Na COP26 převážila nad skutečnými ambicemi jen falešná řešení

Zpráva z okolí jednacích sálů konference COP26 bylo zcela jednoznačná: obrovské protesty v ulicích, rostoucí počty klimatických žalob a vědci dokazující, že zabrdit celosvětové oteplení pod 1,5 °C je stále nedosažitelnější. To vše poukazuje na naléhavou nutnost kroků k radikálnímu omezování emisí, nápravě rostoucích škod a urychlení spravedlivé transformace k budoucnosti bez fosilních paliv. Účastníci COP26 však namísto, aby předvedli odvahu postavit se fosilním palivům a cílevědomost nezbytnou k udržení oteplování pod hranicí 1,5 °C, přijali falešná řešení – od vyvažování emisní bilance a zachycování uhlíku přes monokulturní plantáže až k uchvacování půdy. Mnoho politických vůdců sice ve svých proslovech vzalo na vědomí nezbytnost udržení oteplování pod hranicí 1,5 °C, avšak v jejich rozhodnutích se tento naléhavý požadavek nijak neodrazil. Konference COP26 začala spoustou prohlášení a skončila nečinností. Z výsledků nevyplynula skutečná a bezprostřední opatření, jež jsou nezbytná, máme-li předejít klimatické katastrofě a vyřešit požadavek spravedlnosti a rovnosti pro ty, na které klimatické škody dopadnou nejhůře.

Exkluzivita zabránila spravedlivým a ambiciózním činům

Propast mezi slovy a činy se poprvé projevila vyloučením občanské společnosti a příslušníků původních národů z COP, jež mělo přímé důsledky pro rozhodnutí a strategie přijaté v Glasgow.

Britská vláda dlouhé měsíce slibovala, že COP26 bude nejinkluzivnějším shromážděním svého druhu, a to navzdory probíhající pandemii. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak – během příprav i samotné konference. Ještě před zahájením konference se projevil vakcinační apartheid – důsledek toho, že rozvinuté země upřednostnily zájmy korporací před celosvětovou dostupností vakcín – takže zástupci z rozvojových zemí se museli vypořádat s bezprecedentními logistickými problémy a zdravotními riziky, pokud se chtěli COP zúčastnit.

Navzdory těmto problémům a obrovským finančním nákladům spojeným s účastí na letošní konferenci se v Glasgow shromáždili tisíce zástupců celospolečenských hnutí, organizací občanské společnosti a příslušníků původních národů, aby přivedly vlády k zodpovědnosti a požadovaly klimatickou spravedlnost. Britská vláda a sekretariát UNFCCC však prvního dne konference daly najevo své zaměření na prosazování nesmyslných čísel („nejvíce udělených akreditací v historii“), zatímco omezily smysluplnou účast na politickém procesu způsobem, který na žádné z dosavadních COP nemá obdoby.

Britské předsednictví COP a sekretariát UNFCCC na prvních několik dní konference uvalily téměř totální zákaz přítomnosti občanské společnosti na jednání. Tím porušily dokonce i nedostatečné směrnice o transparentnosti jednání, které přijímaly všechny předchozí vlády, a další mezinárodní normy garantující právo na přístup a účast na rozhodování o životním prostředí, včetně procedur OSN. Speciální pozorovatelé OSN situaci veřejně odsoudili a vydali naléhavou výzvu klimatickému sekretariátu OSN a britské vládě, aby zajistily možnost vyjádření všem.

Tato bezprecedentní omezení účasti občanské společnost byla v ostrém rozporu s přítomností vedoucích osobností byznysu a lobbistů, jimž byl umožněn přednostní přístup k politikům. Zástupci průmyslu fosilních paliv na COP26 početně převyšovali delegáty každé ze zúčastněných zemí. Řada generálních ředitelů firem se zúčastnila firemních akcí konaných společně s představiteli států, kde mělo dojít k ohlášení různých „iniciativ“, jež sice zcela postrádají zodpovědnost vůči veřejnosti a transparentnost, ale zato korporacím umožní pod falešnou záminkou ekologizace získat výjimky z příslušných klimatických předpisů. Hrozba falešného zdání ekologičnosti byla během příprav i samotné konference COP26 tak zjevná, že generální tajemník OSN oznámil vznik expertní skupiny typu hlídacího psa, která měla vyhledávat firmy, jejichž tvrzení ve vztahu ke klimatu neodpovídají jejich skutečné činnosti.

Nevyrovnanost přístupu a vlivu jednotlivých nevládních aktérů je nejen signálem nedostatečného závazku k demokracii v životním prostředí ze strany OSN a Spojeného království. Podkopává též rozhodnutí přijatá v rámci COP tím, že proces izoluje od tlaku veřejnosti, takže vládám umožňuje spokojit se s nejnižším společným jmenovatelem. Co se stane, když v jednací místnosti nejsou pozorovatelé ani zástupci nejpostiženějších zemí, účastníci zřetelně ukázali schválením programu účasti veřejnosti, přístupu k informacím a klimatického vzdělávání (v žargonu pařížské dohody zvaného „Akce pro klimatickou osvětu“), v němž se vůbec nezmiňují lidská práva. Účastníci text na poslední chvíli při uzavřeném nočním jednání a pod tlakem na jeho dokončení přeformulovali tak, že nevychází z pozice lidských práv. Delegáti si zřejmě ani neuvědomili ironii situace, v níž vyjednávají pracovní program účasti veřejnosti poté, co z jednání vyloučili všechny pozorovatele. K tomuto naředění a vyškrtání smysluplného obsahu zaměřeného na lidi a jejich práva došlo u všech textů z letošní COP, což dokazuje, že z exkluzivní konference mohou vzejít jen nespravedlivé výsledky a tím v podstatě neúčinná rozhodnutí.

Fosilní paliva naoko nahrazena falešnými řešeními

Fosilní paliva jsou v drtivé většině příčinou klimatické krize, a přesto již více než 30 let nápadně chybí na klimatických jednáních, pokud nepočítáme velké množství zástupců průmyslu fosilních paliv postávajících na chodbách. Letos se debaty na COP poprvé explicitně zaměřily na fosilní paliva. Téma otevřely nejen občanské spolky při demonstracích a doprovodných akcích, ale i vlády v jednacích sálech i mimo hlavní jednání. Zaměření na toto téma sice bylo průlomové, závěrečný text rozhodnutí však nikoli.  

Jednání téma fosilních paliv nakousla, ale většina pokroku směrem k ukončení jejich výroby a používání se stále odehrála mimo oficiální sezení. Proces vedený britskou vládou získal podporu a závazky téměř 40 zemí a institucí k postupnému ukončení financování projektů fosilních paliv v zahraničí. Tato iniciativa představuje důležité vítězství v boji za ukončení dotací fosilních paliv. Má však svá omezení. Slib se vůbec netýká financování domácích projektů fosilních paliv. Kromě toho ukončuje financování pouze „klasických“ projektů těžby a zpracování ropy, plynu a uhlí, přičemž nechává dveře otevřené dotacím na zachycování uhlíku a umožňuje výjimky, například na těžbu zemního plynu za určitých podmínek.

Na COP26 též zazněla řada prohlášení o konci těžby uhlí. K ukončení investic do nových uhelných elektráren se zavázalo 40 zemí, mezi nimi i řada největších znečišťovatelů, nápadně však mezi nimi chybí USA, Čína, Indie a Austrálie. Dalších 28 zemí se přidalo k Alianci za energetiku po uhlí, jež má nyní téměř 190 členů, a další se zavázaly skoncovat s klasickou uhelnou energetikou.

Vlády Dánska a Kostariky při nejspíš nejvýznamnějším vedlejším jednání v rámci COP26 oficiálně založily Alianci za energetiku po ropě a plynu (BOGA), jež se zavázala zastavit průzkum nových zdrojů ropy a zemního plynu a postupně ukončit jejich výrobu. Aliance má sedm zakládajících členských zemí (Dánsko, Francie, Grónsko, Irsko, Kostarika, Švédsko a Wales) a jeden region (kanadská provincie Quebec) a též několik přidružených členů (Nový Zéland, Portugalsko a stát USA Kalifornie). Z poznámek členů na zakládající schůzi vyplynulo, že BOGA uznává budoucnost bez fosilních paliv a že k ochraně klimatu je nutné urychlit energetickou transformaci. Organizace Carbon Tracker ve stejný den spustila Globální registr fosilních paliv, který vnese větší transparentnost do výroby fosilních paliv.

Tyto iniciativy dokazují, že pokrok směrem k ukončení používání fosilních paliv je nejen možný, ale i logický a v konečném důsledku z ekonomického i politického hlediska nezbytný. Vyslaly jasný signál ohledně našeho směřování a dalších kroků pro celý svět, pokud má mít nějakou naději na udržení globálního zvýšení teploty pod hranicí 1,5 °C. Tato politická prohlášení spolu s rozsáhlými veřejnými protesty, rostoucími právními výzvami a neochvějným vzdorem komunit v první linii, jimž hrozí dopady rozvoje fosilních paliv, vytvářejí rostoucí nátlak na firmy podnikající v oboru fosilních paliv. Bezprostředně po COP26, kde ochránci klimatu vyhlásili nepřijatelnost nových projektů těžby ropy, firma Shell vycouvala z projektu Cambo, jenž představoval jedno z největších dosud netěžených britských ropných polí. Tento krok možná předznamenal konec nové těžby ropy v Severním moři.

Naléhavost, která se promítla do politických prohlášení a veřejných protestů před zasedacími místnostmi COP26, se však bohužel nedostala do výsledných ujednání. Účastníci sice konečně našli odvahu při samotném jednání pojmenovat fosilní paliva, ale nijak se jim nepostavili. Namísto závazku k ukončení těžby a spalování fosilních paliv se dohodli pouze na slabém „postupném útlumu klasické“ uhelné energetiky a ukončení „neefektivních“ dotací na fosilní paliva – toto rozhodnutí je naředěno takovou spoustou výjimek, že naprosto neodpovídá vážnosti klimatické krize.

Média z oslabení dikce na poslední chvíli z větší části obvinila Indii. Trvání Indie na zachování využívání uhlí bylo široce odsouzeno jako neslučitelné s poznatky klimatologů a s právy obyvatel na čisté ovzduší a bezpečné klima – tato práva nyní ohrožují toxické hladiny znečištění ovzduší v Dillí, kvůli nimž občané vyzývají vládu k činnosti. Zodpovědnost za tento ostudný výsledek však nesou i bohaté státy. Odpor USA a dalších rozvinutých zemí uznat nutnost skoncovat s ropou a zemním plynem, jejichž těžbu nadále podporují doma i v zahraničí, a jejich neochota spravedlivě financovat energetickou transformaci v rozvojových zemích poškodily důvěryhodnost a dopad rozhodnutí z Glasgow přinejmenším stejnou měrou. Snaha o vyčlenění uhlí coby priority při současném ignorování nezbytnosti věnovat se stejně naléhavě i ropě a plynu přesunula hlavní břímě transformace na rozvojové země, jež jsou na uhlí závislejší než bohaté státy. Namísto zohlednění poznatků klimatologů nebo nutnosti urychlit energetickou transformaci se tak nakonec v první výslovné zmínce o fosilních palivech v textu rozhodnutí COP odráží moc korporátních zájmů a závazek členských zemí udržovat status quo.

Účastníci tak odmítli postavit se čelem fosilním palivům coby příčině klimatické krize a namísto toho nabídli nulové sliby a zaměření na falešná řešení.

Zaměření na vyvažování a nedostatečné úsilí

Účastníci se po šesti letech jednání konečně shodli na ústředních zásadách ohledně vyvažování bilance a přeshraniční spolupráce podle 6. článku Pařížské dohody, jež zavádí uhlíkové trhy a netržní spolupráci. Tyto zásady otevírají dveře pro potenciálně riskantní kroky, jež slouží pouhému „vyvažování bilance“ emisí, nikoli jejich snižování. Uhlíkové trhy i při těch nejrobustnějších zásadách představují ohrožení lidských práv a úsilí, neboť státům i firmám umožňují vesele pokračovat ve vypouštění emisí na jednom místě pod podmínkou, že jejich bilanci vyváží snížením emisí jinde. Pařížská dohoda od těchto opatření v zásadě požaduje docílení většího celkového snížení emisí. Pravidla přijatá v Glasgow však v praxi celkové úsilí nijak nezvýší. Umožňují kupujícím využít většinu nakoupených uhlíkových kreditů přímo k vyvážení bilance svých pokračujících emisí, přičemž jen malou část jsou povinny „odložit“ a nevyužít.

Dále účastníci sice schválili pravidla, jež zabraňují dvojímu započítání většiny snížení emisí, avšak neodstranili všechny mezery, například ve vztahu k dobrovolným uhlíkovým trhům nebo neautorizovaným kreditům. Navíc ještě otevřeli dveře pro využití starých kreditů z projektů v rámci programu CDM (Mechanismus čistého rozvoje) z roku 2013 na splnění cílů snížení emisí v následujícím období. Přenos starých kreditů do nového rámce obchodování s emisemi nejenže podrývá celkové úsilí o omezování emisí, navíc ještě odměňuje porušování práv. Mechanismus CDM totiž vydáním kreditů zároveň způsobil uchvácení půdy a porušení práv původních obyvatel a osob žijících v okolí projektů, takže drobné snížení emisí, k němuž napomohl, často nepřineslo žádné dlouhodobé hmatatelné přínosy.

Využití těchto zombie kreditů k dosažení nulového celkového snížení emisí nebo snížení po roce 2020 nijak neřeší aktuální klimatickou krizi ani nesnižuje dnešní emise. Kompromis dosažený v Glasgow, tedy povolení těchto starých kreditů, se ke klimatické nouzi staví jako k účetnímu problému, nikoli jako ke krizi lidských práv. Zároveň bagatelizuje zkušenosti komunit v první linii, které těmito projekty byly či stále jsou ohroženy, i trvající znečišťování umožněné takovýmto vyvažováním bilance.

Jedním ze stěžejních požadavků občanské společnosti i původních obyvatel (i řady států) bylo, aby se účastníci vyvarovali dřívějších chyb, mimo jiné zahrnutím ochrany lidských práv – včetně práv původních národů – do zásad dle 6. článku. Dosavadní uhlíkové tržní mechanismy vedly k porušování mj. práv na vodu, potraviny a bydlení bez možnosti dožadovat se nápravy. Konečná verze dohodnutých tržních a netržních zásad dle 6. článku sice obsahuje zmínky o lidských právě včetně práv původních národů, ale tato práva nejsou plně zohledněna v návrzích aktivit v rámci „Mechanismu udržitelného rozvoje“. Zásady navíc nevyžadují plné respektování požadavků spravedlivé transformace ani mezinárodních standardů lidských práv, mimo jiné práva původních národů na svobodný a informovaný předchozí souhlas. Státy na poslední chvíli přidaly zmínku o nezávislém procesu podávání stížností, jenž je nezbytný k zaručení práva na nápravu. Nevytvořily však pro řešení stížností žádnou institucionální strukturu. V budoucnu bude nutno zajistit jednoznačnost standardů vypracovaných podle těchto zásad, aby státy ani firmy nemohly pošlapávat lidská práva ve snaze o vyvažování své emisní bilance.

Úsilí o vytvoření pravidel pro legitimizaci uhlíkových trhů namísto ukončení využívání fosilních paliv coby primární příčiny klimatické změny dokazuje pomýlené priority mnoha vlád. Ve světě svázaném klimatickými změnami, jejichž dopady se den ode dne zhoršují, není místo pro trhy s vyvažováním bilancí. Národní vlády musí podniknout skutečné a okamžité kroky, jež budou řešit fosilní paliva coby příčinu krize, a nesnažit se vyhnout tvrdé práci pomocí účetních triků. Tlak občanské společnosti bude rozhodující pro ukončení závislosti na uhlíkových kreditech a pro to, aby vlády a firmy dosahovaly skutečného snižování emisí.

Pozitivní je, že účastníci konečně věnovali značný čas diskuzi o netržní spolupráci podle 6. článku a ustanovili Glasgowský výbor a pracovní program k tomuto přístupu, jenž má zkoumat možnosti mezinárodní spolupráce mimo uhlíkové trhy. Tyto aktivity představují možnost pomoci vládám zvýšit úsilí tím, že najdou způsoby plnění svých klimatických závazků prostřednictvím mezinárodní spolupráce, jež není založena na vyvažování bilancí. Účastníci vytvořením Glasgowského výboru pro netržní přístupy chtějí vedle dalších forem spolupráce podpořit sdílení informací, dobré praxe a zkušeností. Tento rámec a pracovní program, jenž bude dále rozpracován v roce 2022, by mohl pomoci umožnit skutečné kroky na podporu spravedlivé transformace a ochrany lidských práv včetně práv původních národů a zajistit celistvost ekosystémů.    

Sliby vlád stále převažují nad skutečnými investicemi

Nedostatečnost ambicí na COP26 se netýkala je zmírňování dopadů změn klimatu. Byla zjevná i z toho, že státy dostatečně nepodpořily země, na které již klimatické dopady doléhají a jež podle předpovědí utrpí nejvíce. Financování v této oblasti je zoufale nedostatečné, především co se týče adaptace. Zemím, které nesou největší odpovědnost za klimatickou krizi, Klimatické dohody OSN ukládají povinnost podporovat ty nejméně zodpovědné a nejvíce postižené poskytováním finanční pomoci. Rozvinuté země před více než deseti lety slíbily do roku 2020 dávat 100 miliard dolarů ročně. Tato částka nevychází ze skutečné potřeby, jež se pohybuje v řádů bilionů, ale je výsledkem politického rozhodnutí. Rok 2020 je za námi a státy dosud nedosáhly ani tohoto nedostatečného cíle.

COP26 přitom nijak nepomohl tuto prohlubující se propast rychle a smysluplně překlenout. Účastníci z řad rozvinutých zemí se zavázali příští čtyři roky zdvojnásobit finanční pomoc na adaptaci a dále slíbili stovky milionů nových financí do Adaptačního fondu OSN a do Fondu nejméně rozvinutých zemí na naléhavé kroky k adaptaci. Tyto nové závazky jsou rozhodující, neboť finance na adaptaci stále pokulhávají za financemi na zmírňování změn. Ohlášené objemy však zdaleka nestačí k dosažení dlouho slibovaného poměru 50 : 50 mezi financemi na adaptaci a na zmírňování, ani k pokrytí skutečných potřeb obyvatel nejhůře zasažených změnou klimatu. Kromě toho vlády globálního severu vzaly na vědomí, že nejméně do roku 2023 nadále nebudou plnit ani nedostatečných 100 miliard dolarů. Tyto peníze přitom dluží zemím globálního jihu, které je potřebují k řešení klimatické krize.

To ani nemluvíme o financování ztrát a škod způsobených změnou klimatu, jemuž se státy nejvíce zodpovědné za krizi nadále zcela vyhýbají. V sálech i na ulicích Glasgow a ve virtuálních jednacích prostorách COP bylo volání po „vyrovnání dluhu za ztráty a škody“. Občanské spolky z kompenzací za ztráty a škody učinily lakmusový papírek úspěšnosti COP. Navzdory této zvýšené pozornosti a konkrétnímu návrhu na ustanovení Glasgowského fondu financování ztrát a škod, jenž podpořily všechny rozvojové země, se účastníci nakonec zavázali pouze k dalším technickým přípravám a k opět dalšímu dialogu o ztrátách a škodách – tedy k žádnému financování. Oznámení Skotska o finančním přispění do případného fondu ztrát a škod je v této souvislosti precedens, jenž snad vytvoří tlak na další státy globálního severu, aby se přidaly.

Rozsah a rychlost zhoršující se klimatické krize dokládá, že nejde o problém budoucnosti, ale o aktuální problém, protože škody neustále rostou. Konkrétní návrhy na mobilizaci prostředků tam, kde jsou k dispozici, a na zavedení povinnosti znečišťovatelů platit jsou na stole a vycházejí ze stávajících precedentů, jež dokládají, že tyto zdroje financí v praxi fungují. Vlády rozvinutých zemí však tyto návrhy odmítají byť přezkoumat. Přetrvávající neschopnost politických vůdců poskytnout kvantitativně a kvalitativně odpovídající finance na zmírňování změn, adaptaci a pokrytí ztrát a škod – tedy financí zaměřených na lidi, citlivých vůči jednotlivým pohlavím a dostupných pro obyvatele zranitelné změnou klimatu – je morálně trestuhodná.

Neúspěch z Glasgow možná pozdrží klimatickou spravedlnost, ale nezabrání transformaci směrem od fosilních paliv

Klimatická spravedlnost, ztráty a škody a kroky na ochranu lidských práv ve vztahu ke klimatu budou i v roce 2022 v popředí zájmu. Nedostatečné ambice k činnosti i financování, nedostatečná snaha o řešení fosilních paliv a mezery v pravidlech umožňující vyvažování bilancí a další falešná řešení nevyhnutelně povedou na celém světě k dalšímu poškozování klimatu a ohrožování lidských práv včetně práv původních národů. COP26 nám ukázala, že účinné a spravedlivé řešení klimatické krize není možné bez smysluplné účasti občanské společnosti, původních národů, žen, osob s postižením a mládeže. Konference COP v budoucnu musí být inkluzivní nejen na papíře, ale i v praxi. Klimatická jednání nesmí sloužit jako platforma pro prázdné sliby nebo jeviště pro bagatelizaci porušování lidských práv, ale musí naopak zajistit fórum pro řešení příčin klimatické krize a zohlednění požadavků těch, kdo jí čelí v první linii.

Přetrvávající neschopnost klimatických jednání OSN přiznat naléhavost současné krize neodradí celosvětové hnutí za klimatickou spravedlnost, ani nezpomalí právní a finanční přípravy na spravedlivou transformaci směrem k budoucnosti bez fosilních paliv. Skutečnost, že pouhá zmínka o fosilních palivech – hlavní příčině klimatické změny – představuje přelom za téměř 30 let globálních jednání o klimatu, sama o sobě svědčí o odpojenosti politiky, jež se odehrává v jednacích sálech, od reality, kterou zažíváme na ulicích a v první linii. Zároveň jde o náznak sílícího tlaku na urychlení nevyhnutelného a nezbytného konce éry fosilních paliv.

Organizace občanské společnosti, ženy, původní národy, místní obyvatelé a mládež po celém světě budou až do příští konference COP nadále pravdivě popisovat realitu, a posilovat tím tlak v ulicích, u mezinárodních institucí a před soudy, a budou se snažit přivést státy a firmy, jež mají klimatickou krizi nejvíce na svědomí, k odpovědnosti. Éra fosilních paliv končí. Jestliže globální vůdci nedokážou sebrat odvahu k uskutečnění tohoto konce, lidé to dokážou.

Poděkování autorů za revizi tohoto textu si zaslouží Lili Fuhr, Liane Schalatek a Linda Schneider.

Z anglického orginálu přeložil Petr Kurfürst

Originální text byl publikován 16.12.2021: False solutions prevail over real ambition at COP26 | Heinrich Böll Stiftung (boell.de)