Eurokrize a role Německa českýma očima

October 29, 2012

Rozpad českého konsensu a vztah k německému postupu při záchraně EU/eurozóny

Česká politika nemá ve vztahu k Německu a jeho evropské politice jednotnou linii. Na jedné straně vládne poměrně široká shoda ohledně významu Německa v české politice: na Německo připadá 31,5% českého exportu a 25,6% importu, SRN tak představuje zdaleka nejvýznamnějšího hospodářského partnera ČR. [1] Nejpozději od českého předsednictví v EU je SRN hodnocena i jako nejdůležitější a většinou i nejvstřícnější členský stát EU. Koncepce zahraniční politiky ČR (2011) proto Německo uvádí poprvé jako „strategického partnera“ (!) a zdůrazňuje jeho klíčovou úlohu v evropské politice, evropské bezpečnosti a ve světové ekonomice.[2]

Na druhé straně nejsou vztahy vůči Německu a deklarované „strategické partnerství“ ukotveny v českém přístupu k Evropské unii, protože Česká republika koherentní evropskou politiku postrádá: i vztah vůči Německu a jeho působení v rámci EU tak zůstává rozpolcený.

Na personální úrovni je přitom otázka německé role v EU poměrně neproblematická: kancléřka Merkelová si s českými politiky vytvořila konstruktivní vztah a česká veřejnost ji vnímá převážně pozitivně: je po Baracku Obamovi druhou zahraniční politickou osobností, k níž mají Češi největší důvěru.[3]

Ambivalentní situace je tedy především výsledkem koncepční a ideové (ne)kompatibility. Česká politická scéna je dlouhodobě rozdělena podle postoje vůči národnímu státu a otázce sdílení suverenity na nadnárodní úrovni[4]. „Národně-státní“ politický proud vnímá národní stát jako ústřední stavební prvek, preferuje mezivládní model integrace, v radikální formě jakékoli sdílení suverenity odmítá. Tyto pozice jsou nejvíce zastoupeny v Občanské demokratické straně (ODS) premiéra Nečase, vybavené převážně neoliberálním programem. Její zakladatel a nyní prezident Václav Klaus se vnímá jako disident v rámci EU a požaduje návrat de facto před Maastricht.[5] Dále sem patří zbytková vládní strana Věci veřejné (VV) a zejména komunisté (KSČM), jejichž konzervativní kruhy kritizují EU jako kapitalistickou, Německem dominovanou strukturu. „Národně-federativní“ pozice rovněž trvá na národním státu, v různé míře ovšem akceptuje posilování nadnárodní „sdílené suverenity“ v EU i perspektivu politické unie. Toto směřování zastávají vládní TOP09, opoziční sociální demokracie (ČSSD), mimo parlament pak Strana Zelených  a křesťansko demokratická KDU-ČSL.

V praktické rovině se odlišnosti projevují jak ve vztahu k euru, tak ohledně představ o budoucím uspořádání EU. Fakt, že ČR nemá a v nejbližší době nepřijme euro (ODS navíc chce o euru zavést referendum) umožňuje vládě nepodílet se na opatřeních eurozóny se kterými přichází Německo, Evropská komise či ECB. Zároveň ale i ve vládě rostou obavy z posilování rozhodovacích mechanismů v rámci eurozóny a oslabení postavení jejích nečlenů – tedy prvky, na něž poukazuje i „národně-federativní“ opozice.

Česká republika tak reaguje na postupně se upřesňující německý scénář řešení krize eurozóny značně diferencovaně. V zásadních otázkách se rozchází i samotná exekutiva - premiér Nečas (ODS), ministr zahraničí Schwarzenberg (TOP09), ministr financí Miroslav Kalousek (TOP09) a prezident Václav Klaus (ODS). Rozdělená je i opozice. Situaci komplikuje i to, že ani německá politika není zcela jednotná, přístup vlády k řešení krize má charakter postupných a často neúplných kroků a je proto často kritizován levicovou opozicí SRN.

Otázky hospodářské kultury a záchrany eurozóny

Pokud jde o vlády obou zemí, převládá na jedné straně blízkost hospodářských kultur: směřování k vyrovnanému rozpočtu (státní dluh ČR byl v roce 2011 zhruba 42%), nízké inflaci (2011: 1,9%), posilování konkurenceschopnosti exportně orientovaného hospodářství a dosahování přebytku zahraničního obchodu. ČR proto podpořila německý tlak na prosazování fiskální disciplíny včetně integrace Schuldenbremse do legislativních dokumentů členských států eurozóny. Česká konzervativně-liberální vláda se od počátku plně staví za snahu SRN prosadit v EU rozpočtovou disciplínu a to i za cenu zásadních rozpočtových škrtů.

Zároveň od roku 2010 provádí ODS (která 2009 vystoupila z Evropské lidové strany a stala se členem skupiny Evropští konzervativci a reformisté, ECR) politiku izolace ČR od eurozóny a od právních nástrojů, institucionálních struktur a jakýchkoli nových integračních snah, které v eurozóně vznikají (Pakt pro euro plus, Evropský stabilizační mechanismus, Fiskální kompakt, jednotný bankovní dohled a vznikající Bankovní unii).[6] Tento rozpor se snažil premiér překlenout tím, že v průběhu návštěvy kancléřky Merkelové prezentoval ČR jako „stínového signatáře“ Fiskálního paktu a zavázal se k dobrovolnému plnění jeho ustanovení.[7]

TOP09 (která se na rozdíl od ODS v únoru 2012 stala členem Evropské lidové strany, EPP) se staví ke kurzu německé politiky v zásadě s pochopením, není nicméně sama zcela jednotná. Usiluje o přistoupení k Fiskálnímu paktu alespoň k pozdějšímu datu a kritizuje premiéra Nečase, protože neúčast na paktu může ČR vážně poškodit.[8] Ministr zahraničí Schwarzenberg prosazuje názor, že euro nemá představovat fetiš a že by EU bez eura přežila, jeho záchranu ale podporuje.[9] Na druhé straně je ovšem ministr financí za TOP09, Miroslav Kalousek, stejně jako ODS, převážně skeptický vůči snaze německé politiky posilovat centrální kontrolu rozpočtů členských zemí, kriticky se staví k posilování role EK, přesunu pravomocí v rozpočtové oblasti a závaznější koordinaci hospodářských politik. Spolu s ODS, Českou národní bankou a prezidentem Klausem se obává vznikající bankovní unie, včetně nové role ECB.

Zaměření na striktní rozpočtovou disciplínu a snahu oživení evropské ekonomiky prostřednictvím exportu nicméně naráží i na odpor. ČSSD odmítá že by evropskou krizi mohly vyřešit pouhé škrty a záchranné balíčky.[10] Podporuje Fiskální pakt, považuje jej ale pouze za dílčí opatření, kterému chybí „druhá noha“ – aktivní politika podpory růstu a vytváření pracovních míst.[11] Podobně kritizují záchranná opatření i menšinoví „euroaktivisté“ a pragmatici v KSČM.

Odborový svaz odmítá redukci rozpočtových deficitů zemí EU jako „základní recept na řešení zadlužení“, protože „vede nevyhnutelně ke ztrátě dynamiky ekonomik evropských zemí  a tedy k dalšímu prohlubování krize“.[12]

Předseda ústavního soudu Pavel Rychetský (ČSSD) odmítl „cestu hrubého neoliberalismu“, kterou se v řešení finanční a ekonomické krize v Evropě podle něj vydává část evropských zemí včetně ČR, protože vede k prohloubení nejistoty a „sociálních propastí“, k demontáži sociálního státu a privatizaci veřejných funkcí státu.[13] Odbory rovněž odmítají představu, „kterou zastávají někteří politici (zejména Německo)“, že všechny země mohou dosahovat přebytkové obchodní bilance a zajišťovat hospodářský růst exportem.[14] Tento pohled má na levici silné zastánce: německý model není aplikovatelný v zemích eurozóny, které nemají německou průmyslovou bázi; z logiky věci nemůže každá země také dosahovat přebytku obchodní bilance.[15]  

Institucionální otázky

ODS se rozchází s německou politikou i s vlastním koaličním partnerem TOP09 a „národně-federativní“ opozicí zejména pokud jde o institucionální posilování EU a směřování v politické unii. Premiér Nečas označuje stabilizaci eura za prioritní zájem ČR[16], odmítl ale pakt Euro Plus stejně jako Fiskální pakt. Zdůrazňuje mezivládní princip v EU, který ovšem při záchraně euro převládá i v německé politice. Na rozdíl od německé pozice ovšem vystupuje za EU variabilní geometrie, v níž se má celý mechanismus diferencovat podle předmětu spolupráce.[17] Preferuje tedy tak jakousi formu Evropy “à la carte”.[18] Zároveň si zástupci ODS jsou vědomi toho, že se EU, aby byla úspěšná a obstála v globální konkurenci, bude muset sjednocovat - nesmí to být ale na úkor disciplinovaných států severu EU.[19]  

Konzervativně-liberální vláda ČR je tedy ve své pozici nejednotná a ve svém důsledku udržuje ČR mimo „hlavní proud“ vývoje EU – cíl, k němuž se hlásí její premiér.[20] Prezident Klaus vnímá snahy zachránit eurozónu a směřovat k politické unii přímo jako sklouzávání k socialismu.[21] Výsledkem je poprvé od 2004 částečná de-evropeizace vztahu se SRN.

Přesto ale vláda ČR hraje roli jakéhosi minimalistického partnera stejnobarevné vlády CDU-CSU/FDP: hlavní zájem německé vlády je soustředěn na celkovou hospodářskou politiku a kulturu rozpočtové disciplíny - Berlín potřebuje podporu každé jednotlivé země aby mohl vyvažovat převahu jižních států EU. Význam takové spolupráce ještě zvýšilo vítězství levicového kandidáta v prezidentských volbách ve Francii.

ČSSD, která má značnou šanci vyhrát parlamentní volby roku 2014, má evropský program kompatibilní s německým permisivní konsensem ohledně EU.[22] Podobně se orientují i oslabené Strana Zelených a KDU-ČSL, které se pokoušejí o návrat do celostátní politiky. Program KDU-ČSL se například hlásí k silné a solidární EU a SRN považuje za politicky i hospodářsky bezkonkurenčně nejdůležitějšího partnera v EU.[23]

Na vnitrospolečenský význam pokračování integračního procesu poukazuje předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský: kritizuje politiku „postupné izolace naší země a vyčleňování ze společného integračního úsilí“ jako zhoubnou, protože čistě vnitřní zdroje jsou pro dosažení nezbytné společenské změny v ČR (boj proti klientelismu a za obnovu sdílených hodnot) nedostatečné.[24]  

Německé vedení v EU? Poměrně málo obav, spíše diferencovaná očekávání.  

„Národně-státní“ proud v české politice vnímá německé vedení v EU jako problematické případně nepřijatelné. Menšinová část již před eurokrizí vinila SRN z hegemonie a diktátu: Václav Klaus již 2010 konstatoval, že Německo získalo mírovou cestou jasnou evropskou hegemonii, o níž bezúspěšně vedlo dvě světové války“.[25] Petr Hájek, vicekancléř prezidenta Klause, uvedl, že se ČR dostala zpět pod německý protektorát a že je Evropská unie pokusem vytvořit „Čtvrtou říši“.[26]  Tuto vizi sdílí do značné míry i KSČM, která interpretovala shodu vlád ČR a SRN na politice rozpočtových škrtů jako další důkaz toho, že se ČR stala polokolonií německého kapitálu.[27]

Mnohem silnější je pozice, kterou představuje většina ODS: zdůrazňuje princip mezivládní spolupráce v EU, kritizuje ale zároveň skutečnost, že se hlavní evropské iniciativy připravují především na mezivládní úrovni v německo-francouzském tandemu a menších skupinkách zemí.

S německým vedením naopak v zásadě nemá problém proud „národně-federativní“: ministr Schwarzenberg (TOP09) nicméně kriticky uvádí, že by se Němci neměli prezentovat jako příklad a zachránce.[28] ČSSD a Zelení vnímají roli SRN jako klíčovou a vyjadřují se spíše pro větší koncepčnost reformní strategie a posílení solidarity v rámci EU.

V české tisku se diskutují úkoly, které před politikou SRN – před kancléřkou Merkelovou  - stojí a způsob této debaty (při pokračující převaze neoliberálního diskursu) v seriozních denících naznačuje značnou empatii vůči německému postoji. Vnitropolitickým úkolem A. Merkelové je formulovat přesvědčivou strategii záchrany eura, získat pro ni německé voliče a umlčet kritiky, vyrovnat se s oslabením koaliční FDP a vyřešit napjatý vztah s CSU.[29]  Poměrně široce je rozšířen názor, že bez politického řešení (fiskální unie, nákupu dluhopisů ze strany ECB) asi dlouhodobá stabilizace eura není možná – Německo je přitom ale vnímáno nikoli jako hegemon, ale jako opatrný a neochotný aktér, který se k tomuto řešení pomalu kloní.[30]

Zdůrazňuje se, že vliv SRN v eurozóně samozřejmě narostl a že Německo prosadilo svou interpretaci krize, podle níž hlavní příčinu problémů představuje nadměrné státní zadlužování (tento pohled je v české diskusi často kritizován jako zjednodušený).  Nicméně Evropa „rozhodně nestrádá pod nějakým německým diktátem“ a SRN za poslední tři roky učinila ústupky ze svého modelu, které byly dříve naprosto nemyslitelné.[31]

Nejednota panuje ohledně rizik a nákladů případné politické unie a naopak rozpadu eurozóny. Je silně zastoupeno přesvědčení, že Německo bude těžit z obou scénářů – buď jako hegemon EU (alespoň v rozpočtově-finanční sféře), nebo jako národní stát osvobozený od „otěží solidarity“.[32] Spíše, než za vedení a případně „diktát“ bývá německá politika kritizována za to, že podlehla tlaku jižních zemí EU (zejména Francie, Itálie a Španělska) na „kolektivizaci dluhů“ a není ochotna to přiznat před domácí veřejností.[33] S pochopením se uvádí, že si kancléřka Merkelová „alespoň vymohla, aby se banky dostaly pod společný dozor“.[34] Pochopení nachází i otázka legitimity finančních transferů: uznává se, že Berlín může budovat rozpočtovou unii a navyšovat transfery na jih „jen tak rychle, jak rychle budou členské státy ochotny vzdát se fiskální autonomie“.[35]

Formulují se opatrná očekávání výsledku německých parlamentních voleb roku 2013: při vítězství A. Merkelové se předpokládá pokračování v nastoupeném kurzu, při vítězství SPD ovšem zřejmě dojde k změně a podpoře myšlenky eurobondů a snížení tlaku na Řecko a další státy jihu, aby dostali „čas na oddych“.[36]

Závěr: „Evropský stát bez Evropanů“ - perspektivy české euroskepse.

V průběhu krize eurozóny mimořádně narostla skepse veřejnosti nejen vůči euru, ale vůči EU obecně a poprvé představuje většinový názor.[37] Tento trend posilují euroskeptické postoje části politické scény a ambivalentní přístupy většiny vládní reprezentace. Jestliže bývala Výmarská republika označována za „demokracii bez demokratů“, pak Česká republika většinou vystupuje  jako „evropský stát bez Evropanů“. Důsledky tohoto vyprázdnění politického prostoru mohou být zásadní.

Nacionalismus nemá v českém politickém životě kořeny, nikdy se dlouhodobě neetablovala nacionalistická strana. Česká republika nemá ani populistického aktéra, jako je Beppe Grillo v Itálii. Pravicově a levicově populistické skupiny zůstávají ve společnosti marginální.

Pokud by ovšem měla ČR výrazně přispívat ke stabilizaci zemí jižní Evropy, dá se očekávat, že by reakce veřejnosti byla identická se situací v Německu: převládala by neochota sanovat hospodářství „rozmařilých“ států, vůči nimž se česká veřejnost a částečně i politika stále více vymezují.

Nebezpečný scénář ale představuje zejména možnost, že by se volebně neúspěšná a oslabená ODS (poté, co přestala účinkovat tradiční antikomunistická kampaň - jak potvrdily volby do krajů a Senátu v říjnu 2012[38]) obrátila zcela proti EU a učinila z euroskepse svůj ideologický a politický program.[39] Takový vývoj politické scény v době nízké popularity EU by mohl zásadně ovlivnit chování české veřejnosti a politiky vůči EU a dále marginalizovat Českou republiku v evropském integračním procesu.

O autorovi:

JUDr. Vladimír Handl, CSc. (nar. 1957) je výzkumným pracovníkem  Ústavu mezinárodních vztahů (Praha) a vyučujícím Katedry  německých a rakouských studií (Institut mezinárodních studií,  Fakulta sociálních věd UK). Zabývá se především německou  zahraniční politikou, českou zahraniční politikou a transformací  následnických stran po komunistických stranách ve střední Evropě.