Lidsko-právní situace v Íránu byla dlouhodobě nedobrá už před volbami. Nejpozději od roku 2005, kdy do prezidentského úřadu nastoupil M. Ahmadínežád, lze pozorovat její zhoršování prakticky ve všech oblastech. V počtu vykonaných poprav zaujímá Írán druhé místo na světě za miliardovou Čínou a společně se Saudskou Arábií a Jemenem je jedinou zemí, kde se oficiálně uplatňuje trest smrti pro mladistvé do 18 let. Zhoršilo se postavení náboženských a etnických menšin. Padají tvrdé nepodmíněné tresty pro novináře a bloggery. Revoluční soudy vedou vykonstruované procesy proti obhájcům lidských práv i nepoliticky angažovaným, kteří jsou na základě svých kritických názorů či kontaktů se západním světem odsouzeni za „ohrožování bezpečnosti země“.
Tvrdost a současně nevypočitatelnost jednání režimu dokumentuje například odsouzení bratrů-lékařů Araše a Kamjára Alaeiových. Obdrželi trest šest a tři roky vězení za jejich účast na lékařské konferenci v USA, kde tito renomovaní experti na prevenci viru HIV měli údajně plánovat svržení režimu prostřednictvím sítě nevládních organizací a vědeckých výměn. Představa lékařů, kteří dokážou manipulovat mocí ve státě kontrolovaném tajnou policií, příslušníky Islámských revolučních gard a mocným duchovenstvem je poněkud absurdní. Íránský režim každopádně šíří paranoický pocit ohrožení „sametovým převratem“ iniciovaným zvnějšku, kterým současně zdůvodňuje represi jakéhokoliv kritického vyjadřování. Přispěla k tomu i politika „osy zla“ předchozí americké administrativy. Její někteří představitelé alespoň v prvním volebním období prezidenta G. W. Bushe snili o překreslení politické mapy Blízkého východu a na podporu politické změny v Íránu vydávali značné prostředky do často pochybných rukou.
Bylo by ale chybou dávat automaticky rovnítko mezi kritiku současných íránských poměrů a útok proti existenci „islámské republiky“, vzniklé po revoluci v roce 1979. Jsou to mimo jiných i její „děti“, přesněji řečeno protagonisté této revoluce a blízcí spolupracovníci ajatolláha Chomejního, kteří současný režim považují za nelegitimní. Proto není divu, že třicet let po islámské revoluci mnoho z nich žije exilu, domácím vězení (nemluvě o popravených), nebo se v Íránu politicky angažuje za pozvolnou změnu poměrů. Vysoký duchovní ajátolláh Ali Montazerí, který byl původně Chomejním považován za svého nástupce (a už dvacet let žije v domácím vězení), současný politický systém označuje za oligarchickou nadvládu jedné skupiny nad společností, která není „ani islámská, ani republikánská, ale pouze diktátorská“. Podle jeho názoru bude velice těžké zachránit islámskou republiku z hluboké krize vlastní legitimity, do níž se v důsledku jednání státní moci a nejvyššího vůdce dostala. Volby a následné potlačení protestů ukázaly nejenom míru politické polarizace, ale potvrdily i mimořádný mocenský a ekonomický vliv Islámských revolučních gard a milicí basídž, jež byl dlouhodobě kritizován zejména prezidentským kandidátem Mehdí Karrúbím. Především kvůli této brutální síle, která zastoupila běžné pořádkové síly, bylo možné protesty potlačit.
V současném Íránu primárně nejde o spor západních vlivů a konceptů s islámským státem, jak by to chtěli jeho současný vůdcové prezentovat. Mnohem spíše je to střet koncepce republikanismu s islámskou tváří, který moc odvozuje od suverenity lidu (a tedy od více či méně svobodně volených institucí), a vlády konzervativců a velení Revolučních gard v čele s nejvyšším duchovním vůdcem Alím Chámenejím, jehož úřad si osobuje absolutní moc v klíčových rozhodnutích. Odpůrci tohoto mocenského statu quo a kritici omezování práv jsou režimem označování za nepřátele Boha (mohareb), bez ohledu na to, zda nosí tradiční turban náboženské autority či západní kravatu. Široce definovaná opozice proti tendencím Ahmadínežáda a jeho patrona Chámenejího tak nejenom zahrnuje studenty otevřené západní kultuře a westernizovanou elitu severního Teheránu, ale i některé ajatolláhy a protagonisty porevolučního režimu, kteří odmítají náboženský dogmatismus a koncentraci moci, byť mnozí z nich tento model za Chomejního akceptovali a pomáhali budovat. Ostatně i webová videa z pouličních protestů ukazují ženy středního věku oblečené v tradičním konzervativním čádoru, jak se snaží zabránit zasahujícím jednotkám v mlácení protestujících, což lze stěží označit za projev západem organizovaných nepokojů.
Překvapivě otevřená a přímá intervence nejvyššího vůdce Chámenejího na obhajobu legitimity voleb naznačuje, že není ochoten k sebemenšímu sdílení moci v „islámské republice“ a nechce připustit ani omezené změny v rámci režimu, jež mohla přinést vláda bývalého loajálního premiéra (1980-1988) Chomejního režimu Mír Hossejna Músavího. Důvodem, vedle čistě mocenských a ekonomických zájmů, je zřejmě strach z uvolnění atmosféry a větší společenské otevřenosti, jež by byla nepochybně kritická nejenom kvůli omezování občanských svobod ale v masovém měřítku i k špatné ekonomické a sociální situaci v Íránu.
Kam se bude vývoj další vývoj v Íránu ubírat a jaké jsou možnosti prosazování reforem a větších občanských svobod? Předpovídat další vývoj je při složitosti místní společnosti a politiky velmi nejisté. Dramatické vyústění prezidentských voleb po omezené pluralitní kampani a v regionu doposud nevídaných televizních duelech kandidátů ostatně málokdo předpokládal. O míře represe proti stále protestující části společnosti panují rozpory v rámci vládního tábora, který balancuje mezi zájmem neprohlubovat polarizaci a tedy i nestabilitu společnosti na jedné straně a mezi touhou důrazně potlačit všechny své odpůrce a kritiky na straně druhé. Nejvyšší vůdce tu vysloví názor, že samotní prezidentští protikandidáti Mír Hossejn Músaví a Mehdí Karrúbí přece jen nejsou agenty cizích mocností (rozuměj USA a Velké Británie), jindy zase zmíní potřebu tažení proti údajně příliš liberální výuce na univerzitách, které prý oslabují víru a způsobují současný rozvrat ve společnosti. Míra současné represe je každopádně alarmující a nemá v posledních dvaceti letech obdoby – hromadné soudní procesy, přímá svědectví o mučení a znásilňování a televizí vysílaná sebepřiznání viny, která jsou po propuštění na svobodu dotyčnými vysvětlována jako důsledek fyzického a psychického mučení. To vše i několik rozsudků smrti pro údajné organizátory nepokojů naznačuje, že mají navrch spíše zastánci tvrdého postupu.
Velmi pravděpodobné zmanipulování voleb a výrazné represe oslabily mezi proreformně orientovanou veřejností beztak nízkou akceptaci současného politického systému, který v úzce vymezeném prostoru připouštěl pluralismus a umožňoval omezený politický zápas v rámci republikánských volených institucí. Zásah bezpečnostních složek, včetně revolučních gard a milic basídž sice situaci krátkodobě „stabilizoval“, v střednědobé perspektivě však snížil či minimalizoval vyhlídky na provedení pozvolných (evolučních) změn poklidnou cestou v rámci stávajícího systému. V táboře „zelené“ opozice panuje hluboká frustrace z ukradených voleb, byť očekávání z případného vítězství některého z opozičních kandidátů nebyly po neúspěchu reforem bývalého prezidenta Chatámího (1997-2005) vysoké a rozhodně ne revoluční.
Jaký má být v této situaci postoj Evropy a USA? Měl by být principiální a kritický k porušování lidských práv, při současném zachovávání odstupu od jednotlivých politických aktérů mocenského boje. V dohledné době sice tato „principiálnost“ sotva přinese hmatatelné výsledky a velmi pravděpodobně neovlivní jednání íránských autorit. Jiný postoj by ale minimálně nahrál argumentům současného íránského režimu, že západ dosavadní kritiku v oblasti lidských práv nemyslel vážně a používal ji pouze jako mocenský instrument ve snaze vnitřně oslabit Írán, změnit jeho politický systém na ten pro něj výhodný a znemožnit jeho velmocenský vzestup. Je proto politicky nanejvýš kontraproduktivní (a pravděpodobně i iluzorní), když jsou naděje na větší demokratizaci v Íránu ze strany EU či USA spojovány s očekáváním možného průlomu v jaderné kauze. Vůdčí osobnosti občanské společnosti jako nositelka Nobelovy ceny míru Širín Ebadí ostatně zdůrazňují, v kontrastu s tvrzeními íránských bezpečnostních složek a revolučních soudů, že neusilují o politickou moc ve státě či změnu jeho politického systému, ale o posílení občanských svobod. Někdy dokonce tvrdí, že Západ by se měl zabývat íránskými problémy, které může ovlivnit, tj. lidská práva, nikoliv těmi, které jsou fakticky „hotovou věcí“, tj. úspěšné završení jaderného programu.
Ze strany Evropské unie je potřebné udržovat otevřenost k íránské společnosti jako celku prostřednictvím stipendií, kultury a vědeckých výměn, byť možnosti spolupráce jsou velmi omezené. Tyto dvě komponenty politického postoje EU – kritičnost a aktivní otevřenost - můžou být v jistém částečném rozporu, protože kritika režimu jistě nepovede k jeho větší ochotě se západem spolupracovat, jakkoliv málo je k tomu ochoten. Obdobný konflikt ostatně evropská diplomacie se smíšenými výsledky řeší v postoji k dalším zemím, jež jsou mnohem více než Írán vystaveny jejímu politickému a ekonomickému vlivu.
Je evidentní, že EU a USA v prioritní jaderné kauze upřednostňují diplomatická jednání před další konfrontací a že navzdory kritice okolností jeho znovuzvolení jsou připraveny touto cestou nepřímo legitimizovat i M. Ahmadínežáda jako svého partnera. Důležité je, aby při jednáních s Íránem a zaměstnáni blízkovýchodní geopolitikou či energetickými otázkami zůstala vůle a kapacita plánovat politické kroky i v delší časové perspektivě a s ohledem na širokou íránskou společnost.
Erik Siegl
Autor pracuje jako programový koordinátor Heinrich-Böll-Stiftung v Praze.