Zákon o legalizaci prostituci se dostal nedávno znovu na pořad dne, vyvolal řadu oprávněných reakcí, jeho projednávání bylo odloženo a tak nejstarší řemeslo světa je v České republice stále v právním vakuu. Respektive pořád platí zastaralý prvorepublikový zákon o potírání pohlavních nemocí, který mimo jiné zakazuje zřizování a udržování nevěstinců. Obce sice mohou regulovat nabízení sexuálních služeb na veřejných prostranstvích obecními vyhláškami jako součást ochrany veřejného pořádku, ale celková zákonná úprava neexistuje. Odhaduje se, že v České republice se prostitucí živí asi třináct tisíc lidí, převážně žen. Kdo jiný by měl přesnější odhad, než ROZKOŠ bez RIZIKA, sdružení, které se ženám v sexbyznysu dlouhodobě věnuje. Nabízí jim zdravotní, sociální i terapeutické služby, zabývá se prevencí, výzkumem i šetřením, ročně provede více než tři tisíce testů na HIV.
Generální ředitelkou organizace je Hana Malinová. Vystudovaná socioložka učila v 80. letech na Pedagogické fakultě sociální patologii, kam spadala i problematika prostituce. Napsala tehdy skripta Sociální patologie II - víceméně se používají dodnes - a stala se tak expertkou na problematiku prostituce. Bylo tedy jen logické, že právě ona přišla po roce 1989 s myšlenkou vybudovat organizaci, která by byla prospěšná prostitutkám i celé společnosti.
Jaké byly začátky sdružení?
Když přišel hedvábný bič, jak já říkám, nastal boom sexbyznysu, do kurzu přišly ženy z východní Evropy, a tak jsem v roce 1992 se dvěma sexuálními pracovnicemi - kdo jiný znal tuhle profesi lépe než ony - založila ROZKOŠ bez RIZIKA. Začala jsem shánět peníze a prvním naším větším sponzorem byla organizace, kterou založili čeští emigranti ve Švýcarsku. To už se kolem začalo šířit AIDS, apelovalo se na prevenci především u rizikových skupin a já mohla využít švýcarských zkušeností. Pro další zkušenosti jsem odjela do Holandska, kde jsem se nejen poučila, jak se dělá streetwork, ale naučila se psát projekty a žádosti o granty. Streetwork je dodnes naše nejúčinnější aktivita. Rozdávali jsme kondomy, lubrikační gely a především informační brožurky - dnes je máme v šesti jazycích. Začali jsme s testováním HIV přímo na ulici za pomocí testů ze slin. Prvního HIV pozitivního člověka - byl to gay - jsme zachytili v roce 1995. V té době jsme otevřeli pražské středisko v Bolzanově ulici, kde sídlíme dodnes, o deset let později v Brně a v roce 2011 v Českých Budějovicích. Ve všech střediscích máme venerologickou ambulanci a jsme schopni provést kompletní vyšetření nejen na HIV, ale i ostatní pohlavně přenosné infekce: kapavka, chlamydie atd. Při terénní práci používáme rychlotesty na HIV, které se dnes dělají z periferní krve, tedy krve z prstu, výsledek je do 10 minut a je relativně spolehlivý. AIDS ale tvoří jen vrchol ledovce, sexuální pracovnice trpí různými pohlavně přenosnými infekcemi, i, což je úrodná půda pro nákazu virem HIV, neboť usnadňuje proniknutí viru HIV do organismu. I přes zřejmá rizika nákazy většina mužů vyžaduje nechráněný sex, nebo to aspoň zkouší. Spolupracujeme s řadou specializovaných lékařů, hlavně gynekologů a venerologů. Kromě těchto tří středisek máme 12 terénních týmů, které tvoří sociální pracovnice a zdravotní sestry (většinou na částečné úvazky nebo smlouvy). Několikrát v měsíci vyjíždíme do terénu s mobilní ambulancí, v níž je možné poskytnout kompletní vyšetření jako v běžné ordinaci. Je využívána zejména v krajích s nižší dostupností zdravotních služeb. První pojízdnou ambulanci jsme dostali v roce 1998 a tahle sanitka dodnes slouží, teď v Oděse.
Kromě zdravotních služeb poskytujete i sociální poradenství.
To je nekončící příběh, některé klientky sem chodí i 18 let, některé pravidelně, jiné občas. Pomáháme jim se vším, co potřebují v denním životě; vyřídit si doklady, zajistit ubytování nebo si dát do pořádku osobní vztahy - to spektrum pomoci je velice široké. V pražském středisku jim kromě sprchy a malého pohoštění - nápoj, sušenka nebo polévka - nabízíme i ošacení, mohou si tady v klidu vypít kávu nebo si prostě jenom odpočinout, popovídat si. Můžeme jim zprostředkovat i právní poradenství, nabízíme terapeutické služby. Některé ženy třeba chtějí skončit s prostitucí, ale nemohou se k tomu odhodlat, jiné naopak chtějí v této profesi pokračovat, ale nevědí, jak se vyrovnat s vlastním svědomím. Mnoha klientkám také pomáháme získat ztracenou důvěru k mužům. Ženy k odchodu se sexbyznysu nepřemlouváme, ale když chtějí toto pole opustit, tak jim samozřejmě pomůžeme. K tomu se vztahuje i jeden z našich posledních projektů Nový start anebo naše poslední publikace Ze sexbyznysu na trh práce?. Většina těch žen má jen základní vzdělání nebo jsou vyučeny, mají tak omezenou možnost najít a udržet si zajímavou práci, často se neumí bránit, když třeba dostanou místo jen na zkušební dobu, za minimální mzdu, pak je propustí a tak dokola. Takže končí v sexuálním byznysu. Mnoho žen je nuceno splácet svoje nebo manželovy dluhy a 45 % sexuálních pracovnic tvoří matky samoživitelky s malými dětmi. Stále totiž přibývá mužů, kteří jim neplatí výživné. Jistěže některé ženy tato práce - aspoň na chvíli baví - dává jim volnost, finance a zábavu.
Jak se proměnila vaše klientela za víc jak dvacet let?
Počet žen v sexbyznysu se řídí zákonem nabídky a poptávky. Zatímco v 90. letech v něm Češky tvořily jen asi polovinu, ostatní byly cizinky - Ukrajinky, Moldavanky, ženy z Balkánu -, dnes tvoří Češky už 85 % a ty zbývající pocházejí z exotických zemí - Afričanky, Latinoameričanky, občas Thajky. Počet žen v sexbyznysu se řídí zákonem nabídky a poptávky. Platí, že čím bohatší země, tím méně ženy končí v sexbyznysu a o to větší je poptávka po cizinkách. Dřív sem jezdilo za sexem mnohem víc mužů, třeba jeden Angličan měl speciální agenturu na výlety mužů, co k nám přijížděli zapíjet svobodu - naposledy si před svatbou užít, to teď opadlo, našli si jiné adrenalinové zážitky. Rozhodně je dnes převis nabídky oproti 90. letům, už to zdaleka není tak lukrativní byznys a zákazníci si tak mnohem víc dovolují. Prostituce vždy úzce souvisí s trhem práce. Třeba na Ostravsku se jí věnují hlavně matky samoživitelky, v Praze jsou to víc svobodné ženy. Ale když je žena věnující se téhle profesi vdaná, je to pro ni ještě horší, protože kromě dětí živí i manžela. A jejich zkušenosti s násilím ze strany těchto partnerů jsou opravdu hrozné.
Při vašem sdružení už léta úspěšně funguje ochotnický divadelní soubor Rozkoš. Jak k tomu došlo?
Kdysi dávno jsem se věnovala amatérskému divadlu. A když jsem v roce 1995 dostala nabídku získat stipendium Ashoky (www.ashoka.org) a měla jsem popsat všechny aktivity, které chci s našimi klientkami dělat, tak jsem uvedla, že bych s nimi mohla hrát divadlo. A tohle zaujalo jednoho člena té přísné mezinárodní výběrové komise natolik, že jsem na tři roky získala osobní stipendium. Pochopitelně, že jsem z něj částečně financovala celou organizaci. Dlouho totiž nikdo nechtěl vidět, že naší prací nejen držíme ty ženy trochu nad vodou, ale chráníme i společnost. Divadlo se stalo součástí terapie, jejímž cílem je dostat nahoru na pódium ty, co se cítí být úplně dole, na dně. Dnes je z toho tradice, máme své stálé publikum a za sebou 13 mých realizovaných her. V souboru hrají společně naše bývalé i současné klientky, pracovnice organizace a její příznivci. Nedávno jsme přibrali také muže, kteří dříve hráli v bezdomoveckém divadle, herecké obsazení je opravdu pestré. Baví je to, naučí se komunikovat, některé ženy dodnes vzpomínají na účinkování v souboru jako na světlý okamžik v jejich kalné kariéře. Teď připravujeme film o násilí - jako příspěvek do diskuze o tom, jak to v téhle profesi chodí, ale především bude určen naší cílové skupině a novým adeptkám sexuálního byznysu, aby si nemyslely, že jsou to jednoduše vydělané peníze. To tedy rozhodně nejsou.
A tolik diskutovaná a stále neřešená otázka legislativy?
Podle současné legislativy u nás prostituce není ani povolená, ani zakázaná. Neexistuje právní předpis, který by pojem prostituce definoval a tak sexuální pracovnice nemají žádné povinnosti (vyplývající z jejich činnosti), ale ani žádná práva. Základní rozdíl v názoru na nový zákon mezi námi a pražským magistrátem, který je jeho předkladatelem, je v tom, že my operujeme s pojmem legalizace prostituce, ale magistrát staví svůj návrh na pojmu regulování - jsou tam zakotveny jen povinnosti sexuálních pracovnic, ale žádná jejich práva. Líbí se nám liberální nizozemský nebo německý způsob, kde mají jen daňové číslo a vymezené prostory. Chápu, že magistrát chce mít vliv na to, na jakém místě se má otevřít bordel, ale proč by zákon měl mít dopad hlavně na ty ženy? Na mafii, která si v sexbyznysu rozděluje miliony, to nebude mít dopad žádný. Ale ani opačný přístup - trestající zákazníky, jako je tomu třeba ve Švédsku - není ideální. Muži jezdí jinam a ženy svou práci skrývají různým způsobem. Nejdůležitější je asi smysl pro míru. A tak musíme počítat s tím, že ke každému velkému městu prostituce vždycky patřila a bude patřit.
Více na www.rozkosbezrizika.cz
Pavla Frýdlová