazovaly neoliberální postupy, tak se podcenilo, že transformace probíhala v úplně jiném právním prostředí a ekonomické kultuře, než v západních zemích. A fakticky na straně vytvářejících se elit nebyl ani o takovéto prostředí větší zájem. Při jednáních o vstupu do EU pravidelně přicházela kritika, že není budována státní administrativa. Pod tlakem EU jsme nakonec v roce 2002 přijali požadovaný zákon o úřednících (tzv. služební zákon), ale ten nikdy nevstoupil v platnost. A teď nám hrozí, že nebudeme moci čerpat evropské peníze, protože profesionální a na vůli politiků nezávislý státní aparát je nejlepší pojistkou proti politické korupci a tu jsme nezavedli.
Justiční zásah vyvolal u veřejnosti velkou vlnu kritiky. Nepotvrzuje tato kritika nedůvěru lidí ve veřejné instituce? Nejde o projev krize ve společnosti?
Policejní zásah a činnost státního zastupitelství občané spíše podporovali, rozhodnutí Nejvyššího soudu naopak posílilo nedůvěru ve veřejné instituce a to především tím, že velmi rozsáhle interpretovalo privilegia poslanců, která vyplývají z poslanecké imunity. Celý tento vývoj ukazuje, že situace je opravdu vážná, že tato země trpí „systémovou korupcí“. Nejde zde o nějaká náhodná selhání jednotlivců, ale korupční a klientelistické vazby ovlivňují rozhodovací procesy, reformy atd. V případě systémové korupce je velmi důležitá tzv. imunizace korupce, musí být vytvořena základní ochrana těmto klientelistickým sítím. Proto tak agresivní útoky proti státním zástupcům a znejistění vyšetřování, to je součást zastrašování. Proto byly a jsou důležité funkce „zametačů“ na státních zastupitelstvích, je důležité kontrolovat některé klíčové posty na policii, na soudech. Jakákoli prohra zeslabuje celou síť a její nástroje. V tomto smyslu byla psychologicky (a nejenom psychologicky) podstatná i novoroční amnestie Václava Klause. Je nutné ukázat, že jsou dostatečně silné mocenské nástroje, jak „své lidi“ ochránit. To je v našem prostředí dokladem moci. Ochrana nemusí být vždy metodou „zastrašování“ (vydírání, uplácení), někdy naopak třeba deklarovanou veřejnou podporou. Prezident Klaus si zval v napjaté situaci policejního prezidenta, Miloš Zeman deklaruje podporu vrchního státního zástupce a přitom naznačuje - dezinterpretací části Ištvánova rozhovoru v novinách -, že má jakési „speciální“ informace. Tím ho fakticky ale zeslabuje.
Jak z toho všeho ven?
Ta cesta je dlouhá a není jednoduchá. Důležitý je tlak veřejnosti na přípravu zákonů, hlavně toho o státní službě, trvání na transparentnosti rozhodování. V tomto smyslu by měly zafungovat nevládní organizace, média, zejména ta veřejnoprávní. Je nutné odmítnout, aby kontrolní instituce státu byly obsazovány politicky. Je nutné odmítnout interpretaci, že politická korupce je totéž jako politický kompromis. Nechci se dočkat situace, kdy v parlamentu budou poslanci či senátoři chránění imunitou „soutěžit“ cenu za hlas pro či proti zákonu. Ale musíme si uvědomit, že politici se budou chovat tak, jak jim společnost dovolí.
Rozhovor vedl Petr Janoušek.