Každý, kdo se pohybuje na půdě českých ženských neziskovek, zná Marii Vavroňovou a Zdenu Prokopovou, zakladatelky a dodnes vedoucí pracovnice Rosy - organizace, která má za sebou neuvěřitelných 21 let pomoci ženám - obětem domácího násilí a jejich dětem. Dnešní desetičlenný tým Rosy, složený ze sociálních pracovnic, pedagožky a psycholožky poskytuje klientkám tři registrované sociální služby: odborné sociální poradenství, azylové ubytování s utajenou adresou a telefonickou krizovou pomoc. K prevenci domácího násilí pořádají semináře a školení, vydávají informační letáky a brožury, spolupracují se státními orgány (policie, soudy, orgány sociálně právní ochrany dětí). Azylovým domem prošlo dodnes na 275 žen a 325 dětí (včetně těch, které dnes pod jeho střechou a ve dvou azylových bytech žijí), opakovaného psychosociálního poradenství využilo na 3138 klientek a na telefonické SOS lince se uskutečnilo přes 12 tisíc telefonátů. Rosa ve spolupráci s dalšími neziskovými organizacemi se zasloužila nemalou měrou o to, že česká společnost je dnes k problematice domácího násilí citlivější, došlo ke změnám v legislativě, vztahující se k této otázce a pomalu se rozšiřuje i síť intervenčních a pomáhajících center.
Jaké však byly začátky Rosy?
Připomněly jsme si je společně se sestrami Marií a Zdenou. Obě jsou původní profesí zdravotní sestry, pracovaly na chirurgickém a genetickém pracovišti, později, po nástavbovém studiu, jako sociální pracovnice manželské poradny. V roce 1993 založily při manželské poradně na Praze 4 Rosu - Klub osamělých žen po rozvodu. Samy měly za sebou rozvod a situaci, kdy zůstaly s dětmi samy, zajímalo je, jaké možnosti mají ženy v obdobné situací jinde. Zaujal je především systém komunitní práce a spolupráce neziskových organizací se stáním sektorem v Holandsku, kam tehdy vyjely na zkušenou. Členky klubu Rosa se scházely jednou za 14 dní, podařilo se zvát na diskuze zajímavé lidi, sehnat sponzora na rekondiční pobyty v Karlových Varech. Ženy se začaly ve skupině postupně otevírat a najednou se ukázalo, že třetina z nich měla za sebou traumatizující zkušenosti s násilím v rodině. A to byl pro Marii a Zdenu impulz k založení nadace (tehdejší jediná forma neziskové organizace), zaměřené na domácí násilí, násilí, o kterém se v té době u nás nemluvilo a nepsalo. Marie k tomu říká: „Při návštěvě Holandska jsme viděly, že sociální pracovnice nejsou úřednice, které jenom přidělují dávky, ale dělají i socioterapii. A především jsme chtěly zúročit zkušenost z návštěvy tamních azylových domů. Ale když jsem se v roce 1994 obrátila na pražský magistrát s návrhem založit v Praze podle holandského vzoru utajený azylový dům pro ženy ohrožené násilím, tak mi tehdejší náměstkyně pro sociální práci řekla, ať k nám nepřenášíme západní manýry, že u nás žádné domácí násilí neexistuje a vůbec, jak můžeme naše tvrzení o násilí doložit, když o něm oběti nechtějí mluvit. Náš návrh nebyl přijat, neproběhla ani žádná diskuze, při které bychom mohly naše poznatky o násilí na ženách obhájit, a trvalo nám víc jak deset let, než jsme získaly jakoukoliv státní podporu.“
Až v roce 1998 získala ROSA pro potřeby azylu jedno patro obecního domu a další utajené byty teprve po roce 2005. Dnes má k dispozici dva utajené byty a třípatrový dům (celkem 35 lůžek), kde jsou ubytovány ženy s dětmi, za nimiž dochází i pedagogická pracovnice, ty starší většinou musí změnit školu. Podle zákona o sociální službě mohou v azylovém domě zůstat maximálně rok, během nějž se ženám zaměstnankyně a spolupracovnice Rosy systematicky věnují, aby se dokázaly ze svých traumat dostat a postavit se na vlastní nohy. Důležitý je bezpečností plán, který musí dodržovat ženy i starší děti, nesmí nikomu říct adresu. Asi dvakrát se stalo, že partner ženy pronásledoval až do míst, kde je azylový dům, v takovém případě bylo třeba ženy ihned přestěhovat. Utajených azylových domů je málo, kromě Rosy je v Praze provozuje ještě Acorus, dva jsou v Brně. Samozřejmě, že různých azylových domů je mnohem víc, jsou určeny většinou pro bezdomovce, matky s dětmi bez přístřeší a lidi v nouzi, ale ty mají veřejnou adresu, nikoliv utajenou. I tam se může uchýlit některá z žen, které byly vystaveny násilí, ale není chráněna před opakovanými ataky násilného partnera.
Linka SOS funguje na stejném čísle 602 246 102 nepřetržitě od roku 1998, dodnes ji má na starosti Zdena: „Zpočátku jsem nechala telefon zapnutý 24 hodin, těch telefonátů nebylo moc, naše číslo nebylo ještě známé. Nyní provozujeme linku ve všední den od 9 do 18 hod. Při telefonickém rozhovoru je třeba rychle vyhodnotit situaci, zda je žena zraněná, ohrožená na životě nebo potřebuje jen uklidnit a podle toho, k čemu došlo, jí poradit, jak má jednat, kam se má obrátit. Intervenční centra jsou dnes už v každém kraji. Klientky z Prahy a okolí zveme k nám do poradny, snažíme se, aby se konzultace uskutečnila do 14 dní.“
Poradenství formou konzultace je hodinové, většinou se klientky ujme sociální pracovnice, někdy je přizvána psycholožka. S poradnou spolupracuje i právnička a psychiatrička, Mudr. Kertészová, když ženy potřebují nějakou medikaci. Většinou je zapotřebí asi tří sezení, aby bylo správně vyhodnoceno nebezpečí ze strany partnera a žena instruována, jak se má zachovat, aby hrozící nebezpečí sama včas rozpoznala. Případů těžkého zranění nebo zabití bylo hodně a ne všechny klientky odejdou do azylového domu. Asi třetina žen přijde do poradny jen jednou, znovu třeba až po delší době, po půl roce, po roce. Je to pro ně obtížné, velkou roli hraje stud, cítí se viny, že k takové situaci nechaly dojít. To platí zejména pro ženy vzdělanější. Vůbec totiž není pravda to, co si lidé většinou představují - že k násilí na ženách dochází jen v té sociálně nejslabší, nevzdělané vrstvě společnosti. Domácí násilí jde napříč celou společností, naopak, jak dodává Marie: „Z loňské statistiky vyplynulo, že mezi obětmi, které se na nás obracejí, je velký nárůst vysokoškolaček. 37 % všech agresorů byli muži vysokoškolsky vzdělaní, nejrůznějších profesí, manažeři, lékaři. Těžko říct, zda je za tím frustrace ze zaměstnání, spíše se ukazuje výrazná porucha osobnosti.“
Rosa byla první, kdo otázku domácího násilí otevřel. Přitom Marie se Zdenou dělaly celá dlouhá léta tuto odbornou pomáhající, informační a osvětovou činnost zdarma, vedle své profese sociálních pracovnic v manželské poradně. Marie dokonce odešla v roce 2001 do předčasného důchodu, aby se mohla práci v Rose věnovat naplno. Teprve od roku 2005 mají pracovní úvazky přímo v Rose, od roku 2007 akreditaci sociálních služeb a tím i nárok na finance od státu. Co je u této neskutečně psychicky náročné a vysilující práci po celá léta drží? Zdena: „Ano, je to náročné, ale syndrom vyhoření u nás zatím nenastal. Když volají ženy v zoufalé situaci a my jim můžeme poskytnout pomoc - alespoň radou, zklidnit je a odhadnout i situaci ohrožující život, tak to přináší určitý pocit uspokojení. Svoji roli hraje i profesionalita a zkušenost. Stále nás drží i to, že jsme Rosu založily a neseme odpovědnost za další kolegyně, které s námi pracují. Léta nám neubývají a určitě bychom tu práci rády časem předaly, o nástupkyně nouze není. Ale nelze odejít (do penze) v době, kdy počet obětí násilí, které se obracejí na naši poradnu, stále stoupá: 132 nových klientek za necelé 4 měsíce letošního roku! Dříve to bylo tak žen 250 ročně.“ Marie dodává: „Bez dobrého zázemí v rodině bych to nemohla dělat, někdy odsud odcházím a potřebuji se ze složitého případu vymluvit. Ne každý partner by to poslouchal a podržel mě.“
Za největší posun v celé problematice pokládají to, že česká společnost už není k otázce násilí na ženách lhostejná, že se změnily i zákony, důležitý je institut vykázání na základě paragrafu 199 – týrání osoby blízké. K obojímu přispěly nemalou měrou svými přednáškami, školeními, usilovným přesvědčováním, osvětovými kampaněmi - i když na počátku se jich zúčastní málo lidí, jako v případě kampaně tancem proti násilí na ženách. One Billion Rising je celosvětové hnutí za ukončení násilí na ženách, již třetím rokem 14. února (na sv. Valentýna) lidé na celém světě tancem na veřejných prostranstvích upozorňují na násilí na ženách a dívkách. V mnoha zemích se tančícími zaplní celá náměstí, u nás je to zatím pár desítek žen.
Zdena a Marie dobře vědí, co by se mělo zlepšit, znají situaci v zemích, kde jsou v tomto ohledu mnohem dále. Tím víc je mrzí, když se doví, že třeba soud po rozvodu rozhodne o střídavé péči i tam, kde dítě bylo svědkem násilí na matce. Nebo že ta samá sociální pracovnice, která k nim poslala zmlácenou ženu, se po čase nechá umluvit pachatelem - šikovným manipulátorem ke kontaktu s dětmi. Ze všeho nejvíc by si přály získat pro poradnu Rosy jiné prostory. Ty suterénní, ve kterých sídlí od roku 1998, už dávno nevyhovují, část klientek tvoří seniorky, často o berlích, nemluvě o matkách s kočárky. A mají sen o tom, že někdo Rose věnuje nebo odkáže dům, tak, jak se nezřídka stává v zahraničí.
Více na www.rosa-os.cz a www.stopnasili.cz
Pavla Frýdlová je spoluzakladatelka neziskovek proFem a Gender Studies, kde řídila dlouhodobý mezinárodní orálně-historický projekt Paměť žen. Své publikace a dokumentární filmy zaměřuje na problematiku žen a migrantů.