Co je rovnost?

Egual - sign on stoneFlicker.com. Creator: Scott. Creative Commons License LogoTato fotografie je licencována pod Creative Commons License.

Otazník v názvu konference pořádané 20. dubna 2017 Odborem rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR není náhodný. Cílem celodenní konference nebylo jen závěrečné shrnutí projektu s dlouhým názvem „Domácí násilí a genderově podmíněné násilí/ Uplatňování hlediska rovných příležitostí žen a mužů a podpora slaďování pracovního a soukromého života“, ale snaha odpovědět na otázku, kde dnes stojí česká společnost v rovnosti žen a mužů a identifikovat tímto směrem nové výzvy.

Podle žebříčku Global Gender Gap Report, hodnotícím rovnoprávné postavení žen, se Česká republika v loňském roce posunula z ostudného 96. místa o pár příček výš, nicméně za většinou ze sledovaných 144 zemí stále výrazně pokulhává. O co lépe si stojíme v oblasti vzdělávání žen, o to výrazněji zaostáváme v podílu žen na politickém rozhodování a v oblasti ekonomické participace. Velké platové rozdíly na stejných nebo srovnatelných pozicích (22 % v neprospěch žen, v některých věkových kategoriích i mnohem více) jsou všeobecně známé. Další negativní oblastí je slaďování práce a soukromí, které je velmi podstatné především pro osoby, pečující o dítě nebo potřebné členy rodiny. Nedostatek míst v předškolních zařízeních, stejně jako nedostatečně nastavený systém péče o seniory je rovněž notoricky známý, ale v podpoře většího počtu zařízení péče o děti (zejména pro ty mladší tří let) i pro seniory, či ve zvýšení podílu flexibilních úvazků, jsme rovněž teprve na začátku (v ČR je na částečný úvazek zaměstnáno pouze 8,6 % žen, zatímco v EU je to 32 %). A určitě ne v neposlední řadě k tématu rovnosti patří otázka násilí na ženách.

V rámci čtyřletého projektu bylo vypracováno několik odborných analýz, metodik a brožur, uskutečnila se řada seminářů a konferencí, koncem loňského roku byla spuštěna mediální kampaň To je rovnost!, zaměřená na obě témata projektu – domácí násilí a slaďování. Vznikly čtyři animované spoty, cílené na svědky domácího násilí a k motivaci otců na rodičovské dovolené. V posledních týdnech jsme je mohli vidět jak v České televizi, tak na Nově, na webu, facebooku, twiteru, jsou k dispozici také v knihovnách a dalších veřejných institucích. Ve veřejném prostoru, např. v MHD se můžeme setkat i s dalšími výstupy mediální kampaně.

Projekt byl podpořen grantem z Norska, v rámci programu Dejme (že)nám šanci a tak jeho důležitou součástí byla spolupráce s norskými organizacemi, z jejichž bohatých zkušeností se můžeme hodně učit. Jak uvedla Barbora Hořavová z Nadace Open Society Fund Praha, která tento program spravuje, nebyl bohužel ze strany novinářů příliš velký zájem o studijní cestu do Norska, spolu s několika domácími odborníky a odbornicemi na problematiku domácího násilí se jí zúčastnily pouze čtyři novinářky. Zcela nedávno se konala obdobná studijní cesta k tématu rovných příležitostí, o ní projevily zájem tři desítky účastníků a účastnic převážně z organizací, které se této problematice věnují.

Věčné téma slaďování

První z panelů konference, moderovaný Lucií Zachariášovou, byl věnován slaďování práce a soukromí. Neoddiskutovatelná je skutečnost, že česká společnost je v otázce rolí žen a mužů vytrvale konzervativní. Nelze opomenout ani to, že změnám ve vnímání rolí v domácí sféře se brání nejen muži, ale často i ženy. K proměně modelu rodiny dochází jen velmi pomalu, a jen u části mladší generace. Nicméně i samotná změna názvu Sítě mateřských center na Síť pro rodinu, jak uvedla Rut Kolínská, je důkazem těchto proměn. Významnou roli v prosazování rovnosti mužů a žen hrají média, která často stereotypy potvrzují a upevňují. Diskutující se rovněž shodli na tom, že nemalou roli v tomto směru by měly mít školy i školky. Možnost sladění pracovního, soukromého a rodinného života je zásadně ovlivněna minimální nabídkou zařízení péče o děti do tří let (v ČR ji může využít jen 3 % dětí, což je vůbec nejnižší podíl v EU) a velkých místních rozdílů v dostupnosti obecních školek.

Na důležitý posun v legislativě (a na 9 miliard Kč z MPSV určených na vznik a podporu dětských skupin) poukázal František Nestával, gender point Ministerstva průmyslu a obchodu. Sám se zasadil o zřízení takové skupiny na MPO. Zbyněk Machát z Úřadu vlády patří k zanedbatelné menšině (necelá 2 %) mužů, kteří byli na rodičovské dovolené. Ostatně termín „dovolená“ v souvislosti s péčí o děti pokládá za zcela neadekvátní, upozornil také na to, že s nástupem dětí do školy se problémy s péčí o děti nezmenší, mnohdy i zvětší. Michaela Chaloupková, jediná žena v představenstvu ČEZ, hovořila o zkušenostech se založením podnikové školky ČEZ a důležitosti kontaktů zaměstnavatelů se zaměstnanci - rodiči během jejich mateřské/rodičovské dovolené. Helena Skálová upozornila na metodiku slaďování práce a soukromí v prostředí veřejné správy, kterou pro potřeby úřadů vypracovalo Gender Studies.

Jak dál v prevenci domácího a genderově podmíněného násilí?

Tento panel moderoval Radan Šafařík, vedoucí sekretariátu Rady vlády pro rovnost žen a mužů. Každá třetí žena v ČR má zkušenosti s některou formou násilí, nahlášeno je však jen 5 – 10 % z nich. Nicméně ženy (a mnohdy i děti) se s jeho následky potýkají dlouhá léta, někdy i celý život.

Partnerskou organizací projektu byla norská Alternativa násilí (Alternativ til Vold), založená v roce 1987 původně jako projekt zaměřený na agresivní muže. Dnes nabízí terapeutickou pomoc mužům, ženám, mladistvým, kteří mají problémy s agresí nebo páchají násilí, i těm, kteří jsou mu vystaveni. Nevládní organizace se stala profesionálním výzkumným a léčebným centrem, financovaným státem a kraji, s jedenácti pobočkami po celém Norsku i v dalších skandinávských zemích. Spolupráce s Alternativou násilí nabyla na intenzitě díky české psycholožce Barboře Jakobsen, která žije v Norsku a šestým rokem v této organizaci pracuje. Tolerance násilí je v Norsku mnohem nižší než v ČR. Pokud společnost vnímá násilí jako soukromý problém, je velmi těžké vyhledat pomoc, ke změně může dojít až tehdy, kdy si všichni uvědomíme, že naší povinností je tento problém řešit. V Norsku panuje názor, že za násilí je zodpovědná celá společnost, velký důraz je kladen na prevenci a vzdělávání dětí už v nejnižším věku. ATV natočila na základě vyprávění dětí animovaný film Zuřivec o malém chlapci, který je svědkem násilí otce na matce. Pomocí tohoto edukativního filmu lze pracovat jak s dětmi, tak s pedagogy a pracovníky sociálních služeb. Za pomoci a účasti pracovníků ATV proběhla v rámci projektu školení a setkání s tisícovkou českých odborníků a odbornic, kteří se této problematice nějakým způsobem věnují.

Martina Vojtíšková, předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center, hovořila o posunu pohledu na domácí násilí ze strany policistů. Od roku 2007, kdy existuje zákonná možnost vykázat násilníka z bytu, a začala fungovat intervenční centra, policie s neziskovými organizacemi působícími v této oblasti úspěšně spolupracuje.

Bronislava Marvánová Vargová, předsedkyně Výboru pro prevenci domácího násilí zdůraznila, že stát je povinen chránit své občany, ale teprve ratifikace Istanbulské úmluvy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácímu násilí zaváže českou vládu k výraznému navýšení financí do této oblasti. (Na ratifikaci čekáme již několik let od podpisu úmluvy.) Její domovská organizace Rosa, která se věnuje pomoci ženám obětem domácího násilí již 25 let, právě z důvodů nedostatečné kapacity a zdrojů nemůže nabídnout klientkám rychlejší termíny než za měsíc. Přitom je spočítáno, že stát přichází ročně o 14 miliard v důsledku následků domácího násilí. Právě díky tomu, že norská média prezentují ekonomický dopad domácího násilí, společnost ho vnímá jako podstatný problém.

Co je tedy rovnost a jak postupovat dál?

Moderace posledního panelu konference se ujala novinářka Gaby Khazalová. Vystoupili v něm zástupci a zástupkyně neziskového sektoru, akademické sféry i tisku a vyjadřovali se především k tomu, co se v otázce rovnosti za poslední léta u nás změnilo či nezměnilo.

Jana Smiggels Kavková, předsedkyně České ženská lobby, zdůraznila téma ženské chudoby, které se v diskurzu českého feminismu příliš neobjevuje. Upozornila na polovičatost zákon o zálohovém výživném, které se nebude vztahovat na ty nejpotřebnější ženy a jejich děti. Ze své letité zkušenosti práce s političkami uvedla chybějící solidaritu žen a neochotu se otevřeně vyjádřit třeba k otázce kvót - jako následek toho, že žen je v politice tak málo.

Kateřina Smejkalová z nadace Friedrich-Ebert-Stiftung poukázala na to, že změny na trhu práce (digitalizace, robotizace apod.) budou mít výrazně větší dopad na ženy. V tomto směru chybí kontakty do zahraničí, kde toto téma už řadu let řeší.

Tomáš Pavlas ze spolku Genderman zdůraznil některá frapantní čísla z výzkumů vedených Otevřenou společností: ačkoliv ženy tvoří 61 % absolventů/tek vysokých škol, na vedoucích postech státních firem je žen pouhých 5 % žen! A právě stát by měl jít příkladem! Neprobíhá u nás téměř žádná kritická debata o proměnách maskulinity, nebyla v tomto směru přeložena žádná z četných publikací, které se této otázce po léta věnují.

Petr Honzejk z Hospodářských novin kladl důraz na rovnost šancí. Pokud ženy budou tlačeny do dlouhé mateřské dovolené (spolu s rodičovskou nejdelší na světě), zaměstnavatel si na základě své ekonomické úvahy vždy vybere raději muže. A vyprovokoval diskuzi o tom, zda není marginální řešit kauzu básně Jiřího Žáčka Maminka nebo jazykové problémy typu host/hostka a nevěnovat se raději důležitějším otázkám jako je pay gap a nízké hodnocení práce žen. Mezi protikladnými názory diskutujících převážil ten, že genderově nevyváženým jazykem a básničkám v čítankách se stereotypy o rolích mužů a žen upevňují a proto je třeba se diskuzi o nich věnovat. Lucia Zachariášová upozornila mimo jiné i na to, že politici si dnes znovu dovolují říkat věci, které by si před pár lety netroufli.

V závěru Jana Smiggels Kavková uvítala spousty nových feministických iniciativ mladé generace, jak o nich svědčila letošní oslava MDŽ na náměstí Míru.

All rights reserved.