Někdo to rád horké. Pokud chceme zastavit globální oteplování, musí zůstat levná ropa a plyn v zemi.

Příspěvek státního tajemníka spolkového ministerstva hospodářství a energie Rainera Baakeho k energetické transformaci Německa v týdeníku Die Zeit.

Na konferenci OSN o klimatických změnách v Paříži v prosinci 2015 uzavřelo 195 zemí průlomovou dohodu. Domluvily se na společném cíli omezit globální oteplování výrazně pod 2°C.

Klimatologové dokázali, že mezinárodní společenství má ještě k dispozici necelých 1000 gigatun CO2. Pokud by se spalováním ropy, uhlí a plynu v dalších desetiletích uvolnilo více než 1000 gigatun, čeká nás extrémně nebezpečná a nevratná změna klimatu. Kdybychom pokračovali stejně jako dosud, dosáhneme bodu, z kterého není návratu, nejpozději za 30 roků. Mezinárodní dohoda dosažena v Paříži má co nejrychleji zajistit, aby roční emise celosvětově poklesly a abychom získali víc času pro snížení emisí skleníkových plynů během několika desetiletí na čistou nulu.

Celý rozměr této výzvy člověk pochopí až tehdy, když vezme v úvahu množství ropy, uhlí a zemního plynu, které ještě stále leží v zemi. Pokud bychom vytěžili všechny známé i odhadované zásoby a použili je k výrobě energie, museli bychom počítat s globálními emisemi v řádu 15.000 gigatun CO2. Omezit globální oteplování na 2 stupně tedy znamená následující: Z 15.000 gigatun CO2 ve formě ropy, uhlí a zemního plynu musíme nechat alespoň 14.000 v zemi!

Problém přebytku fosilních zdrojů

Naším skutečným problémem vskutku není nedostatek fosilních zdrojů, ale jeho přesný opak. Zatím nám chybí strategie pro ukončení těžby ropy, uhlí a plynu. Energetická účinnost a obnovitelné energie jsou sice nepostradatelnou částí reakce na klimatické změny, ale nedávají odpověď na otázku, proč by se soukromé subjekty měly zcela vzdát těžby, prodeje a využití fosilních paliv. Stoupající energetická účinnost a vzestup obnovitelných zdrojů mohou tento problém ještě vyostřit, protože převis nabídky fosilních paliv stlačuje jejich cenu, a tím více svádí k jejich využití. A to představuje velké pokušení. Fosilní energie slibují vysokou návratnost, pracovní místa i nízké ceny energie.

Pařížská dohoda je slibem pro generace našich dětí a vnoučat: „Nevystavíme vás nebezpečným změnám klimatu.“ Pokud chceme tento slib dodržet, neexistuje žádná jiná alternativa k „dekarbonizaci“. Naše výroba a spotřeba musí mít neutrální bilanci CO2. Existuje mezinárodní konsensus, že průmyslové země budou v tomto procesu zastávat vedoucí úlohu.

Německá cesta ke snižování emisí skleníkových plynů

Německo nemusí v důsledku Pařížské dohody nijak měnit své cíle v oblasti klimatické a energetické politiky. Strany zastoupené v německém parlamentu se shodují na tom, že chtějí snížit německé emise skleníkových plynů do roku 2050 o 80 až 95 procent ve srovnání s úrovní roku 1990. Jako postupné cíle stanovily spolková vláda a Spolkový sněm snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020 o 40 procent, do roku 2030 o 55 procent a do roku 2040 o 70 procent.

Měli bychom využít tuto výzvu jako příležitost pro komplexní modernizaci své ekonomiky. Fosilní paliva, jako je ropa, uhlí a plyn, budou plně nahrazeny investicemi do účinnějších technologií a obnovitelných zdrojů energie. Digitalizace zde bude hrát klíčovou roli. Ve zkratce lze říct: nejpozději do roku 2050 nahradíme ropu, uhlí a plyn inteligentními technologiemi a investicemi do nich. Tím se podpoří kvalitativní růst a zaměstnanost.

Změna paradigmatu v investicích do fosilních paliv

Aby byla transformace v příštích několika desetiletích úspěšná nejen v oblasti politiky klimatu, ale také aby vedla k hospodářským úspěchům, potřebujeme změnu paradigmatu. V první řadě jde o to zabránit chybným investicím. Chceme zvládnout přechod do roku 2050, máme tedy ještě tři a půl desetiletí času. Investice do fosilních zdrojů s životností delší než do roku 2050 povedou u zapojených firem k tzv. „uvízlým investicím“ a v budoucnosti si vynutí nákladné změny. Prozíravá moderní politika, která se chce vyhnout dlouhodobě svazujícím rozhodnutím, následnému znehodnocení kapitálu a ztrátě pracovních míst, musí nastavit správný směr. Proto bychom měli prohlásit účinnost a obnovitelné energie za novou investiční normu. Investice do fosilních technologií musí představovat výjimku a měli bychom je realizovat pouze v těch případech, kde zatím chybí technologické alternativy nebo kde jsou alternativy příliš nákladné. Převrácení vztahu pravidlo – výjimka, to je změna paradigmatu.

Co znamená nová investiční zásada „účinnost a obnovitelné energie“ pro jednotlivá průmyslová odvětví? Začněme s výrobou elektrické energie, která má v současné době zdaleka nejvyšší podíl na emisích skleníkových plynů. Výroba elektřiny zastává klíčovou pozici, protože dekarbonizace v ostatních odvětvích bude možná pouze se zvýšeným využitím elektrické energie. Lze očekávat, že na elektrickou energii budou jezdit automobily a budeme ji využívat také k vytápění vysoce úsporných budov. To je v první řadě dobrá zpráva pro výrobce elektřiny – trh s elektřinou roste navzdory opatřením ke zvýšení účinnosti. Roste jednak kvantitativně, jednak kvalitativně díky digitální revoluci, která umožňuje zavedení inteligentních aplikací a sítí v domech a továrnách.

To vše dává smysl jen s elektřinou vyrobenou z obnovitelných zdrojů bez emisí CO2, zejména z větrné energie a fotovoltaiky. Do těchto technologií se musí dál investovat. Nové zdroje na fosilní paliva mají životnost 40 nebo více let. Změna kurzu je tedy zvláště naléhavá, máme-li se vyvarovat chybných investic a vyhnout se dlouhodobě svazujícím rozhodnutím, které dalece přesahují rok 2050. Měli bychom upustit od výstavby nových uhelných elektráren a rozšiřování povrchových dolů. Plynové elektrárny s poměrně nízkými emisemi CO2 spadají mezi výjimky, protože je potřebujeme jako regulovatelné zdroje pro zajištění energetické bezpečnosti. Nicméně v několika příštích desetiletích bude třeba nahradit zemní plyn zcela plynem získaným zcela z obnovitelných zdrojů bez emisí CO2.

Energetická účinnost budov

Ze všech investic spojených se skleníkovými plyny mají nejdelší životnost budovy – cca 100 let. Měli bychom proto definovat normu účinnosti pro nové budovy, která povede k nulovým emisím CO2 spolu s přímým využíváním obnovitelných zdrojů energie a elektřiny. Již nyní máme k dispozici potřebné technologie, které jsou cenově dostupné, proto může být tato norma zavedena s přípravným obdobím jen několika málo let. Mnohem větší výzvy představují stávající budovy. Vyznačují se zejména vytápěním na bázi LTO a plynu a převážně špatným zateplením. V krátkodobém horizontu přinese zavedení kondenzačních kotlů značné úspory v emisích CO2. Nicméně potřebujeme i v případě stavebního fondu plán, který vytyčí, od kdy zcela upustíme od investic do vytápění LTO a zemním plynem. Systémy vytápění mají životnost 20 let a nejpozději do roku 2030 by proto měly skončit investice do vytápění fosilními palivy, abychom mohli zcela přejít na obnovitelné zdroje v roce 2050. Co nejefektivněji toho lze vzhledem k nákladům dosáhnout v kombinaci s přiměřeným zateplením budov.

Snad největší výzvu představuje doprava. Železniční doprava je sice již z velké části elektrifikovaná, ale osobní a nákladní silniční, letecká a lodní doprava závisí téměř ze 100 procent na fosilních palivech. Elektrický pohon otevírá příležitost zvládnout energetický obrat i v individuální dopravě. Vozidla mají průměrnou životnost 20 let. Pokud nechceme jezdit na benzín a naftu ještě v roce 2050, musejí se pohony změnit z fosilních na obnovitelné pohonné hmoty do roku 2030. Emise nově prodaných vozidel se pak budou muset rovnat nule. Potřebujeme plán, v němž stát a automobilový průmysl rozpracují ambiciózní investiční strategii pro odvětví dopravy.

Zde představený návrh na změnu paradigmatu v energetické politice nelze uplatnit ve všech odvětvích. Emise související s průmyslovou výrobou nebo emise metanu ze zemědělství nelze odstranit přechodem na obnovitelné zdroje energie. Tyto emise zůstanou, pokud nebudeme schopni vyvinout technologické alternativy nebo najít jiná řešení. Nicméně platí, že drtivá většina emisí skleníkových plynů vzniká při spalování ropy, uhlí a zemního plynu.

Nákladově efektivní obrat energetické politiky by proto měl brát ohled na investiční cykly s cílem zásadní dekarbonizace do poloviny tohoto století. Investice do zvyšování energetické účinnosti a do obnovitelných energií se musejí stát normou, investice do fosilních struktur jen dočasnou výjimkou s jasně definovaným časovým horizontem pro konverzi. S takto zaměřenou politikou modernizace se vyhneme chybným investicím a dlouhodobě svazujícím rozhodnutím. Německo se může vydat cestou udržitelného růstu a investic – pokud zůstane u fosilních investic při starém, bude to pro ekonomiku však znamenat nevyčíslitelné riziko.

V důsledku Pařížské dohody začínají státy také konkurovat o nejchytřejší a nákladově nejefektivnější politiku modernizace. Německo má nyní v energetické transformaci náskok. Bude muset tvrdě pracovat na tom, aby ho udrželo.

Článek Rainera Baakeho vyšel 17.3.2016 v týdeníku Die Zeit.

(Text do češtiny přeložil Evan Mellander)

 

All rights reserved.

Přidat nový komentář