Klimatická krize a válka na Ukrajině mají stejného jmenovatele — fosilní paliva a naši závislost na nich. Čím dříve se jí zbavíme, tím lépe. Ačkoli leží daleko od ukrajinských hranic, důsledky války jsou cítit i v Bratislavě. Na ulicích je slyšet mnohem více ukrajinština, na cestách projíždějí auta s ukrajinskými značkami, v oknech výloh i bytů visí ukrajinské vlajky a město žije různými pochody či iniciativami na pomoc Ukrajině. Ulice, na kterých sídlí ruská ambasáda, jsou pojmenovány po zavražděném odpůrci Kremlu Borisi Němcovovi, ruské ambasádě jsou brána parkovací místa a slovenská vláda z ní vyhostila 35 diplomatů.
Read our dossier "Ending Russia's war in Ukraine: Are we using all economic and energy policy options?"
Jednou z nejhumornějších akcí na vyjádření nelibosti vůči ruské agresi byl žluto-modrý traktor, jenž reagoval na virální video ukrajinských Romů, kteří odtáhli ruský tank traktorem. Traktor před ambasádu přivezla iniciativa Mier Ukrajine v rámci takzvané Speciální vyhošťovací operace a začala z něj na plné pecky pouštět píseň Běž domů, Ivane — jednu z hymen sovětské okupace Československa v létě 1968. Jediné, co se od začátku války dosud nezměnilo, je proudění ropy a plynu z Ruska k nám a naše konzistentní platby za ně.
Přestaňme financovat ruské války
Slovensko je na energetických surovinách z Ruska vysoce závislé. Ropa se dováží téměř výhradně z Ruska prostřednictvím ropovodu Družba. Na ruském jaderném palivu je Slovensko naprosto závislé, místní jaderné reaktory ani s jiným neumějí pracovat. A ohledně zemního plynu na tom není Slovensko o mnoho lépe: jen v pandemickém roce 2020 za něj zaplatilo 1,32 miliardy eur, přičemž 85 procent dodávek importuje právě z Ruska.
Příjmy z fosilních paliv tvoří více než třetinu ruského státního rozpočtu, jen v roce 2021 Rusko za prodej ropy a plynu utržilo 119 miliard dolarů. Není tedy od věci říci, že svou závislostí na fosilních palivech přímo financujeme Putinova válečná dobrodružství. Navíc aktuálně vysoká cena ropy a plynu způsobuje, že Rusko má z prodeje těchto komodit ještě větší profit.
Analýza Transport & Environment přitom ukazuje, že jak rostla hodnota ruského dovozu ropy do Evropské unie a Spojeného království, tak rostly i ruské výdaje na obranu. Už i z nejvyšších pater západní politiky se ozývá, že se potřebujeme zbavit ruských fosilních paliv. Ale když už se zbavujeme ruského plynu, proč se nezbavit plynu jako takového?
Zbavit se závislosti, nejen změnit dealera
Plyn je totiž fosilní palivo a vedle toho, že financuje válku na Ukrajině, tak i značným dílem přispívá ke klimatické krizi. Při jeho spalování se uvolňuje oxid uhličitý, který je hlavním hybatelem klimatické změny. Navíc při těžbě, přepravě a skladování plynu uniká metan, jenž je schopen za dvacet let ohřát planetu 82,5krát více než zmiňovaný oxid uhličitý. Metan je zodpovědný za více než čtvrtinu současného oteplení a jeho koncentrace v atmosféře roste nejrychleji od začátku měření.
Kvůli tomu, že se metanu nevěnovala tak velká pozornost, byl plyn donedávna vnímaný jako „zelenější“ či „čistější“ palivo v porovnání se známými zabijáky klimatu, jako je uhlí a ropa. Informace o tom, jak moc metanu z plynové infrastruktury uniká, se dostaly do centra pozornosti až nedávno díky vývoji technologií, které jsou schopny tyto úniky pozorovat z vesmíru či vizualizovat prostřednictvím speciální infračervené kamery. Jak tyto emise ničí klima, bylo nedávno zdokumentováno na Slovensku i v České republice.
Navzdory tomu roste spotřeba plynu nejrychleji ze všech fosilních paliv na světě, a slovenská vláda investice do plynu dokonce propaguje jako zelené. A to přestože plynové elektrárny v roce 2020 vypouštěly nejvíce emisí z celého energetického sektoru Evropské unie — produkovaly více emisí než hnědouhelné elektrárny.
A co na to Slovensko?
Když jsem se probudila do onoho osudného rána a dozvěděla jsem se, že se do Evropy vrátila válka, protože ruské tanky napadly Ukrajinu, jeden z mých prvních kroků nemířil k tradiční zastávce pro ranní kávu, ale vedl k našemu plynovému bojleru, který jsem vypla. Byl to spíše symbolický čin, jehož následky jsem vydržela jen pár dní; v těchto symbolických krocích jsem ale nebyla sama. Veronika Remišová, lídryně koaliční strany Za ľudí a ministryně investic, regionálního rozvoje a informatizace Slovenska, udělala totéž.
Toto velmi pěkné gesto však neodráží reálné činy vlády. Slovensko totiž před válkou plánovalo z veřejných peněz prohlubovat naši závislost na fosilním plynu, například dotacemi na plynové kotle či stavbou plynového LNG terminálu. Zda vláda tento postoj přehodnotí, uvidíme v nejbližších měsících.
Dosavadní odpověď slovenské vlády, konkrétně ministra hospodářství Richarda Sulíka (Sloboda a Solidarita) je nepřekvapivě neimpozantní. Poslat pro loď zkapalněného plynu z USA a dělat testy, jestli do konce zimy máme dost plynu, nereflektuje urgenci situace, ve které se nacházíme. Ačkoli se tajemník Ministerstva hospodářství Karol Galek vyjádřil, že Slovensko nebude blokovat embargo Evropské unie na ruskou ropu a plyn, požaduje zároveň, aby EU Slovensko finančně kompenzovala a zajistila mu dodávky náhradního paliva. Tato rezignace na jakoukoli iniciativu v tak důležitém aspektu slovenské ekonomiky představuje naprostý nedostatek lídrovství, tolik potřebného v těchto pohnutých časech.
Jedním z příkladů, co by se mohlo udělat, může být návrh rakouské ministryně energetiky, mobility, životního prostředí a ochrany klimatu Leonore Gewessler (Zelení), která oznámila, že jednou z rakouských reakcí na ruskou agresi v Ukrajině bude nový zákon o vytápění z obnovitelných zdrojů. Ten má zajistit, aby mohl být každý starý kotel nahrazen jen vytápěním z obnovitelných zdrojů, případně připojen na centrální zdroj vytápění. Díky tomu by mělo být rakouské vytápění do roku 2040 bezuhlíkové.
Ačkoli obnovitelné zdroje z dlouhodobého hlediska prospějí nejen přírodě, ale i našim peněženkám, je nutné si také uvědomit, že přechod na obnovitelné vytápění vyžaduje od domácností vyšší vstupní investici, kterou si ne každá rodina může dovolit. Právě proto rakouská vláda vyčlenila peníze pro nízkopříjmové domácnosti, jimž proplatí sto procent nákladů, aby přechod na obnovitelné zdroje nebyl luxus, který si mohou dovolit jen ti nejbohatší. A Rakousko není jedinou zemí zrychlující na cestě směrem k zelené ekonomice: Německo posunulo svůj stoprocentní přechod na obnovitelnou energii už na rok 2035.
Svoboda není zadarmo
Způsoby, jak se zbavit závislosti na fosilních palivech, tady jsou; co naopak chybí, je vůle jednat. Už si totiž nemůžeme dovolit mít ambice pouze na to, co je politicky přípustné či fiskálně schůdné. Každá svoboda má svou cenu a z posledních týdnů vidíme, že plyn je špatný nejen pro klima a rodinné rozpočty, ale také pro naši geopolitickou bezpečnost.
Environmentální organizace již dlouhou dobu mluví o tom, že se naší závislosti na fosilních palivech musíme zbavit. Je tragédií, že v sousední zemi musejí začít umírat civilisté, aby naše politická garnitura začala brát energetickou soběstačnost vážně. Proto je třeba, aby to byla poslední zima, kterou jsme si topili zemním plynem, a aby to bylo poslední auto se spalovacím motorem, jež vyjede letos z výrobní linky. A aby veškeré veřejné i soukromé investice šly pouze na rozvoj obnovitelných zdrojů a projektů, které budou podporovat naši energetickou nezávislost a chránit přírodu a klima. Žádný autokrat nedokáže zkrotit vítr a žádný tyran neumí ovládnout sluneční energii.
Autorka je klimatická kampaňová koordinátroka organizace Greenpeace Slovensko. Kontakt: dorota.osvaldova@gmail.com.
Text vyšel v originále v časopise Sedmá generace 2/2022.
