„Co se to proboha s Němci děje? Fukušima je přece daleko!“ prohlásil jeden novinář během pražské diskuse pořádané nadací Heinrich-Böll-Stiftung. Rozhořčením byl celý bez sebe. V jeho otázce i vyjádření se odráží, jak málo katastrofa reaktoru v japonské jaderné elektrárně Fukušima zneklidněla české občany a jak malý vliv mají tyto události na energetickopolitický diskurs v České republice. V projevech a článcích zastánci jádra cynicky tvrdí, že v důsledku dopravních nehod, kouření nebo pozření jedovatých hub zemře více lidí než při nejhorší myslitelné havárii (design-basis accident, DBA). Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová havárii v elektrárně Fukušima bagatelizovala a vystupovala, jak se vyjádřil bývalý ministr životního prostředí ČR Martin Bursík, jako tisková mluvčí jaderného průmyslu. Také reakce českých politiků ukazují, že víra v budoucnost atomové energie není katastrofou ve Fukušimě otřesena. Odpůrcům atomu se předhazuje panikaření a nevědomost. Český premiér Petr Nečas bezprostředně po havárii zdůraznil, že nevidí důvod k podléhání „nějaké mediální hysterii“. V České republice, řekl premiér, žádné přírodní katastrofy srovnatelných rozměrů nehrozí. Nečas varoval, že odstavení reaktorů v Česku by vedlo „k ekonomickým problémům na hranici ekonomické katastrofy“. Česká vláda i nadále trvá na stavbě dalších bloků atomové elektrárny Temelín a může přitom počítat s širokou podporou obyvatelstva.
Jaká „mediální hysterie“?
Také v Polsku, které plánuje začít s využíváním atomové energie do roku 2020, je slyšet jen málo kritických hlasů. Náměstkyně polského ministra hospodářství Hanna Trojanowska během energetického summitu EU 16. března 2011 prohlásila: „Polsko je předurčeno k realizaci jaderného programu. Tento program se v Polsku opírá o nejnovější technologie a nejvyšší bezpečnostní standardy.“ Je ještě příliš brzy na to, dodala, aby se z událostí v Japonsku vyvozovaly závěry. Také opozice se ve své většině vyslovuje pro atomové plány polské vlády. Výjimkou je polský exministr životního prostředí, nestraník prof. Maciej Nowicki, jenž míní: „Jsem průběhem debaty v Polsku rozhořčen. Do diskusí a médií je umožněn přístup vlastně jen těm, kteří se vyslovují pro výstavbu jaderné elektrárny v Polsku a kteří se ohánějí argumenty, jež přímo vyhovují zastáncům atomu. Přitom lživě ujišťují, že jaderná energie je tou nejbezpečnější metodou produkce elektřiny. A to tvrdí na pozadí tragédie v Japonsku, přičemž žurnalisté tyto výroky nepodrobují žádným kritickým otázkám.“
O „mediální hysterii“, již český premiér tak vehementně odmítá, nemůže být v Polsku ani České republice vůbec řeči. Fukušima je ve většině českých médií označována jako „krize“, nikoli jako „katastrofa“. Tak u čtenáře či posluchače vzniká dojem, že se jedná o stav, který lze zvládnout. Úspěch německých zelených v Bádensku-Württembersku byl ve zdejších novinových denících některými komentátory vysvětlován tím, že zelení pracovali se strachem a šířili paniku. Nikdo nezmínil fakt, že němečtí zelení měli velmi vysoké hodnoty podpory v průzkumech už před Fukušimou.
Ve většině českých médií se neargumentuje hystericky proti, nýbrž spíše jednostranně pro jadernou energii. Když český premiér vystupuje tak, jako by od něj v Česku někdo požadoval, aby odpojil jadernou elektrárnu Temelín, působí dojmem člověka, který se v problému příliš neorientuje. A i kdyby Temelín odstaven byl, nehrozila by České republice žádná „ekonomická katastrofa“, protože Česko nyní velkou část elektřiny vyrobené v jaderných elektrárnách Temelín a Dukovany vyváží. Závěr: Ti, kdo vytvářejí paniku, nejsou v žádném případě v Česku oni nepočetní, sotva slyšitelní odpůrci atomu, nýbrž naopak jeho neustále přítomní a hlasití zastánci.
Zpravodajství bez vyváženosti a plné omylů
Mediální analýza společnosti Newton Media ukazuje, že zpravodajství o výstavbě dalších bloků atomové elektrárny Temelín není ani po Fukušimě v žádném případě vyvážené, neřkuli kritické. Ve všech českých denících převažovaly argumenty pro stavbu nových reaktorů – jmenujme alespoň několik z nich: další výstavba zajistí energetickou nezávislost Česka, pokryje vzrůstající spotřebu energie a znamená výhodu pro české podniky. Atomová energie je prý čistá, jde o nejlevnější zdroj energie, je vývozním artiklem a vytváří pracovní místa. Těch několik málo odpůrců jádra, s nimiž se lze v regionu vůbec setkat, bývá navzdory jejich věcné argumentaci proti mýtům atomové energie označováno za agitátory a blázny bez vztahu k realitě.
Německé atomové moratorium politici a žurnalisté nechápou a kritizují ho, protože kvůli němu prý budou vyhnány do výše nejen německé, ale i české ceny za elektřinu. Z větší části státní energetický gigant ČEZ zase moratorium a zastavení německých reaktorů vítá, protože to pro firmu znamená díky zvýšenému exportu profit.
Proč to má atomová lobby tak snadné
Odkud se slepá víra české a polské společnosti v budoucnost atomové energie bere? Víra, která to atomové lobby v obou zemích tak neuvěřitelně usnadňuje a která činí média tak nápadně jednostrannými? Proč jsou Češi v Evropské unii na prvním místě, pokud jde o schvalování jaderné energie? Na tomto místě chci pro tuto širokou podporu uvést především dva důvody. Za prvé českou a polskou společnost dodnes podstatným způsobem ovlivňuje víra ve velká, centralizovaná technická řešení. Komunistické totalitní vedení neumožnilo po dlouhá desetiletí žádný prostor pro kritickécelospolečenské diskuse, natož pak pro spontánní hnutí proti jaderné energii.
Za druhé je energetická politika nejen vnitřní, nýbrž i vnější, zahraniční politikou: lidé si v Česku nechtějí nechat od německých a rakouských sousedů předepisovat, jak si mají utvářet svou (energetickopolitickou) budoucnost. Protesty proti jaderným elektrárnám na česko-rakouských hranicích dosud v Česku stále způsobují přesný opak toho, čeho chtějí demonstranti na druhé straně dosáhnout: upevňuje v České republice širokou společenskou podporu atomové energie a snižuje šance na kritické vypořádání s tématem. Na tom Fukušima bohužel nic nezmění.
Také v Polsku sehrávají zahraničněpolitická kritéria při plánovaném zahájení využívání atomové energie klíčovou roli. Po apelu Matthiase Platzecka, že by Polsko po Fukušimě mělo své atomové plány přehodnotit, prohlásili poslanci strany Právo a spravedlnost (PiS), že výstavba jaderné elektrárny je v Polsku kvůli chybějící evropské energetické solidaritě nutná. Jako příklad byl uveden rusko-německý projekt plynovodu Nord Stream, který má přivádět ruský plyn po dně Baltského moře do Německa. Tedy jasné a chladné odmítnutí jistě dobře a upřímně míněné rady ministerského předsedy Brandenburska. Přeshraniční dialog o energetických otázkách není po Fukušimě v žádném ohledu nekomplikovanější než předtím.
Martin Bursík vysvětlil publiku v závěru výše zmíněné debaty úspěchy protijaderného hnutí v Německu takto: němečtí občané si na rozdíl od českých občanů umějí představit, že by i v jejich vlastní zemi mohlo dojít k nejhorší katastrofě. Novináře rozčileného německými reakcemi se zeptal, zda by katastrofa v bavorské atomové elektrárně nebo elektrárně Temelín změnila jeho „diametrálně odlišný názor“ na atomovou energii. Na novinářově reakci bylo zřetelné, že ho tato otázka extrémně znejistěla, jasnou odpověď nebyl schopen dát. Fukušima je prostě odsud hrozně daleko.
Eva van de Rakt je ředitelkou pražské kanceláře Heinrich-Böll-Stiftung. Žije a pracuje v České republice od roku 1997.
Překlad z němčiny Eva Jelínková
K tématu viz též „Energie budoucnosti? Jaderná energetika ve střední Evropě“, publikaci nadace Heinrich-Böll-Stiftung v Praze, která byla vydána krátce před havárií reaktoru v atomové elektrárně Fukušima.