Toward a Transatlantic Green New Deal
Životní prostředí a ekonomika v kritickém bodě
Vážná finanční a ekonomická krize, která naplno vypukla na podzim roku 2008, neplnila jen hlavní titulky novin, ale také většinu vládních a obchodních jednání. Centrem pozornosti se staly záchranné kroky a stimulující balíčky bezprecedentního rozsahu doprovázející snahy odehnat přízrak tzv. druhé Velké deprese. V přímém kontrastu k přístupu volné ruky trhu z posledních tří desetiletí tak otázkou dneška není, zda může vláda sehrát užitečnou a centrální roli, ale jaká specifická vládní opatření by se měla zavést.
Současně s úsilím řešit ekonomickou krizi vyvstává další vážná hrozba, kterou představují změny klimatu. Zjištění Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) stále jasněji ukazují, že k docílení dramatického snížení globálních uhlíkových emisí v následujících desetiletích je zapotřebí bezodkladně jednat. V současné době probíhají jednání o smlouvě, která by navázala na Kjótský protokol z roku 1992, a očekává se, že tato jednání vyvrcholí v prosinci na Konferenci OSN o změnách klimatu v Kodani. Pokud se nepodaří vytvořit adekvátní opatření, světovému ekosystému hrozí vážné a nevratné poškození, je tu riziko zvýšení hladiny moří a vzniku přírodních katastrof se zvyšující se četností a rozsahem a pravděpodobně to povede k devastujícím dopadům na potravinářskou výrobu, ekonomickou situaci, a dokonce i na obyvatelnost některých částí světa.
V některých vládních a obchodních kruzích jsou opatření proti změnám klimatu stále ještě příliš často vnímána jako cesta k poškozování ekonomiky. Je tu proto nebezpečí, že některé státy rozhodnou odložit důležitá opatření na ochranu klimatu do té doby, než bude vyřešena krize ekonomická – i když obavy, že klimatická opatření sníží zaměstnanost, jsou přehnaná a nečinnost v oblasti ochrany klimatu může nakonec vést k obrovským ztrátám pracovních míst. Podle průlomové Sternovy zprávy z roku 2006, povede nezavedení opatření proti změnám klimatu k budoucím ročním ekonomickým ztrátám v rozsahu 5-20 procent světového HDP, zatímco roční náklady na redukci emisí skleníkových plynů na zvladatelnou úroveň by se měly pohybovat okolo 1 procenta světového HDP.
Stále roste podpora imperativu řešit ekonomickou a environmentální krizi společně spíše než odděleně. Znamená to, že řešení současných ekonomických problémů nespočívá v prosazování okamžitých infrastrukturních programů, zahrnujících například více stavebních prací na silnicích, nebo v jednoduchém restartování mechanismu spotřeby, ale spíše v pokládání základů pro zásadní zelenou transformaci.
Na celém světě vzrůstá podpora pro integrovanou reakci na současnou ekonomickou a environmentální krizi, stále častěji nazývanou Green New Deal. Tento pojem je moderní variací amerického New Deal, amiciózních opatření zavedených prezidentem Franklinem Rooseveltem na překonání Velké deprese ve Spojených státech. New Deal tehdy znamenal silnou roli vlády v ekonomickém plánování a sérii stimulačních balíčků, přijatých mezi lety 1933 a 1938, která vytvořila pracovní místa pomocí ambiciózních vládních programů včetně výstavby silnic, železnic, přehrad a škol. Dnešní Green New Deal je také založen na důležitosti rozhodných vládních opatření, avšak zahrnuje strategie na zvládání palčivých environmentálních výzev prostřednictvím nového paradigmatu udržitelného ekonomického rozvoje.
S příchodem ekonomické krize na začátku roku 2008 usilovaly některé organizace o prosazení opatření, která by podpořila Green New Deal. Ve Spojeném království například vydala tzv. Skupina Green New Dealu o tomto tématu průkopnickou zprávu. Podobné iniciativy podporovaly aktivně ve Spojených státech skupiny jako Green for All, Center for American Progress a jiné. Bylo povzbudivé, když některé vlády využily těchto myšlenek v nedávno přijatých stimulačních balíčcích, i když pouze jeden stát – Jižní Korea – přislíbil vydat velkou část svých prostředků na environmentální opatření.
Program OSN pro životní prostředí (UNEP) se stal hlavním obráncem internacionalizace této koncepce pomocí celosvětového Global Green New Deal. UNEP se také v otázce Green Jobs Initative, která podporuje vytvoření zelených a důstojných pracovních míst jako odpověď na hrozbu změn klimatu a jiných globálních environmentálních výzev, propojil s Mezinárodní organizací práce Spojených národů (ILO), Mezinárodní organizací zaměstnavatelů (IOE) a Mezinárodní konfederací odborových svazů (ITUC) . Zpráva ILO uvádí, že celosvětová nezaměstnanost stoupla během roku 2008 o přibližně 10 miliónů, až na celkových 190 miliónů. Rok 2009 by mohl za nejoptimálnějších podmínek zaznamenat další vzestup na 198 miliónů, v případě méně příznivého scénáře by se dokonce jednalo o číslo 209-230 miliónů. Základním aspektem Green New Dealu je tudíž odvrácení tohoto trendu a především vytvoření miliónů udržitelných pracovních míst.
Klíčovým požadavkem pro uskutečnění Green New Dealu je soudržná transatlantická spolupráce. Severní Amerika a členské země Evropské unie realizují velkou část světové ekonomiky a celkového světového obchodu. Spojené státy, Kanada a čtyři největší evropské země (Německo, Francie, Spojené království a Itálie) vygenerovaly v roce 2008 45 procent světového HDP. V roce 2005 to bylo 32 procent spotřeby energie a 29 procent emisí skleníkových plynů. (Tento podíl by byl ještě vyšší, kdyby byly započítány emise v importovaných výrobcích).
Tyto regiony rovněž představují převládající podíl na vývoji environmentálních technologií a jejich exportu. Měřeno jako podíl na světovém tržním prodeji efektivních technologií a produktů, je evropský podíl na průmyslových procesech 71 procent, na efektivních technologiích pro využívání vody 66 procent, na elektrických spotřebičích 55 procent, na stavebních technologiích 53 procent, na pohonných technologiích a řízení emisí 51 procent, na materiálech (účinnost) 50 procent a automobilových technologiích a designu 42 procent. Podíl USA na světovém trhu se pohybuje v rozmezí 8-12 procent ve většině těchto oblastí, kromě řízení emisí, kde USA ovládá 19 procent. Také evropské země zaujaly vedoucí pozici při rozvíjení obnovitelných zdrojů energie. EU přijala řadu směrnic a nařízení pro podporu energetické účinnosti a jako první vytvořila tzv. systém cap-and-trade, z kterého by se mohly Spojené státy i přes jisté uznané nedostatky učit.
Se zvolením Baracka Obamy americkým prezidentem byly vytvořeny podmínky pro uzavírání transatlantické propasti vzniklé nad politikou ochrany klimatu a multilateralizmem, který zakalil vztahy během Bushovy Administrativy. Vážné výzvy před námi se začínají řešit v duchu spolupráce a přímější cestou, což otevírá příležitosti pro produktivní diplomacii v oblasti ochrany klimatu. To však nutně neznamená, že cesta do Kodaně a dále bude hladká. V americkém Kongresu a mezi některými průmyslovými velmocemi pokračuje politický odpor k důrazným opatřením na ochranu klimatu v dobách těžkých ekonomických turbulencí a klesající mezinárodní konkurenceschopnosti amerických průmyslových odvětví. Existují také indikátory toho, že některé vedoucí státy EU po dopadu ekonomické krize preferují brzdění závazků vůči klimatu.
Souběžnost krize a politické změny však přesto skýtá možná jedinečnou příležitost pro kreativní myšlení a prezentování odvážných transformačních plánů. Koncepce Green New Dealu je důležitá v tom, že navrhuje ambiciózní přístup závislý na potřebě silných vládních opatření a rozhodném skoncování se starými strategiemi. Obnovení koncepce New Dealu pro moderní dobu vyžaduje nejen zapracování environmentálních imperativů, ale také ujištění, že hlavní součást této vize tvoří skutečné celosvětové záležitosti a mezinárodní spolupráce.