Prezidentské volby v Česku jako zlý sen

Prezidentské volby v Česku jako zlý sen

Komentář

Tři desítky let po sametové revoluci je atmosféra v české společnosti otrávená. V zemi Václava Havla vyhrávají volby politici, kteří lžou před běžícími kamerami, mluví vulgárně a hanobí svoje politické protivníky. Ten, kdo v uplynulých týdnech podrobně sledoval průběh českých prezidentských voleb, musel mít pocit, že se ocitl ve zlém snu.

Noční PrahaThe castle of Prague - the residence of the Czech President – Creator: dominique cappronnier. Creative Commons License LogoTato fotografie je licencována pod Creative Commons License.

Co by byl vánoční televizní program bez filmu „Tři oříšky pro Popelku“? Co by bylo moje dětství bez Lucie, postrachu ulice, bez pohádkové princezny Arabely, bez Pana Tau? Dávno předtím, než jsem se rozhodla, že budu žít v Praze, jsem tyhle jedinečné československé pohádkové filmy znala – měla jsem je strašně ráda, a určitě za to nemohl zpěv Karla Gotta. Byly jednoznačně jiné než ostatní pohádky ze 70. a počátku 80. let, jejichž kýčovitost, nuda a předvídatelnost byly nepřekonatelné. Byly drzejší, vtipnější, absurdnější. A často zpochybňovaly stereotypy.

Otrávená atmosféra v zemi

Ale co se to proboha děje v domově, který jsem si dobrovolně zvolila? Jak je možné, že téměř tři desetiletí po sametové revoluci je atmosféra v zemi tak otrávená? Proč v zemi Václava Havla vítězí politici, kteří lžou před běžícími kamerami, mluví vulgárně a dehonestují své protivníky, jedny volby za druhými? Kdo v posledních týdnech podrobně sledoval české prezidentské volby, musel si připadat jako ve zlém snu. Poté, co prezident Miloš Zeman svedl bitvu v bahně, jež vyústila v duelu na soukromé televizi před druhým kolem, podařilo se mu uhájit mandát v historicky druhé přímé volbě – třebaže pouze těsně. Se 51,4 procenty hlasů se prosadil proti svému protikandidátovi, bývalému předsedovi Akademie věd Jiřímu Drahošovi. Ještě před týdnem Drahoš v průzkumech těsně vedl. V závěrečném spurtu se Zemanovi očividně podařilo mobilizovat většinu voličů, kteří nevolili v prvním kole. Volební účast činila 66,6 procenta. Opětovná Zemanova výhra je hořká pro všechny, kdo si v české politice přejí více tolerance, vzájemného respektu a slušnosti, a kdo doufali ve změnu, již ztělesňoval Drahoš. Zemanova arogance, jeho sobeckost a útoky, které znovu a znovu míří pod pás, ovšem podle všeho mnoha Čechům a Češkám imponují.

Rozpolcená společnost

100 let po založení Československa, 50 let po Pražském jaru a 25 let po založení České republiky je málo důvodů k oslavám, neboť tato volba ukazuje, že česká společnost je polarizovaná a v politických otázkách rozdělená. V mnoha oblastech nelze rozpolcení Drahošových a Zemanových voličů přehlédnout: Čechy proti Moravě, města proti venkovu, mladí proti starým. Ukazuje se to i ve vztahu k povoláním jednotlivých voličských skupin. Zemanovi voliči pracují převážně v tradičních sektorech (průmysl, zemědělství, stavebnictví a řemesla), ti Drahošovi převážně v informačních technologiích, veřejné správě a ve službách.
Sociologové zde vidí paralelu s vývojem ve Spojených státech: voliči, kteří se bojí následků globalizace, podle všeho touží po autoritách – po silném muži, jenž jim dá pocit, že je chrání před neschopností politických elit. Je přitom očividně lhostejné, že onen muž po desetiletí patří k politické elitě země, má zjevně zdravotní potíže a nebojí se lží, což dokazuje portál  Demagog.cz . Prezident Zeman využil obavy těchto lidí ve svůj prospěch a nevynechal jedinou možnost představit se jako zachránce národních zájmů a obvinit etablované strany z nečinnosti a nekompetentnosti. Svému protikandidátovi Drahošovi vyčítal politickou nezkušenost a varoval, že je „vítač“ migrantů. Zeman neudělal v uplynulých pěti letech nic  pro to, aby zastavil rozdělování společnosti. Neschopnost dialogu mezi jeho přívrženci a jeho odpůrci se vystupňovala až k nesnesitelnosti. Navíc se jeho přívrženci  radikalizovali – není náhoda, že hosté na jeho party po vítězství ve volbách zaútočili na novináře.

Proti migrantům, muslimům a „pražské kavárně“

Své kritiky a protivníky Zeman nezřídka častuje nevkusnými urážkami. Když je ve formě, rád se ohání vulgarismy, jejichž arsenál je zřejmě bez hranic. Zeman se s oblibou zlobí na migranty, muslimy a „pražskou kavárnu“ – čímž myslí intelektuály i umělce, kteří s ním nesouhlasí. Také nezávislé zpravodajství je mu trnem v oku. V květnu 2017 řekl Putinovi na setkání v Pekingu, že je příliš mnoho novinářů, které je třeba „zklikvidovat“. Mnozí lidé se Zemanovým slovním uklouznutím smějí, ale minimálně stejný počet už smích dávno přešel.  Prezident by se vlastně měl snažit hlubokou polarizaci společnosti oslabit. To Zemana vůbec nezajímá, naopak. Příkopy, které se v posledních letech v české společnosti otevřely, se s největší pravděpodobností nebude snažit překlenout, třebaže před volbami a i po nich slíbil, že se bude mírnit. Neboť tyto příkopy jsou základem jeho úspěch, jsou jeho politickým kapitálem. Je ovšem také pravda, že se české poltické strany málo stavěly obavám z budoucnosti. Nestačí poukazovat na to, že Česko je ekonomicky úspěšné, a že má nejnižší míru nezaměstnanosti v EU, protože se jedná do mnohem hlubší strachy z poklesu v zemi, která si ještě dobře pamatuje poslední systémovou transformaci a s ní spojené problémy a strádání. Etablované strany nejsou schopné nebo ochotné brát tento vývoj vážně a tematizovat ho, což otevírá dveře pravicovým stranám, které rozdmýchávají obavy a resentiment. Není náhoda, že Zeman ve svém projevu po volbách pochválil pouze jednoho politika, který stál ostatně za ním: Tomia Okamuru, předsedu pravicově-nacionalistického hnutí „Svoboda a přímá demokracie“ (SPD), který se loni v říjnu s 10,6 procenty dostal jako čtvrtá nejsilnější strana poprvé do parlamentu. Kroě toho nešlo v den voleb za Zemanem přehlédnout bývalého ministra vnitra Milana Chovance, jenž v roce 2017 prosadil v české ústavě právo držení zbraně – údajně, aby zvýšil bezpečí českého obyvatelstva, což je vzhledem k současné bezpečností situaci v Česku prostě absurdní a nahrávkou pro Okamuru.

Tři oříšky pro Babiše?

Výsledek prezidentských voleb není jenom neradostným signálem pro budoucnost politické kultury v Česku a smutným popisem stavu české politiky a společnosti, bude také výrazně určovat další vývoj země. Po parlamentních volbách v říjnu 2017 byl vítěz voleb a předseda hnutí ANO Andrej Babiš pověřen Zemanem vytvořením vlády. Začátkem prosince ho Zeman jmenoval předsedou vlády, třebaže bylo ve hvězdách, zda jeho menšinová vláda složená ze členů ANO a bezpartajních ministrů a ministryní vůbec může získat důvěru poslanecké sněmovny. V lednu ztratil Babi důvěru, mimo jiné proto, že většina poslanců odmítla podpořit vládu, v jejímž čele stojí velkopodnikatel a premiér, proti němuž je vedeno vyšetřování pro podezření z podvodu s evropskými dotacemi. Na začátku roku 2018 souhlasila poslanecká sněmovna se zrušením imunity Andreje Babiše a místopředsedy hnutí ANO Jaroslava Faltýnka. Babiš přesto klidně vládne dál a poté, co nezískal důvěru, prohlásil, že preferuje menšinovou vládu, neboť je praktičtější. Zeman v uplynulých týdnech několikrát zdůraznil, že Babiše znovu pověří sestavením vlády. Nemálo lidí se proto cítí jako ve špatném filmu, který by se klidně mohl jmenovat „Tři oříšky pro Babiše.“ Je ovšem třeba vyčkat, zda bude Zeman předsedu ANO i nadále bezpodmínečně podporovat. Pro Zemanovo znovuzvolení bylo důležité, že se za něj Babiš bezpodmínečně postaví. Průzkumy ukazují, že Zeman zabodoval u voličů, kteří si přejí Babiše jako premiéra. Zemanovi však zřejmě příliš nezáleží na rychlé stabilizaci politické situace, protože trvající vládní krize mu jako prezidentovi poskytuje prostor, který si přeje.

Poslední období v úřadě

Protože jde navíc o Zemanovo poslední prezidentské období, lze předpokládat, že se bez ohledu na Babiše pokusí prosadit svoje poltické přesvědčení pomocí svých pochybných poradců – patří sem odmítnutí přijímání uprchlíků, islamofobní pozice, otevření se české zahraniční politiky vůči Rusku a Číně a posílení prvků přímé demokracie v podobě přímých voleb a referend (včetně o vystoupení z EU). To ovšem nevyhovuje Andreji Babišovi, který si nic nepřeje toužebněji, než být Evropou uznávaným premiérem. Babiš příliš nestojí o to, aby byla Česká republika katapultována na periferii EU. Zemanova politická agenda se naproti tomu překrývá s politickými cíli  Tomia Okamury. Je třeba se obávat, že by se Zeman mohl pokusit posílit Okamurovo postavení na politické mapě země. Kromě toho je pravděpodobné, že by Zeman rád ovlivnil budoucnost českých sociálních demokratů, jimž předsedal v letech 1993 až 2001. Od roku 1998 do roku 2002 byl sociálnědemokratickým premiérem a ze strany vystoupil, když ve své první prezidentské kandidatuře v roce 2003 utrpěl porážku: Několik poslanců za sociální demokracii pro něj tehdy v parlamentní volbě prezidenta nehlasovalo a on své straně dodneška neodpustil. Kdo zná Zemanův životopis, toho nepřekvapí, že Milan Chovanec, který se vyslovil pro Zemanovo znovuzvolení a v posledních letech opakovaně vyhledával jeho blízkost, oznámil den po prezidentských volbách svou kandidaturu na předsedu české sociální demokracie.

V co zbývá doufat

Zděšení způsobené doutnajícími konflikty ve společnosti, jež vynesla na povrch prezidentská volba a také je vyostřila, ještě neustalo. Nezbývá než doufat, že ti, kdo se v posledních měsících zasazovali o změnu ve společnosti, nejsou natolik zklamaní, frustrovaní, otrávení nebo zoufalí, aby přestali se svým angažmá. Přitom by ovšem neměli zapomenout hledat dialog. V bojovém modu se česká společnost nedostane ani o krok dál, vše se jenom vyostří. Tahle země je a zůstane také zemí Václava Havla, který pregnantně vyjádřil princip naděje: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Překlad z německého originálu: Michaela Škultéty