Ve středu 6. února proběhla v budově EEAS (European External Action Service) v Bruselu třístranná schůzka, která jakoby měla jít příkladem. Za prostřednictví baronky Catherine Ashtonové, vysoké představitelky EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, se zde poprvé setkali prezident Srbska Tomislav Nikolić a první prezidentka Kosova Atifete Jahjagová.
Setkání dvou balkánských prezidentů, které pro evropskou veřejnost, zabranou do vlastních problémů, nepředstavovalo v jakémkoliv smyslu nijak zvláštní či významnou zprávu, ovšem mělo velký význam pro celou srbskou, a předpokládám, že i pro kosovskou společnost. Zatímco lady Ashtonová schůzku označila za první krok k „upevnění vzájemného dialogu a k další normalizaci vztahů mezi Bělehradem a Prištinou“, zpravodajka Evropského parlamentu pro Kosovo Ulrike Lunacek ji bez obalu nazvala „implicitním uznáním Kosova“. Ostatně, tohle ani nebyla první schůzka tohoto druhu. Na podzim minulého roku se v belgickém hlavním městě, rovněž za prostřednictví Catherine Ashtonové, setkali srbský premiér Ivica Dačić a předseda kosovské vlády Hashim Thaçi. Tito dva přímí aktéři destruktivní politiky devadesátých let[1] by se nepochybně nikdy nechtěli potkat ve stejný čas na stejném místě. Kdo však dokáže ovládat a usměrňovat silné proudy reálné politiky? Tak se tedy také oni dva ocitli v Bruselu, rozhodnutí, že se, když už tu jsou, budou nuceně usmívat, podávat si na kamery ruce a velkoryse rozhazovat povrchními zásadními sliby, že budou v budoucnu, jak jinak než „spolupracovat“.
Ať už to mělo znamenat cokoliv.
V podobné situaci se tuto únorovou středu ocitli i prezident Nikolić a prezidentka Jahjagová. Třístranné schůzce předcházely oddělené konsultace s Ashtonovou a právě mezi ně se krásně vešla pouze krátká photo-session. Na fotografiích, které byly téměř ve stejném okamžiku zveřejněny na internetu, jsme měli možnost vidět prezidenta, prezidentku a vysokou představitelku EU, zachycené v momentě, kdy svorně usmívají. A jestli tu vizuálně nepříliš krásná baronka Ashtonová, stejně jako na všech jiných fotografiích, zrovna nepřipomíná nějakou baronku odpovídající obecným představám, a Jahjagová svou vizáží lehce připomíná Marinu Abramovićovou [celosvětově uznávanou performerku a výtvarnici černohorského původu – pozn. překl.], tak Nikolić se celkem věrně podobá – Nikolićovi. S jediným rozdílem – zeširoka se usmívá[2] a má hlavu mírně nakloněnou do strany, takže by si jeden mohl mylně myslet, že je naprosto spokojený, že zrovna on má tu čest zapsat se do dějin jako srbský prezident, který uznal nezávislost Kosova.[3]
Protože však specifická úhybná technika nepřiznávat přímo porážku není cizí žádnému politikovi, tak také Nikolić, v prohlášení poskytnutém novináři RTS bezprostředně po schůzce, v první řadě řekl, že Kosovo – neuznal. Co by také mohl říct jiného, mysleli jsme si před obrazovkou.
Záhy ale dodal, že se „Srbsko rozhodlo, že pozvolna a mimo Ústavu uzná zvláštnost území Kosova a Metohije, uzná na tomto území nezávislé soudnictví, prezidenta, vládu, parlament“.
Takže, jak by se asi přímo a bez obalu řeklo – že „uzná“ Republiku Kosovo.
To je ale něco, co by prezident Nikolić nechtěl nikdy vyslovit nahlas, ostatně ani srbská veřejnost by to nikdy nechtěla slyšet, a tak tedy tato vzájemná tichá dohoda dává jedné i druhé straně dodatečnou dávku naděje a pocitu, že „stále ještě není vše ztraceno“. Proto se právě ta zmíněná středa 6. února stala tolik významnou. Univerzálně významnou, troufám si tvrdit. V ten den jsme totiž měli možnost se dozvědět, že za určitých okolností a pokud se opravdu chce, je možné „uznat“ nezávislé soudnictví, prezidenta, vládu a parlament odtrženého území, zároveň ale neuznat i jeho nezávislost. To je, samozřejmě, těžko obhajitelné, o tom se nesmí mluvit, a proto dnes diskuze o Kosovu, při nedostatku větší upřímnosti a vůle ke konfrontaci, nevyhnutelně a stále častěji slábne do podoby jakéhosi mumlání.
Nikolić toho středečního večera stál na vlhké bruselské ulici a hovořil do mikrofonu tak jak to obvykle dělá – klidně, bezvýrazně a suše, sobě pod vousy. Jeho obrana sebe samého i srbské pozice v těchto jednáních byla stejně tak nepřesvědčivá a slabá, jako je v celé této záležitosti nepřesvědčivá a slabá pozice samotného Srbska. Při nedostatku lepších zpráv alespoň řekl, že baronka Ashtonová ve svém vystoupení dokonce dvakrát zdůraznila, že EU netrvá na jednomyslném uznání nezávislosti Kosova. Pravdou je, dodal, že celkem dvaadvacet evropských států kosovskou nezávislost uznalo, ale stejně tak jich celkem pět tak neučinilo. Působil jako člověk, který se zoufale stébla chytá. Potom se oháněl OSN, opakoval, jak se „při jednání pohyboval v rámci rezoluce“,[4] bylo ale zřejmé, že i jemu samotnému je jasné, že v rukávu toho moc nemá. Proto se zároveň snažil legitimizovat nové možnosti a opatrně podotknout, že „nic lepšího než jednání neexistuje“ a že je potřeba pracovat na „návrhu dohody, která by mohla uspokojit obě strany“. Upozornil při tom, že se „dějiny píší pozvolna“ a pak na samotném konci smířlivě konstatoval, že „každý den jednání může přinést nějaké řešení a pokud se scházet nebudeme, pak netuším, jakým způsobem bychom k řešení vůbec mohli dojít“.
Když jsem ho ve středu 6. února sledoval v televizi a snažil se pozorně poslouchat slova pronášená tichým, monotónním hlasem, kromě téměř nesnesitelné znuděnosti vyvolané jeho suchopárným a nadevše opatrným vystupováním jsem pocítil, jak se před mýma očima odehrává něco velice významného. Veškerá nuda Nikolićova projevu stála v ostrém kontrastu k výrazně hysterické, bouřlivé výřečnosti, s jakou se během posledního čtvrtstoletí o Kosovu nejčastěji mluvilo a uvažovalo. A o Kosovu se mluvilo a uvažovalo výhradně primitivně, stylem trudomyslného a ponurého hořekování, které se táhlo od zlověstného důrazu na viscerální historicismus a fascinace hroby, krví a kostmi u básníka Matiji Bećkoviće[5], jenž Kosovo označil za „nejdražší srbské slovo“, přes folkovou a turbofolkovou kulturu, která velice rychle přijala za svou právě onu patetickou národně-patriotickou pseudopoetičnost („Kamkoliv se vydám, vždy se k tobě vracím“, zpívala Gordana Goca Lazarević a po ní další milion zpěvaček a zpěváků na každé svatbě, při vyprovázení mužů do armády, do války nebo na jakékoliv jiné tradiční srbské slavnosti, „kdo pak mi může ze srdce vzít Kosovo!“), až po no-nonsense přímost příslušníků jedné zcela nové generace zosobněné vskutku hrůzu budícími verši svérázného hip-hop projektu All Stars: „Podřízněte Šiptary,[6] wahhábisty oddělejte / a na kůl naražte / toho kdo si stěžuje / vidím, jak pláčou, mám toho dost / ženy i děti, naházejte z mostu!“
V porovnání se všemi těmito výmluvnými, ponuře-primitivními hlasy, se mi Nikolićova špatná, suchopárná, opatrná a málo výmluvná defenziva předvedená po setkání s Ashtonovou a Jahjagovou, vlastně zdála být osvěžující, bez ohledu na to nebo právě díky tomu co prezident Srbska při této příležitosti nechtěl, nebo neměl odvahu říci. A napadlo mě, i přes veškerou neupřímnost Nikolićova projevu, že i ta nedořečenost, i ta evidentní neschopnost mluvit o Kosovu otevřeně, je pořád lepší než ona hrůzně nekonstruktivní prostořekost, jež jako jakési proroctví, které samo sebe naplnilo, vytvořila onu strašlivou kosovskou tragédii. Alespoň do té doby, než se o Kosovu naučíme mluvit odpovědně, ne žaludkem, ale hlavou, jako o problému a nikoliv jako o mýtu.
A pokud možno co nejčastěji pod těmi studenými, pramálo zainteresovanými světly Schumannova náměstí evropské čtvrti v Bruselu.
Vladimir ArsenijevićAutor je srbský spisovatel, překladatel, redaktor a politický komentátor.
Text byl publikován v chorvatském deníku Jutarnji list, zde je publikován se svolením autora.
Poznámkami opatřil Václav Štěpánek
Tento text vyšel také v příloze časopisu Navýchod: Srbsko - mezi Kosovem a EU
[1] Došlo zde z politického hlediska skutečně k paradoxní situaci, kdy bývalý mluvčí Socialistické strany Srbska a dlouholetý blízký spolupracovník Slobodana Miloševiće Ivica Dačić, jako člen vládnoucí srbské garnitury z 90. let 20. století spoluzodpovědný za vyhrocení etnického napětí na Kosovu, a Hashim Thaçi, jeden z těch, kdo odmítli umírněnou politiku kosovského vůdce Ibrahima Rugovy a spoluzakladatel tzv. Kosovské ovobozenecké armády, muž bezesporu přímo zodpovědný za celou řadu zločinů spojených s působením této organizace, jsou shodou politických okolností vyjednavači přibližování donedávna zcela nesmiřitelných stanovisek, zatímco bývalá srbská vláda v čele s osobnostmi, které byly přímými kritiky a oponenty politiky Slobodana Miloševiće, toho nebyla schopna.
[2] Autor zde naráží na skutečnost, která je již v Srbsku předmětem četných vtipných rčení, že se prezident Nikolić jinak stále tváří tak, jako by byl na pohřební hostině.
[3] V důsledku tzv. kosovského mýtu, který je založen na legendicky a folklórně přepracované skutečné historické události – bitvě na Kosovském poli v roce 1389, jenž se formoval v průběhu několika staletí od této bitvy, se oblast Kosova stala pro Srby zmytologizovaným pojmem, kolébkou srbské duchovnosti, „srdcem“ srbské státnosti. V legendě měl během bitvy tehdejšího srbského panovníka Lazara zradit mocný šlechtic Vuk Branković (tato událost je ovšem historickou fikcí, podobně jako zrada Miloty z Dědic při bitvě Přemysla Otakara II. na Moravském poli). Od té doby všichni „zrádcové srbské věci“ bývají nazýváni Brankovići. Ani demokraticky a prozápadně orientovaní nejvyšší srbští představitelé minulých vlád včetně bývalého prezidenta Borise Tadiće se nedokázali z těchto mytologických čar oprostit a nechtěli se zapsat do historie jako „noví Brankovićové“, kteří se vzdali Kosova (byť de facto již Kosovo s výjimkou jeho severní části již dávno není srbské). V. Arsenijević zde ironicky aluduje právě na tyto skutečnosti a na fakt, že jsou to paradoxně příslušníci politických uskupení, kteří si na neústupnosti vůči Kosovu vybudovali svoji politickou image, kteří nakonec kousek po kousku z nesmiřitelné srbské pozice, zakotvené ostatně i v preambuli srbské ústavy, ustupují.
[4] Míněna rezoluce RB OSN 1244, vyhlášená bezprostředně po zastavení bombardování Srbska 10. června 1999, která upravuje postavení a správu Kosova a zavádí v něm dočasný protektorát OSN, nicméně bez prejudikace budoucí nezávislosti tohoto území.
[5] Matija Bećković (1939) je významný srbský básník a člen Srbské akademie věd. Spolu se spisovatelem Dobricou Ćosićem patřil již od počátku 80. let 20. století k předním tvůrcům srbských národoveckých konceptů.
[6] Do roku 1968 se v Jugoslávii používalo v jihoslovanských jazycích pro kosovské Albánce (nikoli ovšem pro Albánce v Albánii) etnonymum Šiptar, vzniklé srbocharvátskou výslovností albánského slova Shquiptar, tedy obyvatel Shqipërie, jak samotní Albánci nazývají jak Albánii, tak albánský etnický prostor. V 60. letech 20. století se objevila tendence k vystřídání etnomyma Šiptar označením Albánec (srch. Albanac), jež byla nakonec v roce 1968 i kodifikována. Jistým automatismem označení Šiptar ještě nějakou dobu přežívalo, ale stále více získávalo spíše pejorativní charakter, zejména bylo-li vyslovováno příslušníky jiného národa, především Srby a Makedonci. Dnes je Albánci chápáno jako výrazně pejorativní.