Stane se teď „Fukušima“ novým symbolem pro konec atomového věku? Pro Německo to zřejmě platí. Z mezinárodního hlediska zůstává odpověď otevřená. Ale vrátit se zpátky k běžné agendě bude tentokrát pro energetické koncerny a vlády ještě těžší. To se týká minimálně demokratické části světa, kde využívání rizikových technologií nemůže být prostě nařízeno shora. Černobyl bylo možné ještě odbýt jako selhání zkrachovalého komunistického systému. Naproti tomu se aktuální jaderná havárie odehrává ve vysoce rozvinuté průmyslové civilizaci s vyhraněným vědomím všech existujících rizik. Pohromu vyvolala přírodní katastrofa. Ta naráz odhalila zranitelnost technické civilizace. Přírodní katastrofa se spojila s katastrofou průmyslovou. Je možné evakuovat několik statisíců lidí v bezprostředním okolí havarovaných jaderných reaktorů, ale megametropole jako Tokio může jen bezmocně přihlížet, jak se neštěstí vyvíjí a kam vane vítr. Přeprava zboží, letecká doprava, zásobování elektřinou a vodou jsou masivně omezeny, hroutí se průmyslová produkce, propadá se burza. Celá země jde potácivě vstříc nouzovému stavu.
Je to hysterie a přehnaná sebestřednost, když se v Německu tváří v tvář těmto událostem stává volání po opuštění atomové energie nepřeslechnutelným? Nesporně jsou ve hře obavy. Odbývat je jako iracionální záchvaty je úplně mimo. Obava z atomové katastrofy má racionální jádro. Jaký důkaz je ještě třeba k přesvědčení, že bezpečnosti atomových elektráren nelze věřit? Co ještě včera bylo zanedbatelné zbytkové riziko, může se už dnes stát zničující skutečností. Je jen otázka času, než nepravděpodobné nastane. Čím déle zůstanou zapojena zařízení, která by dnes už nikdo nepovolil, tím vyšší je riziko katastrofální havárie.
Je logické, že protest se zaměřuje v první řadě na nejzastaralejší elektrárny. Také jaderné reaktory ve Fukušimě byly původně projektovány na třicet let. Bez prodloužení doby provozu by dnes už dávno byly odstaveny. Tuto hru s ohněm bychom neměli opakovat. Jakkoliv může být bleskové moratorium na nejstarší jaderné elektrárny pro spolkovou vládu manévrem v předvolební taktice – návrat k status quo ante už není možný. I proto, že se provozovatelům nevyplatí uvádět stará zařízení do současného stavu technické bezpečnosti. Nad Německem se tedy mračna nestahují. Naopak: urychlené opuštění jaderné energie připraví půdu pro posílené investice do obnovitelných energií, jimž tak jako tak patří budoucnost.
Často se sugeruje, že opuštění atomové energie je speciální cesta Německa, kterou se nikdo nehodlá vydat. Přitom proklamovaná „renesance atomové energie“ stála na vratkých základech už před Fukušimou. Ve skutečnosti se počet jaderných elektráren na celém světě neustále snižuje. Během příštích patnácti až dvaceti let bude odstaveno víc jaderných elektráren, než bude zprovozněno nových. Žádná firma se dnes neodváží k výstavbě nové atomové elektrárny bez státních subvencí a záruk. Nová výrobní zařízení se stavějí především tam, kde stát a energetické hospodářství tvoří nesvatou alianci. Náklady explodují. Tak se předpokládaná cena za stavbu nové atomové elektrárny ve finském Olkiluotu vyšplhala ze tří miliard eur už na 5,4 miliard. Navíc jsou tu nevyřešené problémy s konečným uložením odpadu, enormní náklady na odstavení a vysoká poruchovost této technologie. Pokud se nyní v důsledku série japonských pohrom zvyšují bezpečnostní standardy, stoupají dále i náklady na jadernou energii.
S dalším rozšířením atomové energie vzrůstá též riziko nukleární proliferace. Civilní a vojenská atomová technika jsou siamská dvojčata. Nejsou odděleny žádnou spolehlivou zdí – viz íránský jaderný program. Je čirou iluzí zabraňovat šíření jaderných zbraní, zatímco se současně jaderná technologie exportuje do celého světa. Ani změna klimatu se jako argument pro jadernou energii nehodí. Atomová energie nemá pražádný potenciál rozhodným způsobem přispívat k ochraně klimatu. V současnosti se na spotřebě primární energie podílí 436 reaktorů z celého světa zhruba šesti procenty. Aby bylo dosaženo relevantního snížení CO2, byla by nutná další výstavba na celkových minimálně 1000 až 1500 reaktorů. Není nutné být strašpytel, aby to člověk pokládal za hororový scénář.
Navzdory mantře německé spolkové vlády se atomová energie nehodí ani jako přechod do solárního věku. Větrná energie kryje za příhodné povětrnostní situace a při nízké poptávce veškerou německou spotřebu elektřiny už dnes. Protože výkon velkých jaderných a uhelných elektráren nelze rychle zregulovat, vyváží se přebytková elektřina za záporné ceny. Tento systémový konflikt se dalším rozvojem obnovitelných energií ještě přiostří. Budoucnost zajišťování energie spočívá v rozsáhle propojeném využití větrné, vodní a solární energie a energie z biomasy a decentralizovaných plynových elektráren. Paralelně s tím potřebujeme revoluci v efektivitě využívání elektrické energie, která drasticky sníží její spotřebu. Pokud Německo postoupí na této cestě, může se stát globálním centrem kompetence pro energetickou revoluci.
Kdo tvrdí, že jaderná otázka nemá kvůli japonské tragédii v předvolební kampani co pohledávat, překrucuje smysl demokratických voleb. Kdy, když ne teď má být rozhodnuto o budoucí energetické politice Německa?
Ralf Fücks je prezidentem Heinrich-Böll-Stiftung.Z německého originálu přeložila Eva Jelínková.