Jsou to nacisté nebo ne? Tato otázka v neposlední řadě vyvstává, když jde o to, zda se má mluvit s demonstranty Pegidy. Je vůbec možný seriózní dialog? V této souvislosti se vyplatí krátké ohlédnutí za vývojem protestů.
Ztrátu důvěry, dnes patrný odstup mezi občany a politikou určitě nelze považovat za východoněmeckou, či dokonce jen drážďanskou záležitost. Jistě: fenomén soustředěného protestu, který není možné jednoduše připsat jednomu odborovému hnutí, jedné straně, jednomu uskupení nevládních organizací, ale v podstatě se snaží sloučit všeobecnou nedůvěru občanů v politiku, je v této podobě nový. Tato skutečnost vede k nejistotě i mezi odborníky vykládajícími politiku a společenské dění, pokud jde o jejich běžné interpretační vzorce a „škatulky“. Dobří komentátoři jsou zdrženliví.
Na konci ledna složilo funkci šest členů uskupení, kteří oznámili, že chtějí založit nový spolek, mezi nimi i mluvčí Kathrin Oertelová. Tomu předcházel skandál týkající se rasistických výroků organizátora Lutze Bachmanna a otázka, jak má Pegida naložit s pravicovými extremisty ve svých řadách. Kromě toho se v neposlední řadě v Sasku, centru protestů, diskutuje o tom, jak přistupovat k lidem, kteří chodí na pondělní „večerní procházky“. Bouřlivě se hovoří o „dialogu“ s občany, jako by to bylo v demokracii něco zbrusu nového. Odpovědní aktéři v Sasku jsou v souvislosti s protesty Pegidy očividně nejistí, v jaké konstelaci, za jakých předpokladů, s jakými očekáváními a cíli by se měly vést rozhovory nejen s účastníky demonstrací, ale i s iniciátory protestních pochodů. Hlavní otázka tedy nejprve zní: s kým začneme hovořit? V této souvislosti se vyplatí krátké ohlédnutí za vývojem protestů Pegidy a změnami v jejich složení.
Jsou to nacisté nebo ne?
Reflex odpovídající běžným interpretačním vzorcům vedl k chápání demonstrantů, kteří se nazývali PEGIDA („Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes“, v překladu „Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu“), analogicky k bezprostředně násilnému hnutí HOGESA („Hooligans gegen Salafismus“, tedy „Chuligáni proti salafistům“). Název drážďanského uskupení bezpochyby poskytoval dostatek prostoru k tomu, aby bylo kategorizováno jako protiislámské a xenofobní. Toto klišé bylo ještě umocněno skutečností, že zejména na počátku byli vidět především statní muži z prostředí bezpečnostních agentur a z řad fanoušků drážďanského fotbalového klubu Dynamo. Odpovídaly tomu i kostrbaté projevy a zákaz hovořit s tiskem, který účastníkům demonstrací udělili jejich iniciátoři, přispěl k tomu, že ani iniciátoři tento vytvořený image nezměnili. Vzhledem k nedostatku spolehlivých informací a chybějící ochotě aktérů alespoň v náznacích spolupracovat s tiskem neodpovídala většina pokusů o interpretaci představám iniciátorů – měli pocit, že jsou nepochopeni, a nedokázali se vyrovnat se samozřejmým zájmem médií a následující veřejnou kritikou.
Navzdory zakázanému styku s médii se investigativnímu týmu deníku Sächsische Zeitung již v rané fázi podařilo vytvořit poměrně přesný sociogram skupiny iniciátorů hnutí Pegida (takzvaného organizačního týmu). Ten se výrazně liší od toho, o čem byli kolegové přesvědčeni, že v rámci průzkumu identifikovali jako „typického účastníka demonstrací“. Bez ohledu na metodologické problémy různých průzkumů se zdá, že projekce „typického účastníka demonstrací“ není pro pochopení fenoménu Pegidy příliš užitečná.
Naopak je zřejmé, že účastníci demonstrací mají velmi heterogenní složení – jaké číselné poměry se za tím konkrétně skrývají, na tomto místě nemusí a ani nemůže hrát roli. Nesporné je, že zejména v počáteční fázi zahrnovala značná část demonstrantů Pegidy fanoušky fotbalového klubu Dynamo a dále muže z řad bezpečnostních agentur a vyhazovačů. To, že v těchto kruzích vládnou úzké osobní vztahy s pravicovými extremisty, není nic nového.
Stylizace „běžného občana“
Právě pokyn, aby se účastníci na prvních „procházkách“ zdrželi veřejných projevů a skandování a nepoužívali transparenty, umožnil zapojení dalších skupin obyvatelstva, které vzhledem k jinému socioekonomickému statusu řešili a řeší jiné problémy a otázky. K této skupině patří skutečně spíše lidé se středním a zčásti lehce nadprůměrným příjmem a mírně nadprůměrným vzděláním – zejména silně jsou zastoupeny věkové kohorty od 40 do 65 let.
Ponechejme zatím stranou, zda se na tuto skupinu může vztahovat označení „běžní“ občané, které poněkud nediferencovaně použil jiný kolega. Ale již toto samotné označení dodalo příslušníkům této skupiny jak pro ně, tak i vůči veřejnosti sice nijak neoprávněnou, ale potřebnou dávku legitimnosti. Nyní mohli jako utvrzení představitelé ve jménu obecného, homogenního lidu vyjít na ulici a vyjadřovat roztrpčení nad vládnoucími poměry.
Mnozí lidé se v těchto dnech ptají, proč se tolik lidí, kteří sami sebe chápou jako „běžné občany“, nebo i lidí s mírně nadprůměrným vzděláním se slušným příjmem účastní demonstrací, k jejichž iniciátorům patří zcela očividně neonacisté. Po desetiletí platil ve Spolkové republice Německo široký, ačkoli ne vždy všemi přijímaný konsens, že se starými ani novými nacisty nebudou realizovány žádné společné aktivity. Demonstrace Pegidy ukazují nejen, že je toto tabu narušené, ale také, jak určité proputinské kroky pozoruhodným způsobem přivádějí vedle sebe do jedné řady některé aktéry z pravého i levého okraje.
Tabu, že se s nacisty žádným způsobem nespolupracuje, má také historii v NDR: stát, který se chápal jako antifašistický, neviděl nutnost nastolit jakýkoli zákaz fašistické agitace, což pak zejména v osmdesátých letech o to více motivovalo mladé lidi k tomu, aby se jako výraz protestu hlásili k „pravici“ a „nacistům“. Právě mezi lidmi, kteří ještě zažili NDR, panuje pochopitelná skepse vůči zdánlivě nastoleným, snad dokonce státem nařízeným tabu. O tom, že se společnosti bez tabu neobejdou, se psalo již mnohokrát; je však nápadné, že lidé, kteří o sobě tvrdí, že bojují za překonání tabu a že žádné předsudky ani tabu neznají, ve skutečnosti často sami používají obzvlášť vyhraněná tabu.
Narušená politicko-společenská tabu
Proč toto tabu „s pravicovými extremisty nechci mít nic společného“ pro mnoho lidí ve východním Německu, a zejména v Sasku ani 25 let po znovusjednocení Německa neplatí, souvisí i se zvláštním způsobem, jakým se lidé v Sasku vyrovnávali s dějinami. Deklarovaným cílem staronové státní strany CDU bylo postavit „totalitarismus Jednotné socialistické strany Německa (SED)“ na jednu rovinu s nacismem. Chtěli se sami vymezit vůči státu vedenému SED, i když i současní čelní představitelé CDU plnili funkce již v době vlády SED, byť se jednalo spíše o nevýznamné pozice na venkově. Navzdory potřebné kritice stalinismu, systému NDR i navzdory veškeré nutnosti provádět s ohledem na určité totalitní mechanismy empiricky nasycená a vědecky fundovaná srovnání to působí jako bagatelizace vůči nacismu a démonizace vůči státu ovládanému SED. V diskurzu, který probíhal po znovusjednocení Německa, měla tato nivelizace samozřejmě vliv i na politické dědice.
Někteří regionální vědci opřeli tuto intenci o vlastní „teorii extremismu“, podle které existují na krajní levici a krajní pravici nedemokratické extrémy, na pravém kraji NPD a svobodní neonacisté, nalevo pak PDS, popř. Strana levice (Die Linke) a Antifa. Podle tohoto modelu představuje střed to, co je normální, to, co se vymezuje vůči extrémům, v praxi ovšem především deklaračně.
Použití démonizujícího pojmu „extrémní levice“ pro německou stranu Levice (Die Linke), který je stále ještě běžný u řady křesťanských demokratů, vede k banalizaci a zlehčování pojmu extremismus a obecně bagatelizuje jakoukoli skutečně nebezpečnou podobu extremistických proudů.
Dialog ano – ale jak?
Dialog, otevřený diskurz mezi občany v podstatě o všech otázkách lidské společnosti a politického řádu patří k životnímu elixíru demokracie. Vedení Pegidy však zpočátku striktně bránilo jakémukoli kontaktu. Otázky tisku byly posměšně odmítány, dotazy směřované účastníkům demonstrací zastaveny. Mezitím vedení Pegidy došlo k argumentačnímu obratu a tvrdí, že politici se vyhýbají dialogu, nenaslouchají lidu, média zveřejňují lži.
Empiricky však lze zjistit, že jak drtivá většina politiků, tak i média usilují o velkou míru responzivity. Média k tomu využívají kromě jiného rubriky věnované čtenářským dopisům a „schránky důvěry“, politici nabízejí pravidelné úřední hodiny pro styk s občany, účastní se akcí, navštěvují jednotlivá místa a vystupují na předvolebních akcích a informačních stáncích v ulicích. Termín voleb do saského zemského sněmu ovšem saská vláda v uplynulém roce stanovila na poslední den letních prázdnin. Diskuze a kontroverzní debaty mezi soupeři zaměřené na získání voličských hlasů prostřednictvím různých programů, konceptů a osobností, které jsou charakteristické pro volební boj v demokracii, tudíž proběhly ve velmi omezené míře.
Svoboda projevu a nesouhlas
Opusťme tedy kruhy našich „klubů přátel“, kteří se ve svých pozicích neustále vzájemně utvrzují – a někdy také radikalizují, vstupme do dialogu s lidmi s odlišným politickým smýšlením a využijme svobodu projevu. Svoboda projevu. Neustále slyšíme a čteme, že svoboda projevu je v Německu omezena, že se za ni musí bojovat proti mediální diktatuře, že v systémových médiích nemá šanci. Ne, v Německu se smí říkat a tisknout takřka vše, existuje jen velmi málo dobře odůvodněných výjimek a zde také panuje v zásadě široký konsens: ochrana mládeže, ochrana osobnosti a v extrémních případech štvaní lidu a oslavování nacistického režimu. Ani podle paragrafu o rouhání dnes už téměř nikdo není stíhán a nelze vyloučit, že v dohledné době dojde k jeho zrušení.
Bojovníci za svobodu projevu a proti „politické korektnosti“ naopak těžko snáší nesouhlas s vlastním názorem. Ochota vyslechnout si jiný názor či nesouhlas a zabývat se jím, však patří k základním předpokladům demokracie. Politika začíná teprve vzájemným nasloucháním, vyčerpáním možností kompromisu. A to je kritický bod.
Politici mohou – a v tomto bodě učinili napříč všemi politickými stranami trpké zkušenosti – hrát roli schránek důvěry, mohou si vyslechnout starosti občanů, což ne zřídka končí monology či nařčeními. Jedná-li se o individuální problémy, poslanec z daného volebního okrsku nebo starosta se za pomoci svého týmu snaží v rámci možností pomoci – i když odměnou za takové angažmá nebývají vždy voličské hlasy. Jedná-li se o osobní pohled či požadavek lidí týkající se zemské, spolkové či mezinárodní politiky, mají kromě naslouchání a trpělivého vysvětlování málo možností.
Politika jako firma
Skutečný dialog s potenciálem dalšího konstruktivního politického rozvoje si tedy lze těžko představit. Například katalog požadavků, který formuloval takzvaný organizační tým Pegidy, je na takové úrovni, že ho průměrný zaměstnanec poslanecké kanceláře dokáže během jedné hodiny zcela vyvrátit. Obsahuje požadavky, které jsou dávno realizovány, odkazy na problémy, které jsou dávno součástí politické agendy, a dále jednoduše protiústavní požadavky. Vezmeme-li si například poměrně konkrétní požadavek zjednodušení referend na spolkové úrovni, situace je po několik let stabilní: s výjimkou CDU jsou všechny strany zastoupené ve Spolkovém sněmu pro zavedení plebiscitních prvků, SPD je v současnosti s ohledem na berlínskou koalici ohledně svého požadavku zdrženlivá. Strategicky uvažující lidé by si požadavek referend na spolkové úrovni doslova vepsali na prapory a zahrnuli do řečnických poznámek, tak se dá snadno a za podpory dalších aktérů přiblížit k cíli. Dále k tomu může přispět přímý tlak na stranu, ke které má většina příznivců Pegidy nejblíže, totiž CDU.
Další téma: o snižování stavu zaměstnanců u policie, který Pegida kritizuje, rozhodly v uplynulém legislativním období strany CDU a FDP. Na základě tlaku SPD a opozičních stran má být nyní toto rozhodnutí opět zrušeno. Odškrtnuto.
Pro vedení Pegidy a řadu jejích příznivců je však politika něčím, co se objednává jako u nějaké firmy. Politická přání občanů představují objednávku, politici jsou zaplacení a musí poskytovat plnění. A v případě nedodání následují potíže – jako nyní. Přitom se kromě jiného přehlíží, že přání občanů nejsou zdaleka jednotná a že i pro politiky platí rámcové podmínky například finanční povahy.
Dialog a společenská rozmanitost
Zásadní problém dialogu však vyvstává v jiném ohledu: je možné, aby se veškerá pozornost veřejnosti zaměřovala na – vzhledem k celkovému počtu obyvatel – malou skupinu, abychom před těmito nevýraznými osobnostmi „organizačního týmu“ stáli takříkajíc jako králík před hadem? Neměla by vláda, politika, politické vzdělání, média vnímat společnost v její rozmanitosti se všemi problémy a potřebami a reagovat na ně?
Neboť Sasko, které se při pohledu zvenčí zdánlivě jeví jako homogenní, je ve skutečnosti rozmanité a rozporuplné. Ať chudí či bohatí, více či méně vzdělaní, bez vyznání či příslušníci církví. I mezi protestanty se najdou liberální měšťané stejně jako evangelikální Krušnohorci, vlevo i vpravo. A Drážďany jsou domovem pro původní obyvatele a přistěhovalce z východního Německa, jižního Německa, Evropy, lidi různé barvy pleti bez ohledu na jejich státní příslušnost, mladé i staré. Politika musí být přístupná, musí být ale také vypočitatelná a nesmí působit dojmem, že se stává výdobytkem partikulárních zájmů jednotlivců, zejména pokud jdou tyto partikulární zájmy na úkor znevýhodněných skupin.
V lednových týdnech jsem byl jedním ze 300 občanů, kteří byli po přihlášení na internetu nebo telefonátu se Saskou státní kanceláří vybráni k účasti na takzvaném „fóru pro dialog“. Lidé, kteří seděli u mého stolu, byli různí. Rozhovor byl napjatý, nikoli však nezdvořilý. Brzy jsem si ovšem všiml, že obsahově se nedostaneme na společný jmenovatel. Při pomyšlení na četná nenávistná poselství, která jsem slyšel a četl v projevech iniciátorů Pegidy, především ale v komentářích na internetových sociálních sítích, jsem chtěl dát alespoň jeden podnět: najít společnou řeč, vyjádřit respekt vůči názoru druhých a usilovat o umírněný tón, jenž je základním předpokladem pro rozhovor, který samozřejmě může být ve své podstatě velmi kontroverzní. Ani tato jednoduchá, přátelsky formulovaná prosba: „Záleží na tom, jakým tónem se to řekne,“ nepadla na úrodnou půdu: můj protějšek se domníval, že chci omezit jeho svobodu projevu.
Kdo chce vůbec vážně vést dialog s občany a při tom dohonit to, co se zameškalo v uplynulých 25 a více letech, musí mít výdrž a trpělivost: ještě před skončením takzvaného fóra pro dialog jsem se v šatně setkal s jedním ze svých diskuzních partnerů, který zklamaně odcházel: „Vždyť to nemá cenu.“ Proč? „Těm jde jenom o to, aby Pegida zase zmizela. O skutečných problémech mluvit nechtějí,“ řekl něco v tomto smyslu. Ještě jsem za ním zavolal: „Jen neztrácet naději,“ obávám se ale, že to bylo zbytečné.
Hlavní námitkou proti dialogu s iniciátory Pegidy konečně je, že se podle všeho zdání jedná o skupinu lidí, jejichž postoj k nejdůležitějším základům naší ústavy, k základům našeho politického řádu je přinejmenším pochybný a kteří do svých projevů vkládají nenávist vůči druhým. Spěšný, neuvážený dialog s takovými lidmi může působit jako rána pěstí uštědřená těm, kteří mají dlouhodobé zásluhy na utváření našeho společenství v iniciativách, spolcích, svazech, v církvích a stranách, kteří se konstruktivně, byť často také kriticky podílejí na dalším vývoji společnosti a nedostává se jim žádné, nebo jen velmi malé pozornosti ze strany politiky a médií. Zejména se přitom jedná o ránu pro ty, kdo nejvíce trpí veřejným klimatem, které v současnosti v Sasku Pegida nastolila: uprchlíky, žadatele o azyl, cizince, lidi s tmavou pletí, muslimy.
Dojde-li k dialogu, musí v něm panovat jasnost, pokud jde o kategorie a měřítka našeho politického řádu. Je třeba se ujistit, co je základem našeho politického a společenského řádu. K tomu patří důstojnost člověka, svoboda projevu a náboženství, zásada rovnosti, právo na politický azyl, svoboda jednání, právo na nedotknutelnost a zákaz diskriminace. A také skutečnost, že naše ústava je odpovědí na zhroucení civilizace v důsledku holocaustu a tato souvislost je a zůstane jádrem naší identity.
Dialog o základech společenství
Nejsme první, kteří se starají o společenskou soudržnost a chtějí zjistit, co je základem našeho společenství. Jistě, v minulosti docházelo k jiným společenským a politickým konfliktům, pohled na některé překonané konflikty nám však může poskytovat orientaci, jak přistupovat k novým výzvám současnosti. Například pozitivní a negativní svoboda náboženství a neutralita státu v otázkách vyznání představují zásady, které jsou ve své podstatě široce přijímány poté, co se o jejich obsahu po desetiletí, ba dokonce po staletí diskutovalo.
Na pozadí širší konfesní a náboženské rozmanitosti a vzhledem k výrazně vyššímu podílu lidí bez vyznání samozřejmě vyvstávají nové otázky. Konkrétní podoba takzvaného ústavního konfesního práva, které bylo dříve také označováno jako státní církevní právo, tudíž stojí před aktualizací.
Naše generace musí vést kontroverzní debaty o základech našeho společenství. To může s novými formami symbolizace našeho řádu přispět k aktualizovanému ústavnímu konsensu. Autor Deklarace nezávislosti USA Thomas Jefferson postuloval tezi, že každá generace si musí vytvořit vlastní ústavu. Ústavy v USA a v Norsku platí již přes 200 let, v Německu už také dobrých 65 let, a proto víme, že to neplatí doslova. Každá generace si ovšem skutečně může znovu vydobýt základy svého politického a společenského řádu a text ústavy může získat aktualizovaný význam, i když jeho znění zůstane stejné.
Zpět k dialogu: samozřejmě mají všichni demokraté – a právě nejen zvolení představitelé – vysoký nárok vést vzájemný dialog a hovořit právě i o konfliktních tématech a právě i s obtížnými aktéry. Pouhé vyzvedávání společných charakteristik či domnělé homogenity naopak potřebný základní konsens nezajistí. Demokracie je silná v tom, že nachází důstojný způsob jednání i se svými nejzarytějšími protivníky. K nejpozoruhodnějším svědectvím tohoto druhu patří návštěva bývalého berlínského biskupa Kurta Scharfa u teroristů Frakce Rudé armády ve vězení a pokus bratrů Braunmühlových, kdy v otevřeném dopise vyzvali vrahy jejich bratra k dialogu. To však bylo možné jen díky tomu, že ve věci panovala jasnost. K tomu, aby dialog v jakékoli formě vedl alespoň částečně k úspěchu, musíme tuto jasnost nastolit.
Z německého orginálu (vydaného 30. ledna 2015) přeložila Martina Stocker.