Post českého prezidenta bude zastávat dalších pět let Miloš Zeman. Obhájce úřadu, známý svým žoviálním až vulgárním politickým stylem a proruskými a ostře protiimigračními postoji, porazil v druhém kole voleb relativně těsně (o 152 tisíc hlasů) umírněného a jednoznačně prozápadního akademika Jiřího Drahoše.
Reakce ze světa naznačily leccos. Zatímco Německo a Francie, jakož i Brusel, si daly s gratulacemi na čas a jejich tón byl spíše formální, na opačné straně geopolitického spektra zavládlo nadšení. Z Ruska a Číny přišly gratulace takřka okamžitě. Čínský prezident Si Ťin-pching Zemanovi napsal, že jde o příležitost povýšit strategické partnerství Česka a Číny na novou úroveň. A Vladimir Putin se v telegramu rozepsal, že Miloš Zeman je „zkušeným a odpovědným politikem, který prosazuje zájmy a touhy českého národa,“ a že „věří, že spolupráce se Zemanem bude pokračovat“. Už nyní nejeuroskeptičtější země EU se znovuzvolením čtyřiasedmdesátiletého Miloše Zemana opět o kousek pootočilo směrem na Východ. Mentálně i geopoliticky.
Prezidentské volby také potvrdily rozpolcenost uvnitř české společnosti. Do volebního klání sice nastoupilo v prvním kole devět kandidátů, volby byly ale obecně považovány za referendum o Miloši Zemanovi a hodnotách a postojích. Akademik Jiří Drahoš, který proti obhájci stál v druhém kole, se do finálového souboje nedostal proto, že by ho „nezemanovská“ část společnosti považovala za nejlepšího možného kandidáta. Ale proto, že se jevil jako konsensuální kandidát s největší šancí Miloše Zemana porazit. Drahoš byl především nejnadějnější „antizeman“. Nakonec se ale ukázalo, že „zemanovská“ část české společnosti je těsně v převaze.
Nedá se ovšem říci, že hlavním důvodem Zemanova úspěchu bylo to, že většina Čechů chce opustit západní hemisféru, odejít z Evropské unie a přiklonit se v Rusku. Část jeho voličů to sice chce zcela jistě (například voliči komunistické strany či extremistické protiimigrační a proruské strany SPD – obě tyto partaje Zemana explicitně podporovaly), ale zdaleka to není klíčová motivace pro všechny, kdo mu svůj hlas dali. Nakonec odchod z EU oficiálně nepodporuje ani sám Miloš Zeman, přestože se na mítincích na jeho podporu často mává vlajkami z přeškrtnutými symboly EU.
Důvody Zemanova úspěchu jsou složitější. Miloš Zeman se stal především kandidátem všech, které by bylo možné označit jako „poražené polistopadového vývoje“. Tedy lidí, kteří jsou tak či onak zklamáni vývojem po pádu komunistického režimu v roce 1989. Jde o lidi v obtížné sociální situaci (v exekuci je v Česku přes 700 tisíc lidí), lidi s nízkými příjmy (mzdová hladina je v Česku stále hluboko pod průměrem EU), lidi žijící v pohraničních oblastech, odkud bylo po druhé světové válce odsunuto německé obyvatelstvo a vůči kterým má zbytek země kolosální ekonomický, ekologický i sociální dluh. Zkrátka lidí, kteří se cítí marginalizovaní, mají pocit, že na ně společnost zapomněla.
Sociodemografických dělících linií mezi „zemanovci“ a „nezemanovci“ je více. Město versus venkov, mladší versus starší, vzdělanější versus méně vzdělaní, lépe vydělávající versus hůře vydělávající. Podobný fenomén bylo možné sledovat v USA při zvolení Donalda Trumpa, s tím rozdílem, že Trumpa volili „poražení globalizace“, zatímco v Česku to souvisí – jak už řečeno - spíše s nespokojeností s výsledky, které přinesl polistopadový politický režim. Velmi zjednodušeně řečeno: lidé, kteří zatím nemají důvod obávat se o svou osobní ekonomickou budoucnost, volili Jiřího Drahoše a nespokojení, kteří poptávají spíše obranu jistot a „pomstu“ úspěšnějším, volili Miloše Zemana.
Je samozřejmě poněkud paradoxní, že se kandidátem protestu proti současnému systému stal právě Zeman, který byl od roku 1989 jedním z nejdůležitějších hráčů české politiky. Mezi lety 1996 a 1998 byl předsedou poslanecké sněmovny, v letech 1998–2002 premiérem jednobarevné vlády a posledních pět let ovlivňoval politiku země z Pražského hradu. Klíčem k pochopení tohoto paradoxu je osobnost znovuzvoleného prezidenta. Je geniálním oportunistou, který vždy dokázal vycítit ducha doby, „přifouknout“ ho a následně se postavit do jeho čela. Jeho rétorické schopnosti, paměť, intelekt a nesporné charisma mu umožňují působit přesvědčivě ve všech možných politických polohách, díky čemuž se mu vždy daří zformovat voličskou většinu, která ho vynese k moci. Stalo se to i nyní.
Tentokrát Miloš Zeman vycítil, že tématem, které bude rozhodovat prezidentské volby, je otázka migrace. Přibližně od roku 2015 se začal objevovat ve společnosti antimuslimských extremistů, migrační vlnu nazýval „organizovanou invazí“ a podařilo se mu spolu s nimi vytvořit v národnostně a etnicky homogenní zemi atmosféru strachu. A to navzdory skutečnosti, že Česko v rámci migračních kvót přijalo pouze 12 lidí a a tranzitní migranti mířící do Německa se počítali v posledním roce na pouhé stovky.
Důležitá však nebyla fakta, ale sentiment. Odpor k přijímání jakýchkoli uprchlíků se nakonec stal českým politickým mainstreamem, přičemž Miloš Zeman byl považován za jeho „vůdce“. Toho využil i ve finále volební kampaně, kdy se mu podařilo spojit svého protikandidáta Drahoše s migrační hrozbou. Jeho tým oblepil zemi billboardy s heslem „Stop imigrantům a Drahošovi. Tato země je naše. Volte Zemana.“ Bylo to sice hrubě podpásové (Drahoš také odmítá relokační kvóty EU), ale dokonale účinné. Kvůli obavám, že Česko přijme uprchlíky, nakonec volila Zemana i část lidí, kterým se vůbec nežije špatně. V zemi bez migrantů rozhodl o výsledku voleb do značné míry strach z nich.
Když připojíme k celkovému obrázku kampaně nezkušenost Jiřího Drahoše, kterého Zeman porazil v klíčové televizní debatě, komunikační chyby Drahošova týmu a vliv dezinformací, které působily zejména na starší voliče, byl výsledek vlastně očekávatelný. Zemanovi se mezi prvním a druhým kolem podařilo na svou stranu zmobilizovat i ty voliče, kteří běžně nechodí k volbám. Účast 66,6 procent je v českém kontextu výjimečná. Drahošovi nakonec nestačila ani explicitní podpora dalších proevropských kandidátů, kteří skončili v prvním kole na třetím až šestém místě. Zeman zvítězil v poměru 51,4 ku 48,6 procenta.
Pro vnitropolitický vývoj v zemi bude mít Zemanovo vítězství zásadní důsledky. Prezident sice nemá v českém politickém systému formálně rozhodující pravomoci ať už jde o exekutivu, nebo zahraniční politiku. Ale právě Miloš Zeman už v minulosti dokázal, že s Ústavou dokáže pracovat „kreativně“. Podle mnohých politologů se pohybuje na samé hranici ústavnosti a dá se očekávat, že v druhém funkčním období se tato tendence rozhodně neumenší.
V nejbližší době bude mít prezdient zásadní vliv na sestavování vlády. Jen na něm záleží, zda podruhé jmenuje premiérem trestně stíhaného oligarchu a předsedu populistického hnutí ANO Andreje Babiše, který nyní vládne po neúspěšném pokusu o získání důvěry ve Sněmovně v demisi, a jaké podmínky si při tom bude klást. Zeman se pravděpodobně bude chtít stát, skrze znovuzískaný vliv na sociální demokraty, jimž v minulosti předsedal, architektem české vládní koalice. Česko tak může směřovat k něčemu, co se dá nazvat „kryptoprezidentský systém“. Tedy systém, kde prezident sice nemá zásadní formální pravomoci, ale kde je klíčovým politickým hráčem. Současně je pravděpodobné, že se v Česku budou postupně stále víc prosazovat autoritativní metody vládnutí, které jsou blízké jak Zemanovi, tak nynějšímu premiéru Babišovi. Česko se může rychle zařadit vedle Polska a Maďarska mezi středoevropské země, kde je liberální demokracie na ústupu.
Pokud jde o zahraničně-politické důsledky, je to podobné. Zeman preferuje východní orientaci země, s argumentem hledání nových trhů pro český průmysl. Obnáší to nadbíhání Rusku (odpor vůči protiruským sankcím, uznání anexe Krymu) i čínskému totalitnímu režimu. Zeman sice nemá sice pravomoci „otočit“ zahraniční politiku Česka, ta je v kompetenci vlády a premiér Babiš deklaruje, že je jasně proevropský a odchod z Unie označuje za nebezpečný nesmysl. Na druhou stranu prezident Zeman připouští možnost referenda o vystoupení z Unie a pokud se podaří schválit zákon o obecném referendu, který prosazuje, není v současné atmosféře, která v zemi panuje, vyloučené vůbec nic.
Česko si volbou Miloše Zemana zvolilo po všech stránkách nejistou budoucnost.