Mezinárodní obchodování s emisemi skleníkových plynů vzbuzuje od svého prvopočátku řadu otázek. Nekupují si jím nejbohatší státy za levný peníz čistě formálně úlevu z plnění Kjótského protokolu? A nedojde v zemích prodávajících dnes své emisní přebytky v dalším období naopak k nárůstu emisí skleníkových plynů? Příklad České republiky ukazuje, jak lze tento mechanismus využívat ke snižování emisí i podpoře vzniku pracovních míst v regionech.
Česká republika má podle Kjótského protokolu v kontrolním období let 2008 až 2012 závazek snížit národní emise skleníkových plynů o 8 % oproti roku 1990 a disponuje tak právem vypustit v těchto pěti letech 900 mil. tun ekvivalentu CO2. Reálné množství vypuštěných emisí však bude nižší. Ve srovnávacím roce 1990 totiž ještě v ČR jel naplno rozsáhlý a energeticky mimořádně neefektivní těžký průmysl zděděný z dob „reálného socialismu“, který se po následné ztrátě východních odbytišť stejně jako v jiných postkomunistických zemích zčásti zhroutil a z původních obrovských fabrik zbyly jen některé provozy. K nim sice časem přibyly další podniky na zelené louce, nicméně i když je nadále významná část českého hrubého domácího produktu vytvářena průmyslem, oproti emisním rekordům z přelomu 80. a 90. let budeme mít při splnění Kjótského protokolu navíc rezervu minimálně 100 mil. tun ekvivalentu CO2 – spíše však díky současné krizi více. Tento přebytek, vlastně nevyužitá emisní práva, ČR postupně prodává prostřednictvím jednotek přiděleného množství (dále jen AAUs – z angl. Assigned Amount Units) a mechanismu mezinárodního emisního obchodování podle článku 17 Kjótského protokolu těm státům, které naopak nejsou schopny zcela splnit své závazky bez nákupu určitého množství emisních kreditů ze zahraničí.
Přestože jednání s potenciálními kupci AAUs vedla ČR již dříve, byla zásadním krokem pro zahájení prodejů novela zákona o emisním obchodování z roku 2008. Ta podle principu Green Investment Scheme určila jako jediný přípustný způsob vynakládání takto získaných prostředků jejich použití na podporu opatření ke snižování emisí skleníkových plynů a jejich administraci svěřila Státnímu fondu životního prostředí podléhajícímu Ministerstvu životního prostředí, ovládanému tehdy Stranou zelených. Využití výnosů z prodeje AAUs přitom sice již v roce 2006 podrobněji vymezila smlouva mezi stranami vládní koalice s tím, že budou použity na úspory energií v obytných a veřejných budovách, schvalování textu zákona koaličními poslanci však rozhodně nebylo jednoduché. Český energetický gigant ČEZ se tehdy přes poslance Občanské demokratické strany pokusil získat polovinu z předpokládaného výnosu pro sebe, údajně na blíže neurčený projekt geologického ukládání oxidu uhličitého. Pouze razantní zásah tehdejšího předsedy Zelených Martina Bursíka před hlasováním Poslanecké sněmovny tomu zabránil.
V návaznosti na zmíněnou novelu se od března 2009 do současnosti podařilo České republice prodat celkem 76,2 mil. AAUs, což je nejvíce ze všech prodávajících států. Největším kupcem byl japonský stát (40 mil.) následovaný taktéž japonskou firmou Mitsui & Co. (25,7 mil.), Španělskem (5 mil.), Rakouskem (3,5 mil.) a Světovou bankou (2 mil.). Všichni kupci investují do shodného schématu, tj. při prodeji souhlasili s využitím jimi zaplacených prostředků na energetické úspory a využití obnovitelných zdrojů tepla (moderních kotlů na biomasu, tepelných čerpadel a solárních kolektorů) v rodinných a bytových domech a podporu výstavby pasivních obytných domů. Oblast bydlení byla jako prioritní vybrána proto, že je zde značný potenciál ke snižování emisí skleníkových plynů, k jehož využití lze ale v jen velmi omezené míře využít prostředků EU. Z individuálního vytápění zejména rodinných domů uhlím navíc pochází nejvíce jemného polétavého prachu, jehož koncentrace v ovzduší v zimním období dalece překračují imisní limity stanovené evropskou legislativou. Dalšími nezanedbatelnými efekty jsou snižování nákladů domácností na vytápění a vytváření pracovních příležitostí, které jsou navíc v případě zateplování domů stavebními firmami víceméně rovnoměrně rozmístěny v jednotlivých regionech.
Dotační program „Zelená úsporám“ byl pro rodinné domy a bytové domy nepanelového typu spuštěn na konci dubna 2009 a v září téhož roku byl po úspěšném završení delikátních (neboť kompetenčních) vyjednávání s ministerstvem pro místní rozvoj rozšířen o podporu výše zmíněných opatření i u panelových bytových domů, kterých je ČR značné množství. Zároveň byla na základě zkušeností z prvních měsíců fungování programu umožněna určitá limitovaná podpora i na vlastní projektovou přípravu, která je podstatná zejména u náročnějších opatření jako celkové zateplení budovy sestávající ze zateplení jejího pláště, výměny oken a příp. dveří, zateplení půdy a/nebo sklepa a u nejprogresivnějších projektů i z instalace systémů nuceného větrání s rekuperací tepla z odpadního vzduchu. V červnu 2010 byl pak dotační program „Zelená úsporám“ v předem omezené míře rozšířen i o podporu zateplování veřejných budov, a to v důsledku vyčerpání na tento účel alokovaných prostředků Operačního programu Životní prostředí, financovaného z evropských fondů.
Program „Zelená úsporám“ podporuje u celkového zateplení pouze projekty dosahující parametrů blízkých tzv. nízkoenergetickému standardu a i v případě dílčího zateplení jen instalaci takových prvků, jejichž tepelně-izolační kvalita sama o sobě nevylučuje případné pozdější dokončení zateplení na tento standard. Tento požadavek byl po vyhlášení programu pro svou údajnou přílišnou přísnost předmětem kritiky projektantů i stavebních firem, ukázalo se však, tyto námitky byly účelové. Celkový finanční objem dosud podaných žádostí o dotaci se již dnes blíží částce získané za dosud prodané AAUs a není nejmenších pochyb, že všechny dostupné prostředky budou utraceny do konce kontrolního období Kjótského protokolu, tedy do konce roku 2012, jak kupci českých AAUs požadují.
V čem se lze z českého přístupu poučit?
1. Dlouhodobě deklarovaný záměr získat za prodané AAUs co možná nejvíce prostředků na úspory energie a její obnovitelné zdroje v obytných a veřejných budovách, podpořený dostatečným legislativním rámcem a volbou způsobu prodeje bez prostředníka na české straně vedly k dojednání velmi slušné průměrné ceny přesahující devět a půl euro za prodanou AAU a výrazně omezily nejrůznější lobbyistické tlaky na způsob využití získaných prostředků. Tyto údaje vyniknou zejména ve srovnání se Slovenskem, které část svých zbytných AAUs v roce 2008 prodalo tamní zprostředkující, pouze za tím účelem založené a následně zaniklé „garážové“ firmě za 5 euro za kus a tento prodej je nyní předmětem vyšetřování slovenské prokuratury.
2. Rovněž se osvědčil model se stanovením základního účelu zákonem a ponechání nastavení podrobných parametrů administrativě, v tomto případě Ministerstvu životního prostředí a jím řízenému Fondu. Příklad Maďarska jasně ukázal, že parlament nemá mít pravomoc schvalovat jednotlivé smlouvy o prodeji AAUs ani podrobné rozpočtové rámce pro jejich využití, protože se tyto zejména před volbami stávají obětí politických bojů a nikoli předmětem racionálního zvažování jejich výhodnosti či nevýhodnosti pro prodávající stát. A v této branži může „pozdě“ velmi snadno znamenat „nikdy“, neboť prodávající státy nyní nabízejí v souhrnu větší množství AAUs, než kolik jich nakupující státy poptávají.
3. Prozíravým krokem bylo i – zpočátku hojně kritizované – vyloučení provádění dotovaných opatření v Česku stále oblíbenou svépomocí a naopak stanovení minimálních kvalifikačních požadavků na firmy dotovaná opatření realizující. Příklad Austrálie, kde překotný program zateplování prováděného i nedostatečně kvalifikovanými firmami vedl k požáru více než stovky domů a čtyřem uhořelým lidem znovu připomněl, že cenu stavebních prací nelze neomezeně snižovat na úkor dosaženého výsledku.
4. Naopak nehodné následování na našem postupu bylo pro žadatele matoucí doplňování některých interních předpisů pro administraci dotací ještě po spuštění programu. Námi nezvládnutá komunikace navenek navíc v prvním roce vedla nejprve k vyčkávání s podáním žádostí o dotaci a následně naopak k frontám žadatelů obávajících se, že se na ně již dotace nedostane.
Vzhledem k velkému potenciálu sektoru obytných a veřejných budov pro snižování emisí skleníkových plynů a obrovské absorpční kapacitě pro takto alokované prostředky je už nyní třeba přemýšlet, z jakých zdrojů bude ČR tuto oblast dotovat po roce 2012. Nabízí se zde příjem z dražeb postupně rostoucího podílu emisních povolenek používaných v evropském systému emisního obchodování. Tyto dražby budou příhodně zahájeny právě v roce 2013 a ČR by z nich měla podle předběžných propočtů již v tomto prvním roce získat asi 10 mld. Kč.
Aleš Kuták
Autor byl od jara 2007 do jara 2010 náměstkem ministra životního prostředí zodpovědným za výše popsaný proces.