Pět let od Pařížské dohody? Dva kroky dopředu, jeden a půl kroku zpátky

Komentář

Přesně pět let uběhlo od chvíle, kdy s velkou pompou téměř všechny členské státy OSN schválily na klíčovém projednávání Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu v Paříži v lecčems klíčovou klimatickou dohodu. Už tehdy jsme s kolegou Josefem Patočkou v Deníku Referendum psali, že dohoda sama o sobě nestačí. Je totiž založená na dobrovolných závazcích států, které si samy určují, kolik emisí do kterého roku sníží.

Podpis Pařížské dohody, 12. 12. 2015

Po sečtení všech dobrovolných závazků vědci zjistili, že by při jejich dodržení vedlo k oteplení planety oproti předindustriální době v průměru o 2,7 až 3,5 stupně Celsia. Přitom ta stejná dohoda už tehdy určila, že nesmíme překročit průměrné oteplení planety o 2 stupně a naopak se máme snažit nepřekročit ani 1,5 stupně.

V Pařížské dohodě navíc nebyla ani zmínka o konci fosilních paliv (ropy, uhlí a plynu), stejně jako žádné cíle pro snižování emisí v klíčových sektorech, jako je energetika, doprava nebo zemědělství. Namísto toho se v ní mluví o vágní klimatické neutralitě, do které lze kromě snižování emisí zahrnout také technologická řešení jako zachytávání uhlíku nebo různé geoinženýrské nápady.

Děravá zůstala Pařížská dohoda i v principu spravedlnosti. Přitom vyjednávání Rámcové úmluvy od začátku bylo založeno na takzvaném principu sdílené, ale rozdílné odpovědnosti. Jinými slovy, státy s historicky menším počtem vypuštěných emisí by měly nést menší břemeno při řešení klimatické krize.

Cíle snižování emisí však spravedlivé rozdělení nereflektují, stejně jako zůstává víceméně prázdny takzvaný Zelený fond, do které mají bohaté státy přispívat těm chudším na zvládání klimatické krize. Existuje však pět základních bodů, ve kterých se debata o klimatu za pět let od Paříže výrazně posunula. A to v dobrém i zlém.

1. Rostou emise, spotřeba fosilních paliv i průměrná teplota

V základním cíli, tedy snížit emise a tím i oteplování planety, Pařížská dohoda selhává. Ve skutečnosti emise ve čtyřech z posledních pěti let významně rostly. Jen letos emise klesly až o 7,5 %, což ale souvisí s dopady pandemie. O tolik procent bychom podle OSN museli snižovat emise celosvětově každý rok, abychom zamezili průměrnému oteplení o 1,5 stupně Celsia. Navíc se podle Světové meteorologické organizace se i přesto stále zvyšuje koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře.

Stejně tak každoročně rapidním způsobem roste i využívání fosilních paliv. A to i přesto, že boom zažívají i obnovitelné zdroje. Ty v současnosti zatím pokrývají nárůst spotřeby, namísto nahrazování fosilních paliv. Roste i průměrné oteplení planety, kdy rok 2020 bude jedním ze tří nejteplejších v historii měření a poprvé zřejmě překročíme průměrné oteplení o 1,2 stupně Celsia oproti předindustriální době.

2. Cílem je udržení oteplení pod 1,5 stupni

Po Paříži se kompletně proměnila i debata o hranici, za kterou nemáme nechat stoupnout průměrné oteplení planety. Zatímco do té doby se jako normál bral cíl 2 stupně Celsia definovaný v roce 2009 na klimatické konferenci v Kodani, po Paříži už se v médiích i politických debatách objevuje jako finální cíl 1,5 stupně Celsia. Na stejný cíl projektoval svou poslední zprávu i Mezivládní panel OSN o změnách klimatu (IPCC). Podle analýzy Carbon Brief ale při současné trajektorii tento cíl překročíme už za pět let. Rychlé snížení emisí by pomohlo tento nárůst oteplení zbrzdit.

3. Státy i firmy se hlásí k uhlíkové neutralitě, zpřísňují své cíle

Z vágní uhlíkové neutrality definované v Pařížské dohodě se stal pojem, který hýbe politikou. Státy i firmy si dávají cíl, do kterého roku chtějí být uhlíkově neutrální. A většinově se v tomto kontextu mluví o snižování emisí, nikoliv jejich vyrovnávání nebo zachytávání. I v tom lze tedy vidět velký posun.

Evropská unie si jako cíl pro uhlíkovou neutralitu stanovila rok 2050. Odstartovala tím i závazky dalších států. Například Jižní Korea a Japonsko chtějí být uhlíkově neutrální do stejného roku. Ke stejnému závazku se přihlásil i nový prezident USA Joe Biden, který tak může korigovat profosilní politiku svého předchůdce Donalda Trumpa. Ekonomický gigant Čína přijal závazek uhlíkové neutrality do roku 2060.

Žádný z těchto států však své závazky dosud nepromítl do legislativy a na konkrétní plány transformace ekonomik si tak musíme počkat. Je tedy možné, že zůstane pouze u slibů. Avšak další klíčové státy, jako je Rusko nebo Brazílie, pod svým současným vedením o zpřísnění cílů pro snižování emisí neuvažují. Oproti slabým dobrovolným cílům v Pařížské dohodě ale i v této oblasti vidíme posun o dva kroky dopředu, avšak i o jeden a půl kroku zpátky.

4. Slunce a vítr z hlediska ceny válcují fosilní zdroje

V energetice, která je celosvětově největším zdrojem skleníkových plynů, se za posledních pět let stal velmi výrazný posun. Respektive potvrdily se trendy, které byly v běhu už deset let před tím. Cena elektřiny z větru a slunce prudce poklesla až do té míry, že solární panely poskytují nejlevnější elektřinu v historii. Podobně levné jsou i větrné zdroje. Naproti tomu cena elektřiny z fosilních paliv, ale i jaderných zdrojů, je mnohem vyšší.

5. Klimatické hnutí roste

Protesty během klimatické konference v Paříži táhly hlavně velké environmentální organizace, jako Greenpeace nebo Přátelé Země a spolu s nimi nepříliš početné radikální skupiny zaměřené na přímou akci. Od té doby klimatické hnutí značně posílilo. Po celém světě jsou stále častější přímé akce občanské neposlušnosti proti fosilní infrastruktuře a skupiny organizující podobné akce rostou jako houby po dešti.

Spolu s tím ale vznikají i jiná celosvětová hnutí, která adresují nutnost řešit klimatickou krizi co nejrychleji. Nejviditelnějším je bezpochyby studentské hnutí Fridays for Future, které pořádá pravidelné páteční stávky za klima. Při té největší přitom do ulic vyšly až čtyři miliony lidí ve 125 zemích světa. Přitom na podobném celosvětovém protestu před konáním Pařížské konference ulice obsadilo (z dnešního pohledu jen) šest set tisíc lidí. Klimatické hnutí tedy každým rokem roste. Jestli to bude stačit na udržení obyvatelné planety, to nám může ukázat další po-pařížská pětiletka.