Pavla Frýdlová: Co vás vedlo k tomu, že jste před dvěma lety založily občanské sdružení Jako doma?
Alexandra Doleželová: Po téměř desetileté práci v Gender Studies jsem začala pociťovat únavu z přílišného administrování a mála konkrétních a hmatatelných výsledků naší práce, v níž nám s Kristýnou chybělo zaměření na chudobu žen v České republice. Začaly jsme si zjišťovat fakta kolem bezdomovectví a zjistily jsme, že služby pro lidi bez domova jsou vlastně určeny hlavně mužům a nerespektují genderové aspekty bezdomovectví, nikdo vlastně dosud ani nezmapoval příčiny toho, proč se ženy ocitají bez domova, jak se jejich potřeby odlišují od potřeb mužů. A tak jsme před dvěma lety založily občanské sdružení Jako doma.
Čím jste začaly a co bylo na začátku pro vás nejdůležitější?
Náš startovací projekt se jmenoval Žijeme spolu jako doma. Realizovaly jsme ho v Karlíně, kde jsme se snažili propojit místní komunitu nebydlících s bydlícími. Spolupracovali jsme hodně s kavárnou Divoké matky(promítali jsme tam i dokument Láska v hrobě)a arcidiecéznícharitou, která v Karlíně provozuje Azylový dům sv. Terezie. Právě tam probíhala řada našich aktivit, třeba představení bezdomoveckého divadelního souboruDivadno, av publiku se sešli jak místní obyvatelé, tak ti, kteří přišli přespat do noclehárny nebo žijí v azylovém domě a o existenci tohoto divadlaani nevěděli. S azylovým domem v Pernerově ulici spolupracujeme i nadále, pořádáme tam jednou za časDámský filmový klub.Může přijít kterákoliv z žen, které žijí na ulici nebo v azylovém domě a tenhle nedělní podvečer je pro ně místem odpočinku s možností pohovořit si nejen o filmu, ale i o tom co je pálí, podělit se o své zkušenosti. V Karlíně začala také naše spolupráce s místním farmářským trhem.
Ví se vůbec, kolik žen je v České republice bez domova? Jak velké procento mezi bezdomovci tvoří?
Podle oficiálních statistik je mezi lidmi bez domova asi 21 % žen. Ale my si myslíme, že je vyšší a organizace, které poskytují sociální služby, potvrzují nárůst počtu žen v komunitě lidí bez domova. Ženské bezdomovectví je mnohem víc skryté. Ženy si na rozdíl od mužů udržují dlouho svoje sociální kontakty, mnohdy přespávají na různých gaučích u známých, každou noc někde jinde. A když se už dostanou na ulici, mají tendenci se schovávat a nebýt vidět. Jednak se za svoji situaci stydí, jednak se bojí.
V rámci výzkumu, který je součástí našeho druhého projektu Zpátky ze dna, jsmesedověděli o strachu žen ve smíšených ubytovnách (nejsou tamsice společné pokoje, ale mnoho společných prostor – chodba, kuchyně apod.), nejen z agresivity a případného sexuálního násilí, ale i z nedostatečné hygieny. Azylové domy mají zase striktní, téměř kasárenská pravidla, která když žena překročí), musí odejít. Ženy nemají v azylovém domě vlastní klíče, nesmí více než několik nocí v měsíci přespat mimo azylový dům, do určité hodiny musí být večer „doma“ a někde mají dokonce ráno nástup. Je tu také naprostý zákaz alkoholu.Výzkum, který probíhal formou individuálních rozhovorů a focusgroup na vzorku 50 žen z Prahy a Ostravy, byl zaměřentaké na důvody, kvůli kterým se ženy ocitly bez střechy nad hlavou. Hrají v tom roli třeba dluhy po zemřelém manželovi, odchod od násilného partnera, ztráta práce, neschopnost najít si stabilní bydlení po odchodu z dětského domova, podvod při výměně bytu. Mnohýmženámje kvůli špatné sociální situaci bylo odebráno dítě nebo děti.Právě dokončujeme závěrečnou zprávu tohoto výzkumu, jejíž součástí jsou igenderově senzitivní doporučení pro zařízení, pracovnice a pracovníky, kteří se s těmito klientkami ve své praxi setkávají.
Zabýváte se i přímou pomocí?
Na několika našich víkendových výjezdech se skupinou žen, které se po dlouhé době dostaly do jiného prostředí a mohly aspoň na dva dny zapomenout na své každodenní starostia mohou se sprchovat, jak dlouho chtějí, se diskutovalo nad konkrétními tématy-co dělat, když přijdou o doklady, protože bez nich je nepřijmou ani do noclehárny, ani do azylového domu. Hodně jsme řešily dluhy, která se týkají téměř všech a mnohdy hlavní důvod, kvůli kterému se octly na ulici. Další otázkouje, jak všechno vydržet psychicky, většina z nich má zkušenosti s násilím. Ano, s alkoholem taky, ale ne v takové míře, jak jsem očekávala. Z našich společných diskuzí vyplynul program, kterému říkáme Spolčení. Ke každému z témat jsme přizvaly někoho, kdo se mu odborně věnuje a šest žen tak získalobalíček cenných informací a kontaktů, které mohou předávat dál. Staly se vlastně takovými odbornicemi na bezdomovectví a získaly i náš certifikát. Tímto programem prochází delší desítka žen.
Jedním z cílů vašeho sdružení je změnit pohled veřejnosti na bezdomovectví.
Veřejnost toho o lidech bez domova opravdu ví velmi málo, většina lidí má zafixovanou představu lidí bez domovajako někoho, kdo polehává na lavičkách s lahví v ruce. Málokdy totiž znají blíže někoho, kdo přišel o střechu nad hlavou. I proto naše kolegyně Radka Hetmánková chystá knihu s příběhy žen bez domova.
Součástí projektu Zpátky ze dnaje i mediální kampaň, kterou chceme odstranit stereotypy o ženách bez domova, ukázat, že nejsou pasivní, že se snaží svoji situaci změnit. Natočili jsme tři spoty, z nichž jeden běžel v České televizi. Dovědět se něco o životě žen na ulici je možné i prostřednictvím fotografií, kterými samy ženy zmapovaly svou každodenní realitu. A jejich fotografické výpovědi jsou často silnější než slovní popis. VýstavaMůj svět, jejíž vernisáž proběhla v lednu, bude putovní, chceme ji mít u našich stánků s jídlem na farmářských trzích.
Dostáváme se k projektu Kuchařky bez domova, kterým jste se asi nejvíc zviditelnily.
Když jsme měly trochu zmapovanou situaci, začaly jsme přemýšlet, jaká aktivita by ženám bez domova pomohla.Projekt kuchařek vznikl docela spontánně, říkaly jsme si, že existuje mnoho lidí a organizací, kteří vaří pro lidi bez domova, ale proč by ženy bez domova nemohly vařit samy pro sebe a proč ne i pro veřejnost? A ženy jej s nadšením přijaly, vyhledávají recepty, účastní se i kurzů nebo spíše stáže, kterou nám umožnily restaurace Mlsná kavka a Plevel, vymýšlejí nová jídla. Naše vegetariánská a veganská jídla prodáváme na farmářských trzích a různých venkovních akcích. Prodávat kuchařské výtvory u stánku zvyšuje ženám sebevědomí, umožní jim alespoň částečný návrat do běžného života. Dlouho jsme zvažovaly, za jaké ceny jídlo prodávat a nakonec jsme se rozhodly pro dobrovolný příspěvek, aby si jídlo mohli dát i ti, kdo na něj nemají, a na druhé straně ten, kdo je může zaplatit, často přidá i větší částku podle svého uvážení a možností. A od lidí, se kterými se takto potkáváme, slyšíme pochvaly a zájem. Myslím si, že se projektu Kuchařky bez domova daří vyvolat zájem veřejnosti o ženy bez domova. Vaříme zatím v půjčených kuchyních, převážně v kuchyňském studiu Chefparade, naším cílem je otevřít kamennou kuchyni a v budoucnu bychom rádi provozovali jídelnu nebo bistro.
Inspirujete se v zahraničí? Spolupracujete se zahraničními partnery?
Spolupracujeme i s několika zahraničními organizacemi. St Mungo‘s z Velké Británie je velká organizace, která se zabývá bezdomovectvím 20 let, a má specifický program pro ženy. Zúčastnily jsme se i jejich tzv. klientské konference. Druhá partnerská organizace je z Finska, kde na problém bezdomovectví jdou obráceně: lidé dostávají přidělené sociální bydlení, teprve potom se řeší cokoliv dalšího. Opačný přístup než u nás. Finsko si vytyčilo za cíl nemít do roku 2015 žádné lidi na ulici, tedy kromě těch, kteří na ulici chtějí žít. Spočítali si, že je to levnější způsob než všechny ostatní služby, které jsou lidem bez domova poskytovány. Samozřejmě musí platit nájem atd., ale ne takové obrovské částky, jako u nás za některé ubytovny.
Hodně se také inspirujeme od maďarské organizace Město pro všechny, kterou vedou lidé bez domova. Odborníci, kteří mají domov, jsou pouze v pozici „konzultantů“.
Na našem posledním projektu Ženy soběspolupracujeme se dvěma českými partnerskými organizacemi, ROZKOŠ bez RIZIKA a In IUSTITIA, a britskou organizací St Mungo’s. Jeho tématem je násilí na ženách bez domova a prolínání tíživé sociální situace s poskytováním sexuálních služeb za úplatu. Do vzniku terapeutického aporadenského manuálu, jak pracovat s násilím jako aspektem bezdomovectví, budou zapojeny i ženy, které v sexbyznysu pracovaly.Součástí projektu je i školení pro policii a sociální pracovníky a pracovnice, jak pracovat s násilím jako aspektem bezdomovectví.
Spolupracujeme a pravidelně se setkáváme s odborníky a odbornicemi, hledáme různá řešení, otevíráme nové otázky. Pro lidi, kteří se věnují bezdomovectví profesně, chystáme konferenci o ženském bezdomovectví.
Co tobě osobně práce ve sdružení Jako doma přinesla?
Určitě je pro mě nejpodstatnější poznatek, že ženy bez domovajsou zcela normální a že přijít o bydlení se může stát každému. Domov můžete ztratit i kvůli jedné nezaplacené pokutě v tramvaji. Často jsou lidé bez domova odsuzováni, pokud si třeba koupí alkohol, já na to říkám, „a co byste dělali vy, kdybyste byli několik nocí na ulici?“ Snažíme se propojovat život lidí bez domova s životy lidí s domovem.
Pavla Frýdlová je spoluzakladatelka neziskovek proFem a Gender Studies, kde řídila dlouhodobý mezinárodní orálně-historický projekt Paměť žen. Své publikace a dokumentární filmy zaměřuje na problematiku žen a migrantů.