Rozhovor s Davidem Šiktancem: Smutné je, když politická realita předhání fikci

Rozhovor s Davidem Šiktancem: Smutné je, když politická realita předhání fikci

Minisukně, kalhoty do zvonu, nápadné brýle a upnutá manšestrová saka. Na první pohled sedmdesátky jako vyšité. Divadelní inscenace Ztracená čest Kateřiny Blumové, kterou od loňského listopadu uvádí Studio pražského Švandova divadla, ale klame tělem. Nabízí zcela aktuální, nefalšované politické divadlo. Klíčovou zásluhu na tom má její režisér David Šiktanc.

David ŠiktancCreator: Archiv Švandova divadla, autor: Ivo Dvořák. All rights reserved.

Jak jste se vůbec dostal k novele Ztracená čest Kateřiny Blumové?

Úplnou náhodou. Ocitl jsem se na víkend u přítelkyně na venkově. Mají docela velkou knihovnu. Nechtěl jsem na ty dva dny rozečítat něco většího, a protože Böll byl a stále tak trochu je můj čtenářský dluh, sáhl jsem po Ztracené cti Kateřiny Blumové. A když jsme se pak bavili s Dodo Gombárem, vrátil jsem se k ní.

Zaujal vás text natolik, že jste jej za ty dva dny opravdu přečetl?

Ano. Nápadná byla zoufalá paralela k dnešní české společnosti, určité stigmatizaci a překrucování věcí, které stále zřetelněji vnímám. Tyto motivy jsou v textu napsané tak, že se člověk zarazí.

V čem je dnešní mediální scéna jiná, než byla v 70. letech, kdy Böll Kateřinu Blumovou psal? Vedly se tehdy veřejné kampaně jinak než dnes?

Já to samozřejmě znám jen z té knihy, jiných filmů a knih. Myslím, že tehdy bylo zřetelnější, co píše Bild Zeitung a jiné noviny. Dnes vládne šedá zóna různých informací, které se neustále relativizují. Tehdy bylo možná snazší na útoky reagovat, protože objem informací byl nekonečně menší. Proti kampaním, které byly vedené i proti samotnému Heinrichu Böllovi, bylo možné se nějakým způsobem vymezovat. Vystopovat za nimi konkrétní zdroje a lidi. S příchodem internetu a nových médií se to ztratilo.

Kde se podle vás v lidech bere touha nenávistné texty psát nebo číst?

Zdroj nenávisti je vždy v člověku a v jeho vztahování se ke světu, společnosti a druhým lidem. Nenávist je dost univerzální moment.

Na začátku myslím stojí touha to číst. Hranice se soustavně posouvá, pikantnosti myslím zajímají nás všechny. Stačí se podívat na to, co se děje kolem 11. září nebo smrti Kennedyho. Myslím, že to všechny fascinuje, tato tendence je v lidech přítomná. Samozřejmě je otázka, nakolik jsou jednotlivá média ochotná s ní obchodovat. Některá nemají žádnou záklopku. A jsou také mnohem složitější situace, viz třeba propuštění Jiřího Kajínka. I všechna seriózní média za ním vyslala své štáby, protože bylo nutné toho pána ve svítivě zeleném nátělníku nafilmovat. Ale jak správně říkal Ján Simkanič – v tu chvíli ty štáby měly být na Pražském hradě a zaobírat se tím, proč byla Kajínkovi udělená milost, a ne bavit se s dvojnásobným vrahem.

Creator: Švandovo divadlo. Creative Commons License LogoTato fotografie je licencována pod Creative Commons License.

Vidíte za tím obecnou touhu po senzaci, po zpestření života?

Vůbec bych nepodceňoval zisk. Snaha kumulovat zisk je v této společnosti za vším. Od té doby, co se začaly formulovat základy hybridní války, navíc zisk může být jen pro prostředníky a skutečné záměry můžou být jiné. U Ruska je to očividné, ale asi takhle pracují všechny státy, snaží se protlačit svoji agendu a svůj styl. Je ale pravda, že to, co se děje teď, by bylo ještě před pěti lety absolutně nemyslitelné. Bylo by nemožné, aby lidé tak houfně přejímali zprávy, aby se objevovaly tak výrazné lži a nikoho vůbec nezajímaly jejich zdroje. Za tím vším je obrovská lhostejnost a úplná privatizace životů v postkomunistickém světě. Lidé se zavřeli doma, dneska už nechodí pořádně ani do hospody, natož do divadla nebo kina. Že by tady žil nějaký spolkový život, to je absolutně vyloučené. Neexistuje zde žádná polis.

Vaše představení je ale dlouho dopředu vyprodané, tak zde přece jen nějaký zájem ze strany veřejnosti je...

Je to pozoruhodné. Sál má samozřejmě malinkou kapacitu, ale je pravda, že na dva měsíce, co je předprodej, jsou lístky vyprodané velmi rychle. Musím se přiznat, že jsme s tím moc nepočítali, když jsme zkoušeli. Právě u titulů ve studiu hodně záleží na první reakci, z logiky věci nemají takovou propagaci jako hry na hlavní scéně. Trochu jsme se báli, že to může velmi rychle skončit. Reakce lidí je důkazem, že tu asi nějaký hlad je.

Vidíte důkaz pro to, že se něco hýbe, i v nedávných demonstracích v českých městech?

Ano, ale na druhou stranu lidé vyšli pořádně do ulic jen jednou. Myslím, že se strašně podceňuje ta tragická událost, co se stala na Slovensku (vražda novináře Jána Kuciaka pozn. aut.). Myslím si, že to ještě rozdmýchalo situaci navíc, že právě to ty lidi vyhnalo. Předtím jsem byl na Malostranském náměstí v prosinci, kdy se demonstrovalo proti panu Ondráčkovi, a bylo nás tam asi 300. Myslím, že to, co se tady děje na vládní úrovni, je naprosto nehorázné a části lidí to ještě není úplně volné. Byl jsem tou březnovou účastí na demonstracích potěšen, bylo to fajn, ale myslím si, že ten tlak by přece jen měl být setrvalejší. Samotnému se mi také často nechce, ale myslím si, že je to nutné.

Tím se dostáváme k druhé, politické rovině, kterou vedle té mediální hra Ztracená čest Kateřiny Blumové  má. Jak důležitý pro vás byl motiv, že se politici snaží  prostřednictvím médií manipulovat veřejnost?

Kritika médií pro nás nebyla primární, to bychom skončili u triviálního konstatování, že bulvár překrucuje lidské životy. Politický rozměr pro mě byl důležitější. Když člověk Böllovu novelu čte, je asi evidentní, že si vše vztáhne k našemu estébákovi v demisi.

Je to risk, politické divadlo má strašnou tendenci moralizovat. Konec inscenace jsme změnili hrozně pozdě, až po volbách, které ukázaly, že třetina společnosti absolutně v klidu, bez jakéhokoli uzardění a vnitřní problematizace volí stranu ANO. Nechtěl jsem tím říct jen to, že je to špatně. Ve výsledku jsme se vyznění snažili otočit tak, aby konec inscenace byl mnohem víc o selhání intelektuálních elit. Protože si myslím, že právě to selhání je tady strašně výrazné. Až mě pobavilo, jak člověk v té novele nachází narážky a domýšlí si situaci za dějem, kterou my naznačujeme komunikací policejního vyšetřovatele s ministrem vnitra. To jsou paralely, u nichž realita předhání fikci. A to je trošku smutné.

V čem přesně zmíněné selhání intelektuálů vidíte?

Nedokázali vytvořit alternativu nejen k Babišovi, ale ani dříve ke Klausovi. Část intelektuálů se sama označuje za pražskou kavárnu. To je úplně neuvěřitelné: někdo tu vytvoří kvazikategorii, nadávku, a část lidí do ní ještě dobrovolně vleze. To je unikátní, ale jsou to spíš konkrétní projevy. Myslím si, že hlasy intelektuálů nejsou dostatečně silné a přesvědčivé. Například český film je tématicky absolutně odtržený od této chvíle, od této společnosti a jejích problémů. I to pro mě byl důvod, proč dělat Heinricha Bölla a Ztracenou čest Kateřiny Blumové. Neignorovat stav věcí, pokusit se to zkusit s veškerým rizikem, které to přináší. Mluvím za divadlo, ale myslím, že tak by měly uvažovat všechny kulturní směry – je důležité ověřovat a zpřítomňovat všechny možné formy komunikace. Nespokojit se jen s konvenční úrovní. 

Mělo by podle vás divadlo a film aktivněji vstupovat do společenské debaty a snažit se ji ovlivnit?

Zcela jednoznačně. Myslím, že by se o to měli pokoušet úplně všichni. Nejenom tím, že budou do veřejného prostoru něco umísťovat, ale minimálně tím, že jej budou aktivně vnímat a hájit. Dnes jsem jel po Jižní spojce a zarazil mě už jen ten absolutní vizuální smog. Existují městské vyhlášky, ale ty se porušují a my se nesnažíme vymoct ani úplně triviální věci. I tyto detaily z komunálního života jsou lakmusové papírky. Jsme lhostejní i vůči minimálním problémům, které jsou kolem nás. Přitom stačí málo: jeden dopis na zastupitelstvo, účast na demonstraci, alespoň něco.

Předtím jste inscenoval Maxe Frische, máte hlubší vztah k německému kulturnímu okruhu?

Německy neumím, byl jsem v dětství absolutně protiněmecky orientovaný a němčinu jsem mít nechtěl, čehož dnes dost lituji. Převládal u mě vůči tomu jazyku určitý resentiment. Časem se ale stalo, že jsem inscenoval věci od Schillera, Brechta, Dürrenmata, Frische, Mayenburga, opakovaně Dorsta. Bylo jich strašně moc a je pravda, že mi tento způsob psaní asi nějak konvenuje. V textech německých autorů je často přítomný vnitřní prostor a mají pevné kontury a strukturu, což mi dost vyhovuje. Zároveň je tam ale prostor strukturu narušovat, vstupovat do ní a vést komunikaci. Němčina je jazyk filozofů a její tradice je jiná než britská, kde panuje kult autora a je tam podle mého prostoru mnohem míň.

Říkáte, že se do textů německých autorů dobře vstupuje a snadno se aktualizují. Platí to i pro dramatizaci Böllovy novely? Bylo jednoduché ji převést na divadelní prkna?

Bylo to hodně složité, velkou výhodu ale máme v hereckém ansámblu. Jsou tam herci, kteří toho strašně moc umí a jsou velmi otevření. Přitom dlouho nebylo jasné, kam se řítíme, a poslední čtvrtinu jsem dopsal asi osm dní před premiérou. Pro nás to byla hrozně radostná práce, hodně tomu na závěr pomohly hudební vstupy, které hru sekvenují. Myslím, že strašně dobře funguje i vizuální stránka inscenace, která tomu hodně pomohla. Původní plán spíš byl vytvořit dobovou detektivku, až na konci jsem se rozhodl to úplně otočit a zpřítomnit. Atmosféra zůstala v podobě garderóby, soudobé kamery. Do toho se ale objevují přímé citace Andreje Babiše, Václava Klause a dalších. Otázka je, jakým způsobem a jak aktuálně to působí na diváky.

Nechal jste se při přípravě své inscenace inspirovat filmem Ztracená čest Kateřiny Blumové z roku 1975?

Já ho neviděl, ale ve všech recenzích se objevuje, že právě jej následuji. Neviděl jsem ten film ani po premiéře, kritici možná jen potřebují demonstrovat, že jej viděli oni. Na druhou stranu je ale jejich úvaha logická, protože divadlo stejně jako film ve vztahu k této látce sahá po lineárním způsobu vyprávění.

Překvapila vás divácká reakce na vaši inscenaci? Hra je, jak jsme zmínili, velice úspěšná...

Je problém na hru sehnat lístky, to je velmi příjemné. Různí lidé, kteří na tom byli, měli připomínky ne k celkovému vyznění a zážitku, ale spíš se ptali, jaké jsme měli pohnutky k tomu to pojmout tímto způsobem. Řešili, jestli je v pořádku se takhle vyjadřovat. Ale to je dobře. Potěšilo mě to, co mi řeklo hned několik diváků – že se jejich zážitek realizoval až někdy u druhého piva. Inscenace končí výstřelem a lidi často nevědí, co se vlastně stalo. Část je jemně popuzená z konce, který nikam nevede. Nedává úplně odpověď, ustrne v obraze člověka, který křičí a nikdo ho neposlouchá, do toho někdo někoho zabije. Ale to si myslím, že je úplně v pořádku. Akorát je pro mě trochu složité to ustát za herce, které vystavuji do složité situace.

Zmiňoval jste, že jste se k Böllovu textu dostal spíš náhodou. Je náhoda i to, že jste Kateřinu Blumovou inscenoval ke 100. výročí narození jejího autora?

Určitě jsme se o tom bavili na začátku zkoušení, jemně jsem tím argumentoval, když Dodo Gombár o tom titulu nebyl ještě úplně přesvědčený. Objevilo se to. Ale upřímně: pak jsem na to zapomněl a byla to úplná náhoda.
Creator: Švandovo divadlo. Creative Commons License LogoTato fotografie je licencována pod Creative Commons License.

Související obsah

  • 100 let Heinricha Bölla

    21. prosince 2017 si připomínáme 100. výročí narození spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Heinricha Bölla. Byl jedním z nejvýznamnějších německy píšících autorů dvacátého století. Patří k typu spisovatelů, kteří své autorství v nejvyšší možné míře spojují s odhalováním společenské zkušenosti člověka.

  • Nadšení konzumenti nejsou oddáni demokracii - Studie o vztahu mladých maďarů k demokracii

    Od dob převratu měl liberálně demokratický systém vMaďarskusilný ekonomicko-socializační dopad na mladé lidi, neboť je vychoval k tomu, aby byli „dobří konzumenti“, kteří do velké míry přijímají výdobytky, které jim nabízí globální kulturní a zábavní průmysl. Institut politického kapitálua Nadace Heinrich-Böll-Stiftung společně připravily studii, jejímž cílem je lépe pochopit faktory, které přispívají k velmi rozšířenému rozčarování „demokracií“, a odkrýt důvody, proč se málo mladých Maďarů věnuje politické činnosti.