Zaostřeno na Východní partnerství

Obrázek odebrán.

Náměstí nezávislosti v Kievě. Autor fotografie: liilliil

Východné partnerstvo, alebo Je niečo nové vo vzťahoch EÚ a východnej Európy?

Projekt európskej integrácie prešiel za posledných 20 rokov dlhú cestu. Európska únia integrovala krajiny strednej Európy a postupne bude integrovať ďalšie štáty, napr. Balkánu. Zmeny sa však neudiali iba v priestore únie, ale aj v ďalších blízkych regiónoch. Situácia sa vyvíja jednak v priestore Stredomoria a jednak v areáli východnej Európy.

Európska únia s danými regiónmi spolupracuje v rámci tzv. Európskej politiky susedstva (European Neighbourhood Policy - ENP), pričom susedská politika je ďalej rozdelená na južnú a východnú dimenziu. Východné partnerstvo (Eastern Partnership - EaP) predstavuje druhú zložku susedskej politiky, pričom takéto vnútorné rozdelenie umožňuje adresnejší prístup k postsovietskemu regiónu, na rozdiel od predchádzajúceho rámca, ktorý tieto štáty a krajiny Stredomoria nerozlišoval.

Tento projekt (vydelenie východnej dimenzie v rámci ENP) bol jedným z hlavných výstupov českého predsedníctva Rady EÚ v prvej polovici roku 2009. Pričom je nutné dodať, že ide pôvodne o poľsko-švédsku iniciatívu navrhnutú v máji 2008. Časový odstup nám dáva možnosť pozrieť sa na projekt kriticky, na jeho úspechy a neúspechy, silné a slabé stránky.

Projekt v sebe zahŕňa šesť krajín bývalého Sovietskeho zväzu - Bielorusko, Ukrajinu, Moldavsko, Gruzínsko, Arménsko a Azerbajdžan, a samozrejme Európsku úniu. Leitmotívom v ideovej rovine je nedopustiť, aby v Európe vznikla nová železná opona, keď tú predchádzajúcu sa podarilo odstrániť relatívne nedávno. Jedná sa taktiež o záväzok predovšetkým krajín strednej Európy v rámci celej EÚ pomáhať svojim východným susedom s napredovaním smerom k rozvoju, demokracii, čo plynie práve z obdobnej skúsenosti Stredoeurópanov s komunistickým režimom a následnou transformáciou.

Paradoxom je, že EaP sa snaží o prehlbovanie spolupráce medzi EÚ a zúčastnenými krajinami, pričom však cieľom nie je ich budúce členstvo v únii. To, ako sa ukáže, môže byť na škodu vzťahom medzi Bruselom a východnými partnermi.

Prečo Východné partnerstvo

Cieľom Východného partnerstva je prehĺbiť a zlepšiť vzájomné vzťahy medzi partnermi, a to v záujme ako EÚ, tak ďalších zúčastnených krajín. EaP by stratilo na atraktívnosti ak by sa dalo hovoriť iba o jednostrannom procese, keď Brusel niečo prikazuje a postsovietske štáty príkazy alebo odporúčania plnia. Región východnej Európy je pre úniu dôležitý. Západ sa musí snažiť, aby sa partneri rozvíjali, a to pokiaľ možno v zhode s predstavami EÚ. Spoluprácou je možné predchádzať problémom, ktoré môžu v budúcnosti vzniknúť a mať priame dopady na európsku 27-čku. Je na mieste pripomenúť, že projekt fakticky vznikol po rusko-gruzínskom konflikte z leta 2008 a po rusko-ukrajinskej plynovej kríze z januára 2009. Práve v tomto regióne sa nachádzajú kritické body s možnými dopadmi na širšiu európsku bezpečnosť – zamrznutý konflikt v moldavskom Podnestersku, v Náhornom Karabachu, situácia nie je stabilná ani vo vzťahoch Gruzínska a jeho dvoch území, ktoré vyhlásili nezávislosť s požehnaním Moskvy. Ďalej je región dôležitý z hľadiska energetickej bezpečnosti, keď napr. diverzifikácia zdrojov zemného plynu počíta s účasťou krajín južného Kaukazu. Zjednodušene, dobré susedstvo nemôže byť na škodu ani jednej zo zúčastnených strán.

Jestvujú viaceré oblasti spolupráce – snahou partnerstva je zintenzívniť vzťahy prostredníctvom podpisu nových asociačných dohôd (dohôd o pridružení) s krajinami, ktoré o to budú stáť, vrátane dohôd o rozsiahlych a komplexných zónach  voľného obchodu. Dlhodobým cieľom, týkajúcim sa občanov štátov „šestky“ je bezvízový styk s Európskou úniou. K dosiahnutiu tohto cieľa má byť pristupované individuálne, za podmienok dosiahnutia bezpečnej a riadenej mobility zo strany jednotlivých partnerov. Energetická bezpečnosť a jej zabezpečenie prostredníctvom spolupráce v dodávke a tranzite energií a úsilí o väčšiu energetickú efektívnosť je taktiež prioritou. V otázkach mnohostrannej spolupráce je kľúčovým vytvorenie štyroch tematických platforiem, v rámci ktorých má konkrétna spolupráca medzi EU a štátmi-partnermi prebiehať. Jedná sa o nasledovné oblasti –   demokracia, dobrá správa vecí verejných (good governance) a stabilita; hospodárska integrácia a zbližovanie s odvetvovými politikami EÚ; energetická bezpečnosť; kontakty medzi ľuďmi. V rámci platforiem sa majú určovať konkrétne ciele a programy, ktorých pokrok bude možné hodnotiť.

 

Vlajkové lodi

Účastníci pražského summitu Východného partnerstva v roku 2009 sa zaviazali podporovať tzv. modelové iniciatívy (flagship initiatives), ktoré by reprezentovali konkrétny obsah partnerstva. Existuje ich viacero, napr. iniciatíva týkajúca sa integrovanej správy hraníc (Integrated Border Management). Jej cieľom je priblížiť partnerské krajiny štandardom EÚ v oblasti ochrany hraníc. To, že ich efektívna kontrola medzi bývalými sovietskymi republikami neexistuje spôsobuje, že nie je možné pokračovať v napĺňaní cieľa, a to zrušenia vízovej povinnosti pre partnerské krajiny. Takýto krok bude učinený len v stave, keď nebude ohrozená európska bezpečnosť a voľný pohyb. Zároveň tento projekt zacielený na zlepšenie ochrany hraníc partnerov môže práve v očiach štátov snažiacich sa o bezvízový styk s EÚ potvrdzovať, že Brusel to s deklarovaným dlhodobým cieľom myslí vážne. Obdobné ašpirácie majú aj iné modelové iniciatívy, napr. spolupráca v otázkach energetickej efektivity, iniciatíva v oblasti politík ochrany životného prostredia.

Veľmi dôležitý je taktiež ľudský rozmer, ktorý je v programe začlenený, keďže cieľom je podporovať kontakty medzi ľuďmi. Občianska spoločnosť je dôležitým partnerom vlád pri riešení problémov jednotlivých krajín. EaP vsadilo práve na podporu mimovládnych organizácií a organizácií občianskej spoločnosti prostredníctvom Fóra občianskej spoločnosti.

 

Kto čo získa...

Východné partnerstvo je spojené aj s viacerými problémami, pričom až čas naplno ukáže, ako sa na projekte celkovo prejavia. Napriek tomu, že zoskupenie východoeurópskych krajín sa dá považovať za logické, existujú medzi nimi rozdiely. Ich vzťahy navzájom môžu byť problematické, čo je hlavne príklad vzťahov Azerbajdžanu a Arménska kvôli konfliktu o Náhorný Karabach. Na druhej strane je otázka bilaterálnych vzťahov jednotlivých štátov s Európskou úniou ako takou.

Diskutovanou bola účasť Bieloruska na projekte, hlavne kvôli otázke nedodržiavania ľudských práv, ktoré sú európskou prioritou. Ešte bizarnejšou situáciou je, že k hlavným kritikom Lukašenkovho režimu patrí Česká republika s ľudsko-právnou dimenziou zahraničnej politiky a Poľsko s početnou menšinou v Bielorusku, ktorá je takmer dennodenne jadrom sporov medzi Varšavou a Minskom, keď Česko a Poľsko sú motormi Východného partnerstva. Bielorusko sa nakoniec projektu zúčastňuje, je však otázne, aké reálne dopady participácia bude mať, keďže politická elita krajiny nie je v Bruseli prijímaná ako demokraticky vybraný partner.

Najväčším spomedzi „susedov“ je Ukrajina, ktorej predstavitelia neskrývali svoju nespokojnosť s cieľmi programu, ktoré sú výrazne nižšie než ašpirácie veľkej časti politikov v Kyjeve. Snaha integrovať sa do únie je cieľom väčšiny ukrajinských predstaviteľov, pričom tým sa nepáčilo, že účasť vo EaP nepredznamenáva členstvo. Kyjev a takisto ukrajinská spoločnosť neočakávajú od „Európanov“ fádne programy spolupráce, ale pokiaľ možno konkrétny dátum, kedy by sa k EÚ mohla krajina pripojiť. Niektorí ukrajinskí politici si myslia, že Ukrajina urobila dosť veľký pokrok a zaslúži si konkrétne časové vyhliadky. Mohlo by to mať pozitívny dopad na mobilizáciu spoločnosti aj predstaviteľov štátu. Takýto prísľub však rozhodne nemožno čakať, berúc do úvahy problémy, s ktorými sa štát musí vysporiadať v súvislosti s politickou a ekonomickou krízou. V rámci programu je pre Ukrajinu určený najväčší koláč prostriedkov - cca 2/3 na obdobie 2010-2013, čo predstavuje asi 400 miliónov eur.

Ďalším partnerom je Moldavsko, posledná krajina v Európe, kde až do minulého roku vládla komunistická strana. Zároveň ide o najchudobnejšiu krajinu kontinentu. Kišinev vždy mal intenzívne vzťahy s Rumunskom. Po nástupe novej prozápadnej vlády sa zdá, že Moldavsko sa bude orientovať na EÚ.

Osobitým prípadom je Gruzínsko. Prezident Saakašvili je zástancom integrácie do únie aj do Severoatlantickej aliancie. Osobitý rozmer získali gruzínsko-únijné vzťahy počas konfliktu v auguste 2008, keď bola EÚ mediátorom pri jeho riešení, na čele s francúzskym prezidentom Sarkozym. Gruzínsko ťažko nesie intenzívnu spoluprácu niektorých európskych krajín s Ruskom, a to aj v otázkach dodávok zbraňových systémov.

Geograficky najvzdialenejšou krajinou skupiny je Azerbajdžan, potenciálne významný partner v energetickej oblasti, majúci veľmi ostré spory s ďalším z partnerov - Arménskom, jasným spojencom Ruska. Tento štát sa zase vyznačuje rozsiahlou korupciou a ekonomikou obdobne ako Moldavsko odkázanou na príjmy plynúce od pracovných migrantov, žijúcich v západnej Európe alebo USA.

 

Čo na to Rusko?

Podľa niektorých kontroverznou otázkou, ktorej musí iniciatíva EaP čeliť, je možný odpor iných aktérov. Ak aj pominieme záujmy napr. Spojených štátov alebo Turecka, tak musíme spomenúť záujmy Ruskej federácie. Rusko si v postsovietskom priestore udržiava výrazné slovo. Vzťahy Moskvy k dotknutým krajinám majú rôznu identitu. Škála je široká, od intenzívnej integrácie alebo partnerstva, čo reprezentujú rusko-bieloruské alebo rusko-arménske vzťahy, cez rôzne intenzívny pragmatizmus vzťahov s Moldavskom, Ukrajinou a Azerbajdžanom. Na jej druhom konci je jasné nepriateľstvo medzi Tbilisi a Moskvou zosobnené personálnym antagonizmom čelných predstaviteľov oboch krajín.

EaP nie je zamerané proti Rusku, avšak to ho vníma ako projekciu európskej moci do svojej sféry vplyvu. Je otázne, ako bude môcť konkurovať EÚ v otázkach dobrého riadenia, demokracie alebo ochrany ľudských práv a ktorý z aktérov získa postupne navrch medzi občanmi tej ktorej krajiny čo sa týka atraktivity. Rusko je taktiež strategickým partnerom únie, avšak nemieni sa príliš podriaďovať európskym hodnotám alebo ustupovať európskym požiadavkám, čo práve EaP (prinajmenšom čiastočne) vyžaduje od šestice spomenutých krajín. Rusko chce budovať vzťahy s Bruselom na princípe rovný s rovným. Moskva môže EÚ obviňovať z akéhosi „imperializmu“, keď EaP znamená preberanie európskych pravidiel (zjednodušene tzv. acquis) bez jasných výhod pre Východoeurópanov, prinajmenšom z kritického pohľadu Ruska. Výhodou ruskej strany je, že môže privrieť oči nad nedostatočnými demokratickými štandardami jednotlivých partnerov, čo je z podstaty EaP veľmi ťažko možné. V najbližšej dobe sa pravdepodobne ukáže, ako dopadnú ruské pokusy obnoviť svoj vplyv v postsovietskom priestore. Taktiež bude možné zhodnotiť či prípadný ruský nástup neznižuje úlohu EaP.

 

Perspektívy

Ako bolo už vyššie spomenuté, projekt Východného partnerstva je mladým a je nateraz ťažké hovoriť o tom, či je úspešný alebo nie. Skrýva v sebe mnoho možností aj mnoho rizík. Ciele a idey jednotlivých participujúcich štátov môžu byť rôzne. Oprávnene vyvstáva otázka či vážne nejde iba o únijný projekt, kde je šesť štátov iba prijímateľmi. Nemajú partnerské krajiny plniť obdobné podmienky ako kandidátske s tým, že budúce členstvo nie je garantované? Na druhej strane bude prínos a pokrok merateľný, ak sa napr. podarí dosiahnuť nejaký s dlhodobých cieľov, povedzme zrušenie vízovej povinnosti pre niektorú z krajín. Podpora často krehkej občianskej spoločnosti je do budúcnosti kľúčovou. Samozrejme majstrovským kúskom by bol pokrok v energetickej spolupráci s niektorými krajinami šestky, najmä v oblasti dodávok surovín, ako zemného plynu do EÚ. Záverom sa žiada dodať, že už samotná existencia Východného partnerstva je prínosná, záleží len na jej členoch ako bude potenciál využitý a či sa bude spolupráca prehlbovať alebo nie. Bez toho, aby na projekt boli vyčlenené primerané prostriedky (na roky 2010-2013 je to 600 miliónov eur) a pozornosť je možné, že v budúcnosti stratí na reálnom význame. To isté hrozí, ak nebude dosiahnutý určitý konkrétny úspech, napr. práve zrušenie vízovej povinnosti alebo presadenie tzv. cestovnej mapy na dosiahnutie tohto hmatateľného výstupu pre východných partnerov.

 

Přehled jednotlivých zemí:

Ukrajina

Alžběta Chmelařová

Když Evropská rada v březnu roku 2009 rozhodla o schválení nového formátu východní politiky EU, o realizaci projektu Východního partnerství (EaP), který byl následně oficiálně odstartován na květnovém summitu v Praze, Ukrajina úplně přesně nevěděla, jak se k této iniciativě postavit. Jedním z nesporných pozitiv, které kvitovala i ukrajinská strana, bylo nahrazení nefunkčního a příliš direktivního a univerzálního formátu Evropské politiky sousedství formátem novým, postaveným více na principu spolupráce a individuálním přístupu ke každé z partnerských zemí. Pavlo Klimkin, vedoucí generálního ředitelství pro EU ukrajinského Ministerstva zahraničních věcí například prohlásil, že Evropská politika sousedství byla „cestou do nikam“, protože šlo o čistě unilaterální politiku EU. Východní partnerství má podle něj přece jen o něco lepší atmosféru. Kyjev doufá, že se Evropská unie z předchozího neúspěšného projektu poučí a vyhne se přílišnému mentorování a Východní partnerství se tak stane funkčním fórem pro výměnu reformních zkušeností mezi členskými zeměmi EU a jejich východními partnery.

Rozdíly mezi účastnickými zeměmi jsou zásadní a objektivně lze konstatovat, že Ukrajina je před všemi, co se jejích integračních snah týče, o několik integračních stupňů napřed a Východní partnerství pro ni rozhodně nepředstavuje konečnou metu.

Oficiálně tedy Kyjev nakonec zaujal pragmatickou pozici, když prohlásil, že Východní partnerství považuje za nástroj, s jehož pomocí se jednou dobude plnohodnotného členství. Čímž vlastně reflektoval hlavní nedostatek celého projektu, alespoň z ukrajinského pohledu, a to nulovou perspektivu plnohodnotného členství. Ukrajinci hlavně z tohoto důvodu vnímali tuto evropskou iniciativu jen jako další snahu EU vyhnout se otázce možného ukrajinského členství.

Zpočátku se program Východního partnerství rozjížděl celkem pomalu a hlavní aktivity se soustředily na schůzky a diskuze. Partnerské země tak značně znervózněly a na Ukrajině se objevil prostor pro další pochybnosti. Projekt prý není pro Ukrajinu atraktivní, protože nepřináší nic nového a pouhé vytvoření podmínek pro další politickou a ekonomickou integraci by bylo pro Ukrajinu krokem zpět. Ani v oblasti vízové politiky nejde o převratné novinky. Kyjev dlouhodobě tlačí na zavedení bezvízového režimu s EU, projekt ale výhledově nabízí „pouhou“ liberalizaci. A problematika perspektivy členství již byla zmíněna. Podle některých analytiků je EaP snahou Evropské unie vybudovat si vlastní nárazníkovou zónu na hranici s Ruskem, podle jiných zase prý Evropa bere na Rusko až přílišné ohledy, a proto je projekt odsuzován jako neambiciózní a příliš slabý. Tomu nahrává i fakt, že rozpočet celé iniciativy je značně omezený – 600 milionů eur na šest zemí (i když z těchto peněz jsou pro Ukrajinu vyděleny asi dvě třetiny).

Ukrajina i z těchto důvodů vnímá Východní partnerství jako doplněk, v žádném případě však jako alternativu bilaterálních vztahů s EU. Ty zůstávají tím nejdůležitějším a prioritou je uzavření asociační dohody. Ukrajina v těchto vyjednáváních značně pokročila a k podpisu asociační dohody, jejíž součástí je vytvoření zóny volného obchodu, by snad mělo dojít ještě v roce 2010. Pokrok je viditelný i ve vízovém dialogu mezi Ukrajinou a EU. Facilitační smlouva (zjednodušení vízového režimu) platí od ledna roku 2008 a i přesto, že je často kritizovaná, pozitivní tendence je jasně vysledovatelná. V těchto oblastech proto EaP opravdu nemůže Ukrajině nic nového nabídnout. Nicméně projekt se samozřejmě nezabývá jen těmito otázkami.

Pokud převrátíme výše představenou pesimistickou a skeptickou logiku v přístupu k Východnímu partnerství uvidíme, že EU nabízí Ukrajině v podstatě novou šanci, jak ji přesvědčit o svých schopnostech. Samozřejmě, že je Východní partnerství kompromisní politikou. V době, kdy EU má problémy sama se sebou a snaží se vstřebat předchozí rozšíření, v době, kdy Ukrajina stagnovala, nepokračovala v reformách, nadšení z Oranžové revoluce značně ochladlo a nebylo časté, že by EU směřovala k Ukrajině pozitivní signály, tomu nemůže být jinak. Ukrajina by měla přijmout tuto výzvu, aktivně se na projektu podílet, do budoucna pro ni z takového typu spolupráce mohou plynout jen pozitiva.

Ukrajina je i Evropskou unií vnímána jako lídr mezi onou šestkou partnerských zemí a jejím úkolem by mělo být předání svých zkušeností ostatním zemím v regionu. Můžeme říct, že jde o jakýsi test ze strany EU, jestli na sebe dokáže Kyjev vzít odpovědnost za úspěšnost celého projektu, zda dokáže být aktivní.

Čeho by Ukrajina mohla využít ve svůj prospěch? Přestože byl začátek rozpačitý, od roku 2010 se spolupráce rozjela naplno. Začíná se pracovat na konkrétních projektech, navrhovaných samotnými partnerskými zeměmi. Ve výsledku by tak měly být vyřešeny nejpalčivější regionální problémy, tak jak je vnímají samy partnerské země. Problémem zatím zůstává nízká míra zapojení dalších partnerů a donorů (třetí státy, mezinárodní finanční instituce, privátní sektor). EU sice nabízí finanční pomoc, nicméně rozpočet projektu je značně limitovaný.

V rámci Východního partnerství vznikly čtyři platformy, pro podporu demokratizace a stabilizace, ekonomické integrace, energetické bezpečnosti a rozvoje kontaktů mezi lidmi. Pro Ukrajinu jsou nejzajímavější příležitosti a projekty týkající se regionálního rozvoje, integrovaného řízení hranic, e-governmentu. Neopomenutelnou dimenzí Východního partnerství je zapojení představitelů občanské společnosti prostřednictvím struktur tzv. Fóra občanské společnosti (Civil Society Forum). Další důležitou součástí Východního partnerství, které Ukrajina jistě využije, je také nástroj na budování a posilování kapacit administrativ partnerských států (Comprehensive Institutional Building Programmme - CIB), jehož koncept začala Evropská komise rozvíjet v druhé polovině roku 2009.

Pro zemi je samozřejmě zásadní spolupráce v energetickém sektoru (Ukrajina je součástí evropské energetické struktury, Energy Community Treaty, od prosince 2009), konkrétně pomoc při modernizaci tranzitního systému. Ukrajina chce také využít programů týkající se úspor energie; na podporu budování zdrojů obnovitelné energie vyčlení Evropská komise během následujících čtyř let pro Ukrajinu až deset milionů euro.

Kvůli Východnímu partnerství Kyjev na svůj hlavní cíl, členství v EU, jistě nezapomene, ale také nemůžeme říct, že jde o obrovský krok zpět. Naopak, přestože EaP neřeší ukrajinské aspirace, nabízí nové mechanismy, které zemi mohou, pokud k nim bude přistupovat zodpovědně a aktivně, přiblížit k evropským standardům. Jde samozřejmě o kompromis, ale v současné době výhodný pro obě strany. EU se stále pokouší strávit svá předchozí rozšíření a Ukrajina objektivně není na členství připravena. A teď je na tahu. K členství ji přiblíží jen vnitřní reformy. Východní partnerství by měla přijmout jako výzvu, jako šanci obnovit důvěru Evropanů ve své schopnosti. A zdá se, že to Ukrajina chápe.

 

Bělorusko

Matej Havel

Think-tank Centre of European Policy Studies (CEPS) vo svojej stati navrhuje ďalšie posilnenie projektu Európskej susedskej politiky (ENP), a teda aj Východného partnerstva (EaP). Ich koncept sa nazýva ENP Plus a vo svojej podstate, okrem iného, navrhuje väčšiu diverzifikáciu a špecializáciu ENP na jednotlivé krajiny. Ak sa pozrieme na široký rozsah oblastí, ktoré ENP a EaP zahŕňajú, je zjavné, že nemožno jednotlivé projekty vytvárať paušálne pre všetky krajiny.

Bielorusko je dosť škaredé káčatko, ktoré by EÚ rada prijala pod svoje ochranné krídla, ktoré sú doširoka rozprestreté. „Nová správa ľudu Bieloruska“ z roku 2003 sa snaží Bielorusom ukázať benefity, ktoré sú tieto ochranné krídla krajine schopné poskytnúť v prípade, že sa podujme podstúpiť proces demokratizácie. Plán postupnej demokratizácie Bieloruska ale nikdy neuzrel svetlo sveta. Základné predpoklady aspoň embryonálnej demokracie, rešpektovania ľudských práv atď. pre čerpanie prostriedkov a inej podpory v rámci ENP a EaP v plnej miere, teda nie sú splnené. Jediné čo EÚ zostáva je ponúknuť Bielorusku niečo ako ENP mínus. Teda oblasti, kde participácia na ENP nijako nepodporuje režim –  demokratizácia, ochrana životného prostredia, spoločensko-ekonomický rozvoj, podpora občianskej spoločnosti a „good governance“ atď.

EU zrejme nikdy nemôže reálne počítať s tým, že aj keby prišlo k demokratizácii krajiny, stala by sa pro-európskou. Väzby na Rusko sú až príliš silné a je vysoko nepravdepodobné, že Rusko svoj investovaný kapitál nechá prepadnúť v prospech EU alebo zmení svoju zahranično-politickú víziu. Paradoxne, ENP mínus v tomto prípade musí byť viac ako ENP plus. Ak chce EU dosiahnuť nejaké hmatateľné ciele, je kľúčové vytvoriť jasný dlhodobý plán a čo je ešte dôležitejšie kontinuálne pracovať na príprave na moment oslabenia režimu, kedy príde k zmene hlavy štátu.

Podpora medziľudských kontaktov (people-to-people) je v tomto smere nesmierne dôležitá a EU by mala zapojiť svoj ľudský kapitál a vynaliezavosť, aby našla ďalšie spôsoby ako prakticky podporovať mimovládne organizácie, ktoré sú v Bielorusku systematicky perzekvované. Ak je teda pre EU neprijateľné jednať s najvyššími predstaviteľmi štátu, nesporne, toto je jediný spôsob ako aktívne ovplyvňovať vývoj v krajine. Aj keď v tomto smere nastalo isté uvoľnenie a cestovné obmedzenia na území EU pre vysokých predstaviteľov štátu boli oddialené a aktíva väčšinou rozmrazené.

Ďalšou dôležitou oblasťou okrem investícií do demokratizácie a „good governance“ (30% finančnej podpory z EÚ) je sociálno-ekonomický rozvoj (70% podpory). Bieloruská ekonomika je z veľkej časti ovládaná a riadená štátom. Stále sú uplatňované princípy plánovanej ekonomiky a podmienky poskytovania životne dôležitých ruských subsídií sa zmenili. Rusko by si rado zaistilo väčší podiel vo veľkých štátnych podnikoch, okrem iného samozrejme v oblasti energetiky. EÚ je pre Bielorusko alternatívou, a zároveň spôsobom ako si zaistiť istú mieru autonómie v ekonomickej oblasti. Smerovanie podpory na rozvoj, reštrukturalizáciu hospodárstva a podporu SMEs (small and medium enterprises) je jadrom hospodárskej politiky ENP. V tejto dimenzii je EÚ schopná získať významnejšie postavenie, a súčasne tak podporiť svoje demokratizačné snahy.

Ekonomicky aktívné a vzdelané obyvateľstvo bude s veľkou pravdepodobnosťou samo postupom času vyžadovať od režimu reformy smerujúce k väčšej participácii a demokratizácii. V tomto smere nie je možné predpokladať skokové zlepšenia a EÚ by sa mala pripraviť na beh na dlhú trať. Takisto podpora zo zdrojov vyhradených pre ENP smerujúca do oblastí postihnutých haváriou v Černobyle je správnym krokom, ktorý občania krajiny určite ocenia, keďže štátne zdroje na revitalizáciu postihnutých oblastí nestačia (Bielorusko zasiahlo až 70% spádu škodlivých častíc uvoľnených v Černobyle).

Ďalšou oblasťou kde by v budúcnosti EÚ mohla podať pomocnú ruku, a súčasne tak podporiť svoje ekonomické a iné záujmy je energetika. Ako proklamovaný líder v oblasti zelených technológií by v rámci ENP mohla krajine ponúknuť zelenú alternatívu, vedúcu k aspoň čiastkovej energetickej sebestačnosti, ktorá by následne zväčšila manévrovací priestor pre EÚ a ekonomické a iné subjekty z EÚ, ak to teda dovolí centrálna vláda.

Celkovo teda EÚ musí v prípade Bieloruska zapojiť invenciu a netradičné metódy ako vytvoriť vhodné prostredie pre ďalší postup tak, aby sa nespreneverila svojim princípom a hodnotám. Kľúčovými zostávajú investície do ľudského kapitálu a podpora spoločenskej evolúcie smerom zdola k demokratizácii, vzhľadom k faktu, že smerom zhora to v súčasnosti možné nie je. Syntéza týchto aspektov, konverzia limitov na potenciál a odbúranie predsudkov voči netradičným metódam, by mali vytvoriť zo súčasného ENP Mínus pre Bielorusko ENP Plus. ENP Plus, ktoré bude skutočne zodpovedať potrebám krajiny a proklamovaným cieľom EÚ.

 

Moldavsko

David Příhoda

Projekt Východního partnerství navazuje na Evropskou politiku sousedství, na níž se Moldavsko také podílí. Moldavsku nabízí tento projekt především spolupráci v ekonomické oblasti. Kromě toho klade také důraz na sdílení společných hodnot, což s sebou přináší projekty na podporu a rozvoj demokracie a právního státu. Země se navíc zavazují k ochraně lidských práv, přičemž jsou povinny v této oblasti spolupracovat s mezinárodními organizacemi. V případě Moldavska to není takový problém jako u jiných postsovětských států, patří totiž k nejdemokratičtějším zemím tohoto regionu.

Na moldavské politické scéně nepanuje shoda v pohledu na Východní partnerství. Do července roku 2009 vládli zemi komunisté, z jejichž řad byl také prezident Vladimir Voronin. Ten k Východnímu partnerství v rozhovoru pro ruský deník Kommersant uvedl, že jde o něco na způsob Společenství nezávislých států II, tentokrát pod vedením EU. Podle něj jde pouze o snahu utvořit jakýsi kruh kolem Ruska. Předčasné volby v červenci 2009 sice vyhráli komunisté se ziskem téměř 45% hlasů, vládu ale nesestavovali oni, nýbrž strany opoziční. Ty se dohodly na vytvoření vlády Aliance pro evropskou integraci, v jejímž čele stojí premiér Vlad Filat a jejímž úkolem má být zintenzivnění spolupráce s EU. Vláda by chtěla v dohledné době dosáhnout aspoň uzavření asociační dohody, což je také jedním z cílů, které sleduje Východní partnerství.

Východní partnerství představuje pro Moldavsko kromě pozitiv v mnohém také problematickou záležitost. Asociační dohody, které mají být v budoucnu uzavřeny, nedávají Moldavsku jasnou perspektivu případného členství v EU, o nějž v nedávné době a nyní opět projevilo zájem. Největším problémem současného Moldavska je situace v separatistickém Podněstří, která je podobná dalším zmrazeným konfliktům v postsovětském prostoru. Evropská unie takové konflikty zatím není schopna řešit, což se jasně ukázalo během léta 2008 v Abcházii a Jižní Osetii. Pro země jako Moldavsko je tedy důležité snažit se vytěžit co možná nejvíce jak ze vztahů s EU, tak s Ruskem.

Překážkou vzájemné spolupráce mezi EU a Moldavskem byly také napjaté vztahy s Rumunskem v době předchozí komunistické vlády. Problémem v poslední době je i vysoká migrace Moldavanů do zahraničí, kdy Rumunsko je nejčastější cílovou zemí, která zpravidla vyhoví žádosti o udělení občanství.

Ačkoli z ekonomického hlediska by bylo zapojení do projektu Východního partnerství výhodné, moldavští politici řeší dilema, zda za to nebudou muset zaplatit zhoršením vztahů s Ruskem, což je pro některé příliš vysoká cena. Navíc by to mohlo být riskantní vzhledem k současné situaci v Podněstří. Zatímco komunisté jsou pro těsnější vztahy s Ruskem, současná vládní koalice je naopak pro sbližování s EU. Politický souboj mezi těmito skupinami zatím není u konce.

 

Gruzie

Michal Thim

Pokud jde o vývoj vztahů EU ke svým sousedům na východě, byl rok 2008 plný událostí. Nejdříve v květnu představili ministři zahraničí Švédska a Polska projekt posílení vztahů mezi EU a zeměmi tzv. „východní dimenze“ Evropské politiky sousedství (ENP). Na začátku srpna se přes Abcházii a Jižní Osetii převalily ruské tanky a obě území – drtivou částí mezinárodního společenství považovaná za součást Gruzie – dostala požehnání Moskvy v podobě uznání jejich nezávislosti. V souvislosti s rusko-gruzínskou válkou bylo rozhodnuto o urychlení příprav švédsko-polské iniciativy v podobě Východního partnerství (EaP), nakonec oficiálně zahájeného 7. května na summitu v Praze.  Gruzie tedy hrála, s ruským komparsem, poněkud nechtěnou hlavní roli v energickém spuštění iniciativy, která má ambice posunout na novou, efektivnější, rovinu než nabízela dříve ENP vztahy se sousedy EU. Zároveň opouští přísně bilaterální formát (tzn. mezi EU a daným účastnickým státem) a zavádí regionální mechanizmy. Co může EaP Gruzii přinést a jaké jsou hlavní překážky, kterým bude Gruzie a EU čelit?

Ve zkratce – hlavním lákadlem Východního partnerství je pro partnerské země perspektiva dohody o volném obchodu (FTA) a liberalizace a následné upuštění od vízové povinnosti. Další mechanizmy se soustředí na boj proti korupci, podporu a modernizaci institucí a další proreformní nástroje. V případě Gruzie je ovšem sporné, zda by uzavření FTA mělo pozitivní dopad. Gruzínská ekonomika je sama o sobě malá a nepředstavuje výraznou konkurenci pro evropské producenty, ti se tedy nové konkurence příliš obávat nemusí. Mezi hlavní exportní komodity Gruzie patří víno, minerální voda a zemědělské produkty, které i v zóně volného obchodu budou jen těžko hledat cestu na trhy EU, vzhledem k protekcionizmu evropské zemědělské politiky.

Pokud jde o upuštění od vízové povinnosti, to je otázka, na kterou země EaP a mnohé nevládní organizace a think-tanky upozorňují už velmi dlouhou dobu. Jde zejména o to, že postup EU je zde dlouhodobě v rozporu s proklamovanými cíly ve vztazích k sousedním regionům – zejména jde o důraz na přeshraniční kontakty a setkávání lidí. Vízovou politiku Schengenu však určují členské státy, a země podporující striktnější přístup, např. Francie, sice deklarují ochotu samotný režim poněkud zmírnit, víz se však vzdávat nehodlají.

EU rovněž usiluje o uzavření nových Asociačních dohod, které mají nastavit nový rámec vztahů mezi EU a partnerskými státy, Gruzie by ovšem preferovala perspektivu členství v EU. O tomto EaP ovšem cudně mlčí, byť ho explicitně nevylučuje. Východní partnerství tak zdědilo a udržuje primární nedostatek dřívějšího formátu – nejednoznačnost. Pravdou je, že konkrétní kroky, jako je Asociační dohoda, FTA nebo upuštění od vízové povinnosti jsou dobrým krokem vpřed. Co ovšem hodlá EU dělat až Gruzie (a další státy) tohle vše budou mít, není jasné.

Gruzie neprožívá lehké časy. Po válce v roce 2008 přišla pro gruzínskou ekonomiku řada šoků v kombinaci s dopady hospodářské krize. Zatímco v letech 2006-2007 byl růst HDP přes 10%, po válce to bylo 2,8% a v následujícím roce se hospodářství propadlo o 7%, poté co výrazně poklesly přímé investice ze zahraničí, které byly hlavním motorem předchozího růstu. Po válce rovněž výrazně poklesla pověst prezidenta Saakašviliho uvnitř EU a Gruzie jako taková ztratila místo premianta mezi postsovětskými sousedy EU. Jako důsledek války je v zemi monitorovací mise EU, jejíž mandát je omezen tím, že jí není umožněn přístup do Abcházie a Jižní Osetie a EU nadále předstírá, že nevidí porušování podmínek šestibodového příměří, které srpnovou válku ukončilo, ze strany Ruska.

Ve světle těchto problémů je důležité, aby EU dala Gruzii jasný signál. Jenže po loňském startu EaP se zatím plní spíše pesimistické předpovědi, že se iniciativa rychle stáhne z centra pozornosti. Na druhé straně je pokrok do značné míry závislý na ochotě a trpělivosti Gruzie plnit své „domácí úkoly“, které z partnerství vyplývají a mít realistická očekávání. Nedostatek posledního bude přispívat k neúspěchu projektu stejně jako nedostatečná pozornost ze strany EU.

 

Arménie

Nela Srstková

Pro kavkazskou republiku Arménie je projekt Východního partnerství vítanou příležitostí. Od zahajovacího summitu v Praze uběhl již rok a mnozí komentátoři poukazují na to, že celý projekt poněkud zapadl. Vliv na tyto komentáře měl zejména fakt, že prvnímu výročí zahájení projektu se nevěnovala v podstatě žádná pozornost a celkově během španělského předsednictví byla sousedská politika EU vůči východoevropským zemím odsunuta na vedlejší kolej. Přesto současný stav projektu nelze hodnotit negativně. Neplní sice dennodenně titulní strany novin, ale naplánované procesy postupně probíhají.

Ve spojení s Arménií je v dnešní době asi nejdiskutovanější dlouhotrvající arménsko-turecký spor. V této záležitosti se Evropská unie sice angažovat pokouší, její kroky však mají povětšinou spíše deklarativní charakter. Jako reální prostředníci jednají jiné státy. V září 2008 poprvé od roku 1991 navštívil Arménii turecký prezident Abdullah Gül, a v listopadu téhož roku již byla na stole dohoda o otevření společných hranic. V říjnu roku 2009 byla ministry zahraničních věcí obou států podepsána dohoda o obnovení diplomatických vztahů. Tu zprostředkovalo Švýcarsko. Dohoda je považován za opravdový diplomatický úspěch, a to, že mohla být uzavřena, bylo podmíněno zejména rozhodnutím Arménie o tom, že je zpočátku nezbytné navázat diplomatické a ekonomické vztahy, a až poté se začít věnovat citlivé otázce arménské genocidy. 

Východní partnerství má za cíl také normalizovat vztahy mezi jednotlivými státy regionu, na druhou stranu to nevylučuje účast dalších zemí, jako například USA, Ruska a v poslední době také čím dál tím aktivnějšího Íránu, který se chystá být prostředníkem v jednáních ohledně Náhorního Karabachu. Po setkání ministrů zahraničí Ruska, Arménie a Íránu, které proběhlo na konci dubna v Moskvě, tuto informaci potvrdil představitel ruského ministerstva zahraničí Andrej Nesterenko. Náhorní Karabach je kromě arménsko-tureckého sporu dalším palčivým problémem regionu, výrazně přesahujícím dimenzi pouhého sporu dvou stran, tj. Arménie a Ázerbájdžánu. Také s Gruzií, která je kromě Turecka, Ázerbájdžánu a Íránu posledním ze států, které s Arménií hraničí, nejsou vzájemné vztahy bezchybné, protože Gruzie pochopitelně nepodporuje arménské spojenectví s Ruskem. Jestli toto spletité klubko pomůže rozmotat právě iniciativa Východního partnerství, se však ukáže až v delším časovém horizontu. 

Stejně jako v ostatních státech, které se do projektu zapojily, hraje velkou roli i motivace ekonomická. Dne 7. dubna 2010 navštívil Jerevan komisař pro rozšiřování a evropskou politiku sousedství Štefan Füle, který zde oficiálně zahájil National Indicative Programme 2011-2013 for Armenia. Tento program předpokládá přidělení finančních prostředků na projekty organizované v rámci Východního partnerství, a to ve výši 157,3 milionů eur. Arménský premiér Tigran Sarkisjan zdůraznil také potřebu podepsat komplexní smlouvu o volném obchodu, která by napomohla realizaci plánovaných reforem, a také dohodu o zjednodušení vízového režimu.

Arménie díky projektu Východního partnerství získala nový a kvalitativně vyšší formát vztahů s EU a záleží jenom na ní, do jaké míry ho využije. Podle posledních prohlášení arménského prezidenta Serže Sarkisjana je prohlubování vztahů s Evropskou unií jedním z hlavních směrů arménské zahraniční politiky. V praktické rovině je všeobecně velmi kladně hodnocena role Konzultační skupiny EU v Arménii, a to jak arménskými, tak evropskými politiky. Konzultační skupina EU v Arménii působí od 1. dubna 2009 a spolupracuje s arménskými státními složkami zejména v otázkách nové protikorupční strategie, reforem v oblasti státní správy a justice a dodržování lidských práv.    

Pesimističtější hlasy se ozývají zejména z opozičního tábora. Zástupce největšího opozičního hnutí Arménský národní kongres Vladimir Karapetjan po své dubnové desetidenní návštěvě Bruselu na tiskové konferenci kritizoval arménskou vládu za liknavost při plnění závazků, které na sebe vzala. Na rozdíl od sousední Gruzie se tak v Arménii zatím nezačalo jednat o podepsání Asociační dohody s EU. Další oblast, ve které Gruzie Arménii „předběhla“ jsou jednání a podpis výše zmíněných dokumentů, týkajících se volného obchodu a zjednodušení vízového režimu.    

 

Ázerbájdžán

Matej Havel

Pri pohľade na mapu sveta akéhokoľvek druhu je na prvý pohľad jasné, že zakaukazské republiky ležia na bode zlomu. Tento zlom sa tiahne naprieč spoločnosťou, záujmami, svetadielmi, mocenskými sférami atď. Je teda hmatateľný vo viacerých rovinách. Azerbajdžan nie je výnimkou. Existovať na takomto mieste je unikátna príležitosť alebo nekonečné prekliatie. Byť centrálnym bodom, uzlom alebo zlomom nikdy nie je ľahké. Vyžaduje to až artistické umenie vyvažovať a až fyzikálnu presnosť v eliminácii protichodných tendencií.

Azerbajdžan má  to šťastie, že sa nachádza v susedstve EÚ a stal sa súčasťou Európskej susedskej politiky (ENP) a neskôr jej východnej dimenzie – Východného partnerstva (EaP). Tým sa dostáva do sféry pôsobnosti rôznych politík, nástrojov rozvoja a samozrejme vplyvu EÚ. Na území Azerbajdžanu sa prekrýva mocenských sfér hneď niekoľko. Hlavne ruská a európska, ďalej sféry regionálnych mocností Turecka a Iránu.

Problémom číslo jedna je jednoznačne konflikt o Náhorný Karabach, ktorý so sférami vplyvu v oblasti úzko súvisí. V Akčnom pláne (AP), ktorý je špecifikujúcim dokumentom pre každú krajinu v rámci ENP, je jeho mierové riešenie jednou z prioritných oblastí. Nie je pravdepodobné, že EÚ sa bez konsolidácie svojej vnútornej sily v dohľadnej dobe podarí túto záležitosť vyriešiť. Pre Azerbajdžan je ale dôležitejšie, že akýkoľvek bude výsledok, je tu jeho nie tak celkom bezprostredný veľký sused, ktorý má záujem na jeho prosperite, čo zvyčajne nebýva prioritou mocností. Tento konflikt takisto kladie neprekonateľné prekážky regionálnej spolupráci, ktorá je pre správne fungovanie ENP/ EaP kľúčová. Bez fungujúcej infraštruktúry a fyzického napojenia na trasy smerujúce do a z EÚ, nie je možné definitívne utvrdiť teoretické partnerstvo.

Čím sa dostávame k druhému bodu, ktorý je zrejme rovnako dôležitý a komplikovaný. Dokonca by sa dal označiť ako potenciálne výbušný až otravný. Plyn. Energetické bohatstvo na dne Kaspického mora je ďalšou z priorít AP. Proklamovaná diverzifikácia zdrojov je pre EÚ vskutku nevyhnutná po predchádzajúcich patáliách a plyn privádzaný cez plynovod Nabucco je riešením na dosah ruky. Na jar tohto roku konečne nastal pohyb v tejto oblasti a nedávno sa dokonca podarilo dojednať ceny plynu pre Turecko. Dokonca priniesol aj ďalšie pozitívum v podobe spolupráce s Gruzínskom. Celý projekt by mal byť ukončený v roku 2014 kedy by cez Nabucco mala začať prúdiť strategická surovina.

Plyn je takisto dôvodom, kvôli ktorému údajne EÚ prehliada nedemokratické praktiky v Azerbajdžane. EÚ si síce zakladá na šírení demokracie a tzv. good governance. ENP a EaP si však primárne zakladajú na spoločných hodnotách a určite je zo strany EU efektívnejšie podporovať demokraciu cez priamy prístup ku krajine, jej obyvateľom a vláde, ako sankciami, zákulisnými a podvratnými praktikami.

EÚ takto môže podporovať aj tržné reformy a spolupracovať tak na zlepšení životnej úrovne obyvateľov. AP stanovuje postupnú privatizáciu štátnych podnikov. Týmto a ďalšími krokmi sa EU aktívne zasadzuje za členstvo Azerbajdžanu vo Svetovej obchodnej organizácii (WTO), čo je nevyhnutný predpoklad pre neskoršie vytvorenie plánovanej zóny voľného obchodu.

ENP / EaP ponúka Azerbajdžanu možnosť vykonať náročné reformy pre správne fungovanie štátu. EÚ ale nedáva nič bezpodmienečne. Od krajiny participujúcej na politike sa vyžaduje napr. harmonizácia právnych noriem, štandardov, patentov a rôznych iných nariadení. Pod AP takisto spadá prijatie jurisdikcie Medzinárodného súdneho dvora, čo je pomerne závažný krok. Krajina sa teda postupne napája na nervový systém EU, ktorý má ale centrum v Bruseli, nie v Baku. Ako sme už spomínali, pre Azerbajdžan je nesmierne dôležité vedieť vyvažovať.  Ak si vládnuca garnitúra uvedomí, čo je pre Azerbajdžan raison d'état, celé balansovanie a vyvažovanie bude podstatne jednoduchšie, pretože ak sledujem svoj vlastný záujem pomocou podpory záujmov iných robím to dobre. Ak sledujem záujmy iných lebo nemám vlastné, potom je tu niečo zle. ENP pomôže krajine stať sa zdravým a dynamickým subjektom a jej unikátna poloha a vlastnosti jej dávajú ideálne predpoklady na udržanie si väčšej miery autonómie voči ktorémukoľvek mocenskému centru, a teda je ingredienciou v recepte ako z večného prekliatia spraviť unikátnu príležitosť.