Izraelsko-turecká diplomatická roztržka po vojenské akci proti aktivistickému (a humanitárnímu) konvoji pro Gazu není náhlým ani překvapivým zlomem ve vzájemných vztazích. Naopak potvrzuje trend jejich postupného zhoršování v posledních letech, zejména po izraelské ofenzívě v pásmu Gazy na přelomu let 2008 a 2009. Důvody narušení strategické spolupráce dvou ekonomicky a vojensky nejsilnějších zemí v regionu jsou však hlubší. Souvisí jednak s vnitropolitickými změnami za vlády Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) v Turecku a také se zlepšením jeho historicky komplikovaných vztahů s arabskými sousedy. Incident a jeho politická dohra vypovídá o hlubších změnách na politické mapě Blízkého východu.
Důvody strategické spolupráce
Turecko a Izrael se dosud nikdy nemusely potýkat se zátěží minulosti, což je v tomto regionu skutečně vzácné. Turecký nacionalismus a sionismus se nikdy nedostaly do konfliktu a Židé v Turecku (mimo jiné potomci ze Španělska vyhnaných sefardských Židů) byli a jsou, na rozdíl od ortodoxních Řeků, jako oficiální menšina, plně respektováni se všemi náboženskými a menšinovými právy. Strategická spolupráce Izraele a Turecka se začala intenzivně rozvíjet po mírových dohodách mezi Izraelem a Palestinci z Osla (1993). Vedle pragmatických ekonomických důvodů zejména na základě hesla: „nepřítel mého nepřítele je můj spojenec“. Konflikty Turecka se Sýrií ohledně regulace horního toku Eufratu a Tigrisu, provincie Hatay (anektované Tureckem) a zejména přímá syrská podpora Straně kurdských pracujících (PKK) vyústila na konci minulé dekády až k vyhrůžkám turecké generality vůči arabskému sousedu, podpořenými vojenskými manévry u syrských hranic. Damašek dodával zbraně jako nástroj nátlaku na Turecko ve sporných bilaterálních otázkách a kurdské guerilly měla dočasně své velitelství v Sýrii a výcvikové tábory v jí kontrolované části Libanonu. Izrael a Turecko spojovala obava z revizionistického souseda. Úzkou spolupráci zpravodajských služeb a při výcviku armád obě země doplňovaly v oblasti zbrojních zakázek a společných modernizačních projektů. Turecko doposud mohlo v Izraeli bez větších omezení nakoupit i ty moderní zbraňové systémy, které mu USA či země EU kvůli konfliktům s Řeckem a Kyprem či porušování lidských práv nechtěly přímo prodat. Palestinská otázka nehrála ve vzájemných vztazích zásadní roli a Turecko se víceméně drželo zásady stejného odstupu od obou stran konfliktu.
...a jejich změna
Dnešní situace je jiná ve všech zmiňovaných ohledech. Turecko a Sýrie výrazně zlepšily své vztahy po americké invazi do Iráku. Sdílí totiž silný zájem zabránit ekonomickému a politickému posilování kurdské samostatnosti na severu země. Podle odhadů až třetinu bojovníků PKK tvoří syrští Kurdové a její činnost už není výlučně svázána s děním v Turecku. Existence kurdského autonomního státu na severu Iráku nastavuje pro situaci Kurdů v Sýrii ještě nelichotivější zrcadlo než v případě Turecka, kde došlo alespoň k omezenému zlepšení situace a kurdští politici pracují v ankarském parlamentu. Druhým faktorem narušení spolupráce Izraele a Turecka je skutečnost, že turecká generalita, jako její motor a garant, ztratila značnou část svého mocenského vlivu na domácí scéně. Za krátké vlády islamistického premiéra Necmetina Erbakana (1996-97) se turecko-izraelská spolupráce dále posilovala i přes jeho antisemitismus a stagnaci mírového procesu během první vlády B. Netanjahua a došlo k uzavření dohody o vojenské spolupráci. Špičky turecké armády napadení konvoje „Mavi Marmara“ odsoudily poměrně zdrženlivě. Přitom nijak neglosují pozadí tureckých organizátorů konvoje „Mavi Marmara“ z islamistické organizace IHH či výroky premiéra Erdoğana o Hamásu, i když so nich jistě myslí svoje. Mlčení ještě před pěti či více lety ztěží představitelné.
Faktor Erdoğan
Premiér Erdoğan přitom na palestinskou otázku a zejména situaci v Gaze reaguje velmi osobně a emotivně, na rozdíl od mnoha arabských vůdců, kteří jsou chladnými cyniky. To ukázal během svého vystoupení na ekonomickém fóru v Davosu v době izraelské ofenzivy i teď, když Izrael obvinil ze státního terorismu. Naopak Hamás označil po incidentu s konvojem pro Gazu za „bojovníky odporu, kteří brání svojí zemi a byli demokraticky zvoleni“ a kritizoval politiku jeho izolace ze strany západu. Izrael s velkou nedůvěrou také sleduje zprostředkovatelské angažmá Turecka v íránském jaderném programu, které vnímá jako snahu předejít či maximálně zpomalit uvalení tvrdších sankcí na Írán, s nímž jej spojují také silné ekonomické zájmy. Za oběma těmito přístupy však není snaha tureckého premiéra Erdoğana zalíbit se arabským sousedům ani reakce na odmítání ze strany EU, jak tvrdí někteří komentátoři, ale spíše vlastní pohled na věc, formovaný také islamistickým prostředím, v němž politicky vyrůstal.
Současná vláda vnímá Turecko jako přirozenou součást muslimského světa (což současně nevylučuje intenzivní vztahy s Evropou), kde existují bohaté ekonomické a investiční příležitosti i kapitálové zdroje pro tureckou ekonomiku. Otevření těchto možností, spíše než „neoosmanské nostalgii“ či „islamistickým instinktům“, dobře slouží aktivní zahraniční politika ministra zahraničí a hlavního premiérova poradce Ahmeta Davutoğlu, která razí heslo minimalizace bilaterálních problémů se všemi sousedy. Dokladem úspěchu této politiky je skutečnost, že Istanbul a Ankara se stali místem jednání na nejvyšší úrovni mezi Pakistánem a Afghánistánem, zprostředkovatelských snah vůči íránskému jadernému programu i místem jednání iráckých a palestinských politických frakcí. Do války v Gaze zde probíhala důvěrná jednání mezi Izraelem a Sýrií. A to přesto, že Turecko jako první a dosud jediný ze „západních“ států přijalo po volbách v Gaze v roce 2007 šéfa Hamásu na vládní úrovni. Za zmínku stojí také fakt, že v turecké společnosti se v posledním desetiletí projevuje viditelný antisemitismus, jak například dokládá prodej Hitlerova Mein Kampf či scény z populárního akčního velkofilmu „Údolí vlků“ (Kurtlar vadisi). V jedné scéně vystupuje židovský lékař, který zabitým iráckým civilistům odebírá orgány pro transplantaci svým klientům v Tel Avivu a New Yorku. Fenomén antisemitismu ale nelze jednoznačně připsat na vrub rostoucímu islamistu a nesouvisí s vládní politikou AKP. Je odrazem obliby různých konspirativních teorií, jak mezi radikálními islamisty tak i tureckými nacionalisty, v nichž Židé vždy hráli ústřední roli.
Kalkulovaný konflikt s nekalkulovatelnými oběťmi
Oba tábory se částečně v Turecku prolínají, což bylo znát i na palubě lodi „Mavi Marmara“. Mezi různými aktivisty byli i novináři radikálních islamistických periodik a členové krajně nacionalistické a antisemitské Strany Jednoty (BBP), která je spojována například s vraždou známého turecko-arménského novináře Hranta Dinka. Ředitel pořádající turecké islamistické organizace IHH Bülent Yildirim neskrýval, že incident s Izraelem je součástí jeho mise. „Když na nás Izraelci zaútočí, budou demonstrace v Istanbulu, Ankaře nebo Islamabádu. Izrael je ve velmi složité situaci“, uvedl v televizním interview z paluby lodi. To však nic nemění na tom, že blokáda dovozu civilního a zdravotnického materiálu Gazy je velkým humanitárním a lidsko-právním problémem, který postavení Hamásu v oblasti spíše posiluje než oslabuje. Argument, že jde o bezpečnost Izraele neobstojí za situace, kdy se blokáda týká zboží a materiálu, pro nějž neexistuje dvojí využití.
Erik SieglAutor pracuje jako programový koordinátor v Heinrich-Böll-Stiftung Praha a zabývá vývojem Turecka, zejména tureckého sekularismu. K tomuto tématu právě publikoval odbornou stať v časopise Mezinárodní vztahy 2/2010.