Ženy na české politické scéně - Blýskání na lepší časy?

Ženy tvoří v české populaci mírně nadpoloviční většinu, ale na politické scéně jsou stále téměř zanedbatelnou menšinou. Kromě obecné premisy, že v demokratické společnosti by měly být zájmy obou pohlaví zastoupeny rovnoměrně, hovoří pro aktivní účast žen na správě věcí veřejných i řada praktických důvodů. Je to především poněkud odlišná životní zkušenost žen a jiné nastavení životních priorit a tím i priorit celé společnosti, empatie, větší zodpovědnost a v neposlední řadě efektivnější zacházení s časem.Jenže na příkladu mnoha zemí, zejména skandinávských, se dá doložit, že celková politická kultura se může změnit teprve tehdy, když jsou ženy v politice zastoupeny minimálně 40 %, ale spíše oněmi kýženými 50 %.

Proč (ne)chtít víc žen v politice

Forum 50 %, které se již 10 let snaží podporovat ženy při vstupu do politiky a měnit pohled společnosti na vnímání rolí mužů a žen ve veřejném životě, vydalo nedávno vtipnou internetovou publikaci Proč (ne)chtít víc žen v politice /Stáhnete si ji na www.padesatprocent.cz /. Shrnuje nejčastější argumenty proti účasti žen v politice a jeden po druhém je vyvrací.

Příklad: „Ženy do politiky nechtějí.“ Politika je společností vnímána jako primárně mužská záležitost. Dodnes vychází z mužského vidění světa a je historicky nastavena podle pravidel, která vyhovují životnímu stylu většiny mužů.Novinářský dotaz kladený běžně českým političkám - zda to zvládnou - svědčí nejen o úrovni české mediální i politické scény, ale i o povědomí společnosti, že žena je především pečovatelkou, ochránkyní rodinného krbu a tou, která dělá partnerovi zázemí...

V politických stranách je žen 30 – 53 %, ve volených funkcích však drtivě převažují muži. Většina stran dbá na to, aby v jejich vedoucích orgánech či na kandidátkách byly rovnoměrně zastoupeny jednotlivé kraje, ale parciální zastoupení žen a mužů je jim zcela vzdálené, s jedinou výjimkou Strany zelených.

Jak je tomu po podzimních volbách?

V předposledních volbách v roce 2010 trochu pomohlo cílené kroužkování na kandidátních listinách – do sněmovny se dostalo několik žen z původně nevolitelných míst na kandidátkách jednotlivých stran a zastoupení žen ve sněmovně stouplo o necelých 7 % na 22 %. Ale do první Nečasovy vlády, vzešlé z těchto voleb, nebyla opět jmenována ani jedna žena, stejně jako tomu bylo v době premiérování Miloše Zemana. Dnes, po předčasných volbách v říjnu 2013 tvoří ženy ve sněmovně jen necelých 20 % (získaly i méně preferenčních hlasů!).

Sestavení nové vlády z hlediska rovných příležitostí žen a mužů se však jeví jako příslib pozitivních změn. Zasedly v ní nakonec tři ženy, všechny velmi vzdělané a kvalifikované pro příslušná ministerstva: ministryně spravedlnosti Helena Válková (ANO), ministryně pro místní rozvoj Věra Jourová (ANO) a ministryně práce a sociálních věcí MichaelaMarksová- Tominová (ČSSD).Nejásejme však předčasně. To, co lze v české kotlině považovat za úspěch, by jinde byla ostuda. Například v sousedním Německu, kde vláda vznikala téměř ve stejné době, je ze 16 členů 6 žen, včetně ministryně obrany. A ke skandinávským zemím, kde ženy mají paritní zastoupení ve vládě, se nedávno přidala i Francie.

Stejně jako všechny evropské sociálně demokratické strany má i ČSSD rovnost příležitostí mužů a žen ve svém programu jako jednu ze základních priorit. Ale když jde o rozdělování křesel a postů, je realita jiná, a odpověď na kritiku zní obvykle „schopné ženy prostě nemáme“.Ale ve chvíli, kdy původní kandidát na post ministra práce a sociálních věcí z rodinných důvodů rezignuje, je tu najednou pět vhodných, odborně erudovaných kandidátek, a premiér musí přiznat, jak to při rozdělování křesel a postů vlastně v sociální demokracii chodí. Na ženypolitičky se pohlíží v zásadě jako na „ty druhé“, které přijdou na řadu až tehdy, když teče do bot a muži z různých důvodů nejsou k mání.

Feministka ve vládě

Michaela Marksová - Tominovátuto nerovnoměrnost v zastoupení žen na politické scéně kritizovala od samého počátku svého působení v ČSSD. Vzpomínám si na otevřený dopis premiérovi Zemanovi při sestavení jeho „vlády sebevrahů“. Tehdy byla ředitelkou Gender Studies, o.p.s., organizace, podporované v jejích začátcích Nadací Heinricha Boella. Po sedmiletém působení v neziskovém sektoru odešla pracovat do státní správy, v letech 2004 - 2006 byla ředitelkou odboru rodinné politiky na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR a později vedla odbor rovných příležitostí na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Za 17 let působení v ČSSD byla členkou vnitrostranických orgánů na všech úrovních, byla zvolena do zastupitelstva Městské části Praha 2, kde po dva roky zastávala funkci místostarostky. Ještě důležitější byla ale její práce v odborných komisích, poradních orgánech strany - sociálním, lidskoprávním a pro záležitosti romské komunity. V rámci stínové vlády ČSSD působila jako mluvčí pro lidská práva a menšiny.Po léta se veřejně vyjadřuje k postavení mužů a žen ve společnosti, k otázkám ženských práv a k rodinné politice, je autorkou knihy Rodina a práce - jak je sladit a nezbláznit se.Už nyní je na ni upřena zvýšená pozornost a kvůli svým názorům (jako například tomu, že otcové by se měli podílet na výchově dětí) je některými médii označována za extremistku. A při sebemenším neúspěchu lze očekávat ostré výpady nejen proti její osobě, ale i proti všem potenciálním adeptkám vysoké politiky, aniž by bylo bráno v potaz, jakou hromadu výbušných problémů Michaele Marksové – Tominové její předchůdci na ministerstvu práce a sociálních věcí zanechali.

Nutná větší aktivita žen

Ulovit Michaelu alespoň na krátký rozhovor nebylo jednoduché a nelze se tomu divit. Dostat ze dne na den na starosti ministerstvo s největšími problémy a největším rozpočtem (když se předtím připravovala spíše na oblast lidských práv) není jen tak. Ale protože se dobře známe a mnohé si nemusíme vysvětlovat, tak se náš rozhovor mohl uskutečnit alespoň po telefonu.

• Vidíš jmenování tří žen do vlády a teď i zvolení Hany Šabatové ombudsmankou jako start k nějakému obratu?
• Vypadá to na první pohled nadějně, ale nemyslím si, že je to výsledkem cílených snah, spíše jde o souhru okolností. Ale pro veřejnost je určitě dobrý signál, že ženy mohou být na důležitých místech společnosti. I když cesta k nějaké změně politické kultury u nás je ještě velmi dlouhá. K tomu by žen ve vysoké politicemuselo být mnohem víc, jako je tomu ve Skandinávii, kde téměř neznají „nutná“ noční zasedání a typickou parlamentní „žvanírnu“, při níž se pánové předhánějí v hodinových projevech a invektivách jeden proti druhému. Jednání vlády taková určitě nebudou, už zprvních zasedání je zřejmé, že její členové jsou mnohem realističtější a věcnější.

• Jak chceš dosáhnout toho, aby tvé priority, týkající se rovného postavení žen ve společnosti, nebyly zatlačeny na vedlejší kolej kvůli hromadě jiných, často hořících problémů?
• Slaďování rodinného a profesního života vidím jako jeden z nejdůležitějších úkolů pro „moje“ ministerstvo, ale nejen pro ně, nedostatky dosavadní praxe v této oblasti jdou napříč mnoha problémy naší společnosti. Není možné, aby se mrhalo pracovním potenciálem mladých žen kvůli nedostatku míst v předškolních zařízeních, malému využití částečných úvazků, neochotě zaměstnavatelů zaměstnávat matky malých dětí atd. V tomto ohledu jsmena tom v Evropě téměř nejhůř. O tom všem jsme mnohokrát diskutovali, objasňovali, psali a mluvili. Nastal čas na změny, vycházející z potřeb rodičů. Ostatně jsme na tuto problematiku teď dva – spolu s ministrem pro lidská práva a rovné příležitosti Jiřím Dientsbierem, a i ministryně spravedlnosti Helena Válková je nakloněna se těmto problémům věnovat.

• Jak dosáhnout zlepšení v otázkách rovnosti obecně?
• Nelze pořád jen vysvětlovat a objasňovat, což děláme celá léta.Bylo by třeba zaktivizovat ženy, aby masověji vstupovaly do politických stran. Nedivím se, že nejsou ochotny obětovat svůj čas vysedáváním na schůzích. Pokud se ale kompetentní ženy ve stranách angažovat nebudou, situace se nezlepší.Jenže na politice asprávě věcí veřejných se nesmí podílet jen politici a političky, ale široká občanská společnost. A my, kteří se politice věnujeme, bychom měli dělat maximum pro to, aby se občané a občanky o věci veřejné zajímali.