„Nepřivezu do ČR osmnáctileté Afghánce, protože to pokládám za bezpečnostní riziko", prohlásil počátkem roku 2020 sociálnědemokratický ministr vnitra Jan Hamáček v reakci na žádost o přijetí 40 nezletilých migrantů a uprchlíků bez doprovodu z přeplněných řeckých táborů. Svůj postoj zopakoval v různých variantách předtím i poté, naposledy po požáru, který srovnal se zemí tábor Moria na ostrově Lesbos a zanechal tisíce nezletilých a stovky rodin s dětmi bez přístřeší.
Šokující absence solidarity? Populismus dohnaný za hranu, který musí narazit na odpor občanské společnosti? V současném Česku spíše očekávaná reakce politika, která až na výjimky může přijít z kterékoliv části politického spektra od národně pravicové SPD až po komunistickou stranu. Jak se taková pozice mohla stát běžnou v zemi, která v 90. letech hostila tisíce uprchlíků z bývalé Jugoslávie a na mezinárodním poli horovala za ochranu lidských práv?
Pohledem obyvatele západní Evropy může být lákavě snadné protiimigračně naladěné Čechy jednoduše vnímat jako zpátečníky, jejichž mysl je stále ještě ohraničena dráty železné opony, a hledat příčiny současného stavu především v minulosti. Odpor Čechů vůči migraci má přitom co do činění hlavně s postsocialistickou současností.
Od horlivého liberalismu k protizápadní revoltě
Uzavřenost vůči lidem z odlišného kulturního prostředí a téměř pohrdavé ušklíbnutí, kterým je už téměř automaticky provázena jakákoliv zmínka o multikulturalitě, má v homogenní české společnosti jistě také hlubší kořeny - jeho současná mainstreamovost a intenzita jsou však novodobý fenomén. Dobře to ilustruje obrat prezidenta Miloše Zemana, který v boji o znovuzvolení do úřadu v roce 2018 vsadil na xenofobní a protimigrační kartu.
Tentýž Miloš Zeman přesně o 20 let dříve, v srpnu 1998, coby český premiér podepsal programové prohlášení vlády deklarující, že „Dnešní členství České republiky v Radě Evropy a naše budoucí integrace v Evropské unii pomohou české společnosti překonávat některé negativní postoje k jinak hovořícím, vyhlížejícím a žijícím lidem, jimiž trpí každé izolované společenství. Vláda učiní vše pro to, aby se česká společnost v co největší přijatelné míře otevírala Evropě i světu a přetvářela se ve společnost multikulturní“.
Nebylo by správné nad tímto názorovým obratem pouze mávnout rukou jako nad individuálním projevem politického oportunismu. Ten lze Zemanovi po právu vyčítat, jako schopný populista však dokázal vycítit názorový posun, který za tu dobu prodělala česká společnost. Zatímco z programového prohlášení vlády z 90. let dýchá ctižádost pilného žáka usilujícího z Česka co nejrychleji vybudovat liberální demokracii západního střihu, dnešní Zeman promlouvá ke společnosti, která ztratila trpělivost i chuť se pouštět do společenských experimentů, jakým může být proměna národnostně a kulturně homogenní společnosti v multikulturní tavící kotlík.
Tuto revoltu postsocialistických států, které po 30 letech odmítají pokračovat v dlouhodobě ponižujícím úsilí stát se (i tak horší a vždy o krok zpožděnou) kopií liberálního Západu popisuje ve své slavné eseji pro deník The Guardian politolog Ivan Krastev. Tato analýza má svou platnost i pro Česko a jeho postoj k přijímání uprchlíků a kulturní diverzitě. Proč však právě toto téma v právě v Česku vyvolalo tak horkou debatu?
Ani v letech 2015 a 2016, kdy k břehům Řecka a Itálie připluly miliony lidí, v Česku nežádalo o azyl více než zhruba 1500 lidí ročně a jen několik stovek žadatelů bylo úspěšných. Z nich velká část pocházela – stejně jako před tzv. uprchlickou krizí – z postsovětských zemí. Drtivá většina Čechů nikdy žádného uprchlíka na vlastní oči neviděla a obavy z muslimů nebo Afričanů tak nemohou být podložené negativními osobními zkušenostmi s konkrétními lidmi. Obava a odmítání přesto sílí.
Podle výzkumu agentury CVVM se počet lidí, kteří jednoznačně odmítají přijímání uprchlíků z válečných oblastí v jakémkoliv počtu a byť i na přechodnou dobu, z 50 procent v roce 2015 zvýšil na 69 procent v dubnu 2018, o rok později opět mírně klesnul na 63 procent. Podíl lidí, kteří vyjadřují souhlas s přijetím a usazením uprchlíků, se mezi lety 2015 a 2019 pohyboval pouze mezi 2 a 4 procenty.
Uprchlíci na politické mapě Česka
S pohledem na tato čísla je málo překvapivé, pokud český politik dojde k závěru, že veřejná podpora přijímání uprchlíků by byla politickou sebevraždou. V dnešním Česku takový postoj skutečně vyžaduje značnou dávku politické odvahy a morální zásadovosti. Zároveň je třeba dodat, že část české politické scény volila smrt na úlek hned na počátku krize a před xenofobním populismem kapitulovala, zatímco druhá část v něm vycítila mocný nástroj k mobilizaci voličů unavených letitým opakováním nenaplněných slibů a nadějí, korupčními skandály a sílícím pocitem, že „ti nahoře“ pracují jen pro vlastní kapsu.
K první skupině patřila vládní sociální demokracie (ČSSD), jejíž čelní představitelé sice v kuloárech vyjadřovali lítost nad situací uprchlíků v provizorních táborech na okrajích Evropy, navenek však místo důrazu na solidaritu a soucit s lidmi v nouzi vsadila na vyhýbavý, postupem času stále represivnější tón. Až na výjimky se za uprchlíky nepostavili ani představitelé křesťansko-demokratické strany (KDU-ČSL). Konzervativní pravice představovaná především ODS téma propojila se se svým euroskepticismem a odmítáním společné migrační a azylové politiky pod taktovkou „Bruselu“. Na pravém okraji politického spektra vzniklo několik nových národně-xenofobních subjektů, pro které byli uprchlíci hlavním tématem předvolebního boje. Jako dlouhodobě nejúspěšnější se z nich vyprofilovala SPD vedená česko-japonským podnikatelem Tomio Okamurou.
Postoj současného premiéra a předsedy vládní strany ANO Andreje Babiše k přijímání uprchlíků charakterizuje jeho styl vládnutí, který osciluje mezi přístupem podnikatele a čistokrevného populisty vládnoucího podle průzkumů veřejného mínění. Zatímco na samém počátku tzv. uprchlické krize Babiš tvrdil, že několik tisíc uprchlíků by snadno našlo uplatnění ve firmách lačnících po pracovní síle, brzy svůj názor přehodnotil a stal se tvrdým odpůrcem přijímání žadatelů o azyl.
Mezi parlamentními stranami je výjimkou Pirátská strana, v současnosti nejsilnější opoziční subjekt, a z části také liberálně-pravicová TOP 09. Ani tyto strany se však na stranu uprchlíků nestavěly příliš nápadně a byly připravené podpořit maximálně přijetí menšího počtu lidí. Jednotícím mostem mezi všemi stranami je pak odpor ke kvótám na přerozdělování uprchlíků v rámci Evropské unie – projekt, který tak byl v Česku už od počátku odsouzen k politickému neúspěchu.
Díky vytrvalé politické mobilizaci populistů a národně orientované pravice se migrace stala významnou dělicí linií na sílící kulturně-identitní politické frontě, která alespoň kosmeticky překryla staré příkopy mezi levicí a pravicí. Rozpoutání této kulturní války je pro populistické politiky účinná strategie k odvedení pozornosti od pro obyvatele Česka mnohem relevantnějších a urgentnějších, zato mnohem složitěji řešitelných politických otázek.
Všechny volby od roku 2015 jsou provázeny často absurdním panoptikem dobrácky vyhlížejících politiků, kteří z volebních billboardů shlížejí stylizovaní do role drsných obránců národních hranic. Mnozí z nich straší, že příští generace dívek bude vyrůstat v burkách, a ujišťují voliče z malých měst, jejichž obyvatele nečeského původu lze spočítat na prstech, že po zvolení daného politika „budou bez migrantů“.
Mnozí z těch, kteří se snaží český odpor k migraci lépe pochopit, proto připisují vinu za otrávení společenské debaty jedem xenofobie především politikům. Je však reálné, aby česká veřejnost při svém silně zakořeněném skepticismu k politickým představitelům a jejich proklamacím v otázkách migrace věnovala právě jim tak velkou důvěru?
Nebezpeční migranti a poblázněný Západ: obraz, který se dobře prodává
Úspěšnou politickou mobilizaci si lze jen těžko představit bez silné role klasických i sociálních médií. Ta se na téma migrace vrhla tak, jak se média vrhají na vše nové, co slibuje udržet pozornost čtenářů, diváků a sledujících. Vytrvale zásobovala veřejnost novinkami z balkánské uprchlické trasy i nepřebernými komentáři politiků a odborníků od biologů po sociology, kteří se náhle cítili povoláni se k migraci vyjadřovat. Takzvaná migrační krize v plném světle odkryla krizi, či alespoň výrazné nešvary českých mainstreamových médií: hlad po senzaci nehledící na skutečnou relevantnost informace, převaha ekonomických zájmů nad péčí o kvalitu a etické zásady, často chybějící prostředky na hlubší rešerši, cesty do terénu a zahraniční reportéry.
Zpráva v domácí rubrice si často vystačila s komentářem některého z politiků, kteří se k tématu ochotně a často vyjadřovali. U zahraničního zpravodajství, do kterého migrační tématika po roce 2015 především spadala, se ukázalo, jak obvyklá praxe pokrytí rubriky pouhým přepisem agenturních zpráv, vybraných podle jejich clickbaitového potenciálu, může vést ke značnému zkreslení.
Podle výzkumu Pavla Pospěcha z MUNI Brno vydaného organizací Člověk v tísni se ještě mezi srpnem a říjnem 2018 – tedy v době, kdy počet žadatelů o azyl v Evropě dávno výrazně poklesl – 40 procent zpráv o migraci v online médiích souvisejících s Německem věnovalo problémům a nepokojům souvisejícím s imigrací a jen kolem 6 procent zpráv popisovalo život uprchlíků a migrantů v sousední zemi. Selektivní výběr dílčích, z kontextu vytržených zpráv o problémech a kriminalitě, zajímavých jen tehdy, když původcem problému jsou migranti, skládal dohromady obraz Německa, Švédska či Francie jako zemí plných „no go zón“ obývaných kulturně nepřizpůsobivými migranty, kam se i policie obává vkročit.
Zde se čtenáři již očekávaná zpráva o tom, že „migranti zase dělají problémy“ mísí s dalším dobře prodejným mediálním artiklem - líčením Západu jako místa, kde se svět zbláznil. Do tohoto „balíčku“ patří zprávy o přehnané politické korektnosti, požadavcích feministek a LGBTQ iniciativ nebo jakékoliv snaze o větší podporu menšin, která je vnímaná jako násilná a silně ideologická. Četnost těchto zpráv napovídá, že jsou obdobně čtenářsky úspěšné jako zprávy o kriminálních migrantech.
Nevyrovnaný obraz migrace v médiích silně ovlivnil také vzestup tzv. alternativních médií, která na poctivou rešerši a snahu o vyváženost naprosto rezignují a negativní zprávy o migrantech šíří naprosto cíleně, včetně lží, polopravd a zmanipulovaných či z kontextu vytržených záběrů. Algoritmy sociálních sítí, které uživateli ukazují takový typ obsahu, který koresponduje s jeho postoji a zájmy, se pak postaraly o zbytek.
Solidarita jako obnošený koncept v posttransformační společnosti
Tím však otázka, proč česká veřejnost reaguje právě na téma migrace a menšin s tak silným odporem, stále není zcela zodpovězena. Částečným vysvětlením může být pocit ponížení a vyčerpání po letech snahy o kopírování Západu a pocit uspokojení z možnosti poukázat na jeho nedostatky a přestat se snažit jej napodobit, jak popisuje Krastev.
Odpor konkrétně k podpoře menšin však zřejmě má své kořeny i v silném porevolučním étosu individualismu, kdy se politika a společnost z velké části zřekly odpovědnosti za životy jednotlivců v duchu hesla „každý svého štěstí strůjce“. Kdo se v 90. letech nedokázal přerodit v úspěšného podnikatele, nebo aspoň zvýšit svůj společenský status oproti minulému režimu, tomu v této dominantní logice právem přísluší cejch losera postrádajícího schopnosti, píli, nebo obojí. O tom, že by takovému člověku mohl spíš chybět sociální kapitál, s jehož pomocí si v novém politickém a ekonomickém uspořádání řada dobře postavených a propojených představitelů minulého režimu přišla ke značnému majetku, se v Česku příliš nemluví. O tom, že kulturní kapitál rodičů je silným determinantem studijního úspěchu dětí, až do nedávna také ne.
Atmosféra konkurence a individualizace úspěchů i neúspěchů, která vystřídala socialistický étos relativní rovnosti, neskýtala příliš prostoru pro solidaritu – už to samotné slovo od 90. let v Česku podezřele zavání komunismem. Reálným dopadem tohoto ovzduší byly v politické rovině neoliberální reformy sociálního státu, v rovině společenské označování nezaměstnaných a sociálně slabých za „parazity“, kteří si žádnou podporu nezaslouží. Tato rétorika rozhodně nezaznívala jen od ekonomicky dobře zajištěných voličů liberální pravice, ale velmi silně právě z nižší střední třídy, hrdé na svůj tvrdou prací vykoupený skromný blahobyt, na který by podle nich nikdo neměl mít nárok bez vynaložení stejného úsilí.
Třetina českých domácností si nemůže dovolit nenadálý výdaj ve výši 10 tisíc korun, tedy třeba náhradu za porouchanou pračku. Za posledních 30 let se většina z nás smířila s tím, že každý životní neúspěch je naším spravedlivým osudem - asi jsme se měli lépe učit, tvrději pracovat, více šetřit. S tím, že stát si nemůže, a snad by ani neměl dovolit vydávat příliš mnoho peněz na podporu sociálně slabších. A pak najednou veřejnost užasle sleduje debatu o tom, že by se Česko mělo ujmout uprchlíků a migrantů z cizí země, kteří navíc – podle zpráv z médií i výroků politiků – mohou s sebou přinést problémy a rizika. „Jak je možné, že na to najednou peníze jsou? A proč potom musíme na naše vlastní nemocné děti pořádat sbírky? Pokud někdo chce pomáhat uprchlíkům, ať si je vezme domů.“ Takové byly nejběžnější reakce popuzených obyvatel Česka na sociálních sítích.
Protiuprchlická rétorika politiků a médií se mohla tak důrazně prosadit jen proto, že v porevoluční české společnosti padla na úrodnou půdu. Při absenci politických elit, které budou věrohodně pečovat o veřejné blaho většiny, bude podpora menšin a uprchlíků díky odporu veřejnosti i nadále politicky neprůchodná. Těžko lze čekat od někoho, kdo sám od společnosti a státu necítí podporu ani uznání, že bude souhlasit, aby se jejich adresátem stali příslušníci menšin. Dokud nedojde k rehabilitaci solidarity uvnitř české společnosti, zřejmě se jí nedočkají ani uprchlíci a migranti.
