Letošní předčasné volby do Poslanecké sněmovny nepřinesly uklidnění na české politické scéně ani levicovou většinu. Naopak jsme se dočkali největšího otřesu stranického systému od voleb 1998, vzestupu nových politických stran a anti-politických, populisticých subjektů, tedy prohloubení trendů, které se objevily již ve volbách 2010. Celkové překvapení z výsledku voleb bylo hned druhý den doplněno sporem v rámci ČSSD.
Český stranický systém fungoval od roku 1998 na půdorysu pěti stran, jemuž dominovaly dvě velké strany ODS a ČSSD, jejichž předsedové se oprávněně představovali jako kandidáti na budoucí premiéry. Tohoto hegemona na levici a pravici doplňovala komunistická strana s nulovým koaličním potenciálem a dvě středové strany. Model pěti stran se nezměnil ani po volbách v roce 2010, ale co se obměnil, byl charakter těchto stran a jejich síla, KDU-ČSL a reprezentanta středové liberální strany (Unie svobody v letech 1998, 2002 a Strana zelených v roce 2006) vystřídala nová uskupení TOP 09 a Věci veřejné. Po letošních předčasných volbách se počet zvolených stran rozšířil na 7 a naprosto se rozpadla doposud fungující bipolární tendence. Do Sněmovny zasedli zástupci, zástupkyně čtyř tradičních stran (ČSSD, KSČM, ODS, KDU-ČSL) a tří nových subjektů (TOP 09, Ano 2011, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury).
Změny ve stranickém systému můžeme dobře demonstrovat na počtu mandátů pro jednotlivé strany. Až do voleb v roce 2010 získávaly ČSSD a ODS více jak polovinu všech křesel v Poslanecké sněmovně. Vrcholem z tohoto ohledu lze nazvat volby 2006, kdy součet mandátů právě pro zmíněné dvě strany dosáhl 77,5 procent z 200. Oslabování jejich dominance bylo patrné již v předchozích volbách, kde došlo k poklesu na 54,5 procenta křesel. Po předčasných volbách usedne za bývalé hegemony do sněmovních lavic pohých 66 poslanců a poslankyň, tedy 33 procent. Toto číslo je jasnou ukázkou, že od letošních voleb budeme sledovat proměnu českého stranického systému, jak jsme ho znali po jeho konsolidaci v 90. letech.
Dekonsolidace, rozpad stranického systému je dobře sledovatelný také na počtu hlasů pro strany, hnutí, které svým výsledkem nepřekročily 5 procentní hranici a nezískaly žádné poslanecké mandáty. Od voleb 1996 se součet procent pro úspěšné strany pohyboval okolo hranice 90 procent, opět s vrcholem ve volbách 2006 (94,02 procenta). V roce 2010 vidíme propad na 81,15 a při letošních volbách na číslo 80,5 procenta. Tedy jedna pětina českých voličů odevzdala svůj hlas straně, hnutí bez zastoupení ve Sněmovně. Toto číslo je zajímavé porovnat s volbami 1992 do České národní rady, pozdější Poslanecké sněmovny, při nichž se teprve rodil stranický systém. Zde překročilo hranici 5 procent 8 subjektů a součet jejich procent dosáhl 80,89, tedy dokonce o něco více než dnes.
Vzestup, pád ODS a bipolárních tendencí
Přestože vítěz voleb, česká sociální demokracie, dosáhl nejhoršího výsledku od roku 1996, pro bývalého hegemona na pravici, Občanskou demokratickou stranu byly volby 2013, v nichž získal 7,72 procenta, doslova tragédií. V rámci bipolárních tendencí docházelo ke střídání vítězů ve volbách „prvního“ a „druhého“ řádu. Mezi volby prvního řádu počítáme volby do Poslanecké sněmovny a nově i prezidentské volby, mezi volby druhého řádu potom volby krajské, obecní, senátní a evropské. Při porovnání těchto dvou druhů voleb jsme mohli sledovat jasnou tendenci voličů preferovat strany opozice ve volbách druhého řádu. Během vlád sociální demokracie získával pravicový hegemon ODS postupná vítězství v krajských, senátních a evropských volbách. Po volbách 2006 disponovala ODS absolutní většinou v Senátu, volby 2004 do Evropského parlamentu vyhrála se ziskem přes 30 procent, oproti 8,78 procent pro ČSSD a krajské volby 2004 vyhrála ODS ve všech kromě jediného kraje. Od roku 2003 byl hlavou státu zakladatel strany Václav Klaus. Když Mirek Topolánek dovedl stranu k jejímu nejlepšímu výsledku v celé historii a stal se premiérem České republiky po volbách 2006, měla strana hejtmany v téměř všech krajích, absolutní většinu v Senátu, prezidenta a premiéra s křehkou většinou ve Sněmovně. V roce 2006 tak byla ODS na pomyslném vrcholu sinusoidy. Po sedmi letech, dvou volebních obdobích u vlády je naopak s 15 senátory, senátorkami, 16 poslanci, poslankyněmi, bez prezidenta a hejtmanů na jejím pomyslném dně a s ohledem na měnící se mapu stranického systému nelze očekávat automatický růst, na jaký se mohla těšit sociální demokracie.
ČSSD po odchodu do opozice, stejně jako ODS, postupně vyhrávala volby druhého řádu, s výjimkou voleb 2009 do Evropského parlamentu, které byly poznamenány událostmi spojenými s pádem Topolánkovy vlády během českého předsednictví v Radě EU. Sociální demokraté tak získali hejtmany, absolutní většinu v Senátu a v lednu 2013 byl v první přímé volbě prezidenta zvolen Miloš Zeman, bývalý předseda ČSSD, avšak v této volbě kandidát malé strany Strana práv občanů - Zemanovci. Ten postoupil do druhého kola voleb jako hlavní levicový kandidát proti Karlu Schwarzenbergovi (TOP 09), kandidátovi pravice. Současný předseda ČSSD Bohuslav Sobotka se jako pravděpodobný premiér příští vlády dnes ocitá na vrcholu sinusoidy se svými spolustraníky na pozicích hejtmanů, většinou v Senátu a předchozím předsedou ČSSD Milošem Zemanem na Hradě.
Co se týká role prezidentů Klause a Zemana, tak je nutné zmínit, že premiér Mirek Topolánek rozhodně nemohl mluvit o poklidném soužití s bývalým předsedou ODS Václavem Klausem. Stejně tak Bohuslav Sobotka je zástupcem jiného křídla v sociální demokracii a jeho pravděpodobná spolupráce s Milošem Zemanem na úrovni exekutivy nebude jednoduchá.
Anti-politika a populismus
Úspěch dvou anti-politických a populistických hnutí, hnutí Ano 2011 miliardáře Andreje Babiše a Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury podnikatele a senátora Tomia Okamury, vychází z dlouhodobé nespokojenosti s politickou situací a krizí politických stran. Ty nejsou schopny občanům předložit důvěryhodnou alternativu a na řadu přicházejí politici s hesly: „Nejsme jako politici. Makáme.“ (Ano 2011) nebo „Konec bordelu a korupce“ (Úsvit).
Termín populismus, jemuž je v obecné rozpravě rozuměno jako slibování něčeho populárního, ale nesplnitelného, je zde používán v jiném smyslu. Politická věda za populistické politiky označuje takové, kteří se obracejí k „dobrému“ lidu a ten staví proti konkrétnímu nepříteli. Tím může být např. politická elita, nebo etnická, sociální menšina. Jde tedy o určitý způsob strategie, jak oslovit občany, voliče. Je tedy naprosto logické, že se Andrej Babiš a Tomio Okamura rozhodli založit politická hnutí, nikoli strany. Využívají tím obecných nálad proti stranám, stranictví a politice jako něčemu apriori negativnímu. Hlavní hesla kampaní se tedy nezaměřují na témata, jakými jsou výše daní, nebo řešení sociálních, ekonomických problémů, ale na jasné odlišení od „politiků“, tedy těch zkorumpovaných a líných elit.
Druhý nejbohatší Čech Andrej Babiš postavil svoji kampaň na obrazu úspěšného podnikatele, za nímž stojí odvedená práce. Politologové Radek Buben a Jan Bíba označují tuto strategii za podnikatelský populismus a dávají Andreje Babiše do souvislosti mimo jiné se stylem Silvia Berlusconiho. Zástupci Ano 2011 kandidovali již v senátních volbách 2012, a to bez zisku jediného křesla. Nový způsob oslovení postavil Andrej Babiš na získávání pro českou veřejnost známých osobností a lepší prezentací v kampani. Výsledkem je překvapivý zisk přes 900.000 hlasů a 18,65 procent v předčasných volbách. Na základě jednoduché matematiky a současného rozložení sil ve Sněmovně je pak jasné, že s počtem 47 křesel, tedy druhým nejsilnějším poslaneckým klubem, není možné sestavení jakékoliv vlády bez podpory Ano 2011.
Druhé citované heslo z dílny hnutí Úsvit naznačuje, že Tomio Okamura reprezentuje agresivnější, radikálnější a více personalizovanou variantu populismu. Hlavním heslem kampaně a programu byla přímá demokracie postavená na zavedení referenda a odvolatelnosti politiků. Vedle programu přímé demokracie jsou obzvláště znepokojivé názory lídra hnutí Okamury na romskou menšinu, především jeho teze o vybudování samostatného státu Romů. Přes proklamaci o přímé demokracii stojí jistě za povšimnutí fungování samotného hnutí, které je postavené na slabých demokratických základech. Navzdory několika tisícům registrovaných sympatizantů měl Úsvit na začátku listopadu pouhých 9 členů. Podle svých stanov Úsvit nezřizuje ani žádné organizační jednotky a celé hnutí je řízeno předsedou, pětičlenným výborem a konferencí. Oproti složité struktuře zavedených politických stran dává struktura Úsvitu do rukou předsedy a výboru, tvořeného předsedou, tajemníkem a třemi dalšími členy, značné pravomoci.
Rekonstrukce stranického systému
Rozpad stranického systému postihl hlavně pravicovou část stranického spektra a zrušil bipolární soutěž vytvořením silného středového subjektu v podobě hnutí Ano 2011. Bez šrámů po volebním víkendu na konci října však neodešla ani levice. Spory mezi dvěma křídly v rámci sociální demokracie vyústily ve výzvu k rezignaci směrovanou Bohuslavu Sobotkovi hned druhý den po vyhlášení volebních výsledků, a pokusem nahradit předsedu strany Michalem Haškem, jejím 1. místopředsedou. Příznivci Bohuslava Sobotky označili toto jednání za vnitrostranický puč, kdežto zastánci Michala Haška za logickou reakci na špatný výsledek ve volbách. Z pravděpodobně největší rozepře po roce 1989 v ČSSD, vyšel na svolaném ústředním výkonném výboru strany vítězně předseda Bohuslav Sobotka.
Budoucí podoba českého stranického systému je dnes velmi těžko odhadnutelná. V Poslanecké sněmovně je několik malých stran (ODS, KDU-ČSL, Úsvit), pro něž ztráta dvou tří procent může znamenat konec jejich zastoupení v dolní komoře. Tento osud postihl v minulosti Stranu zelených, Občanskou demokratickou alianci, Unii svobody a také KDU-ČSL, která se jediná dokázala v dalších volbách do Sněmovny vrátit. Strana zelených se sice do Sněmovny nevrátila, ale na rozdíl od jiných stran se udržela na politické scéně. Pád Věcí veřejných do zapomnění je pak varováním pro středně silné subjekty, že ani 10 procent ve volbách zdaleka neznamená politickou dlouhověkost. Jejich osud jako anti-politického a populistického subjektu by měli mít na mysli poslanci, poslankyně Úsvitu a Ano 2011. Zda se pak v budoucnosti dočkáme vzniku nového hegemona na levici a pravici, nebo většího rozdrobení se silnějším středem je nyní pouze ve hvězdách. Více nám napoví budoucí měsíce a volby do Senátu, Evropského parlamentu a obecních zastupitelstev v roce 2014.
Štěpán Drahokoupil je doktorandem na Ústavu politologie FF UK. Absolvoval politologii na FF UK a jeho odborným zaměřením je komparativní politologie, konkrétně politické systémy a teorie demokratických, hybridních a nedemokratických režimů.