Měděné hory a environmentální strategie (recenze)

Není pochyb o tom, že jedním z nejnaléhavějších globálních problémů dnešní doby je zhoršování životního prostředí. Je to problém výsostně politický, protože se přímo týká globální výroby, obchodu a našeho finančního systému. V důsledku toho se zvyšuje zájem o to vidět, jak film bude přistupovat k problémům životního prostředí a změny klimatu. Jestliže první dokumenty o životním prostředí šokovaly publikum obrazy přírodní katastrofy, o účinnosti jejich přístupu můžeme pochybovat stejně, jako lze polemizovat o tom, do jaké míry obrazy války mohou přispět ke vzniku protiválečného hnutí. Když jsou lidé vystaveni určitému počtu šokujících obrazů, které se vztahují ke konkrétnímu problému, pak tyto obrazy ztrácí schopnost vyvolat okamžité jednání. Zdá se, že problém nestačí zviditelnit. Aktivistický rozměr environmentálních dokumentů je často popisován jako „zvyšování povědomí“. Jaký přístup nicméně bude skutečně zvyšovat povědomí, je těžká otázka, kterou by stálo za to prozkoumat ze strategického hlediska.

Měděné hory režisérky Carolin Koss odhalují další hořký příběh o intenzivní průmyslové výrobě, která vážně ovlivňuje místní komunity a představuje značnou hrozbu pro místní ekosystém. Její film je empatickým portrétem místních komunit z pohoří Ural v Rusku. Tyto komunity – Karabaš a Tominskij v Čeljabinské oblasti – přihlížejí tomu, jak se jejich rodné domoviny mění v toxickou pustinu a počty továren na těžbu a zpracování mědi rostou. Dokument sbírá svědectví obyvatel a vědců žijících v této oblasti. Všichni popisují známé vyprávění o průmyslovém vývoji v chudých komunitách, po nichž se chce, aby si vybraly mezi chronickou nezaměstnaností na straně jedné a sledovaly, jak se jejich rodné okolí postupně naplňuje toxickými a karcinogenními látkami, na straně druhé. Kvůli postupnému zbídačování těchto regionů a nedostatku politických alternativ představují továrny jediný dostupný zdroj příjmů pro mnoho rodin. V důsledku toho se zdá, že environmentální přežití je v rozporu s finančním přežitím, což vede k rozporu, který lze jen těžko rozhodnout. V mnoha zemích skutečně existuje státní politika, která způsobuje chudnutí venkova. Stejnou debatu lze nalézt například v Skouries (Řecko), kde se místní komunita v posledních několika letech staví proti výstavbě místní továrny na těžbu zlata, která slibuje stabilní zdroj příjmů, což je argument, který v zemi zasažené krizí nelze ignorovat. Jednoduše řečeno, dokud je průmyslová činnost páteří výroby, z určitých oblastí se budou stávat industrializované zóny bez ohledu na důsledky pro životní prostředí. Jak už film naznačuje, právní žaloby proti těmto závodům jsou neúčinné, protože nevedou k žádným konkrétním opatřením.

Dokument zachycuje obrazy žluté pustiny. Bezlisté stromy, tmavé vody a obloha plná plynu jsou na denním pořádku u těchto komunit, které pozorují, jak jejich ryby, zvířata a rostliny pomalu vymírají. Díky barvitým popisům filmu je zřejmé, že tito lidé nezvratně ztrácejí celý svůj způsob života. Obrazy ekologické katastrofy doprovází decentní, žalostná hudba. V průběhu času začnou obrazy působit, jako by byly čím dál méně z tohoto světa, a připomínají spíše něco jako opuštěnou post-apokalyptickou krajinu. Tento obrazový přístup se střídá s krátkými rozhovory s odborníky, kteří rozebírají situaci, případně s místními obyvateli, kteří vysvětlují konkrétní důsledky, jimž ve svém životě čelí. Odborníci, vědec a lékař, vysvětlují, jak se budou některé toxické chemikálie v budoucnu pravděpodobně šířit po celém regionu a proč nemocnice s nedostatkem pacientů nebude schopná zvládnout zvýšený počet pacientů. Posledně jmenovaní jsou většinou děti, které mají potíže s dýcháním, kvůli plynům vypouštěným z továrny. Oba prvky se často kombinují, kdy obrazy zkázy jsou doprovázeny historickým komentářem, který podrobněji popisuje historický proces, jenž k této situaci vedl.

Zobrazovat realitu tak, jak je, má v některých případech skutečný účinek. Člověk například nemusí nutně poslouchat nápadité vyprávění, aby si uvědomil, že tito lidé čelí útrapám, stejně tak jako člověk nepotřebuje poslouchat komplikovanou debatu, aby si uvědomil, že uprchlíci ze Sýrie (nejaktuálnější příklad) čelili válečným hrůzám, než dorazili na řecko-evropské hranice. Jejich únava a hluboký smutek tam prostě jsou, vepsané v jejich tvářích. Toto spojení únavy a smutku je patrné v krátkých němých portrétech místních obyvatel, jak ukazuje závěrečná část dokumentu. Vidět nebo uznat existenci problému však automaticky nevede k tomu, že člověk proti němu začne něco dělat. Pokud má tvůrčí dokument za cíl oslovit širší publikum, pokud je jeho cílem zviditelnit konkrétní problém, je nutné se zamyslet nad otázkou jeho účinnosti.

Pokud například zvážíme reakce kritiků na Temné vody od Todda Haynese, což byl obzvlášť účinný film o životním prostředí, můžeme najít celou řadu emocionálních reakcí. Nesnesitelný, poutavý, znepokojující, strašidelný jsou všechno silná přídavná jména, která byla použita k jeho popisu, což nám dává představu o tom, jak filmové vyprávění zaujalo diváka na emoční úrovni. Je samozřejmé, že hrané filmy mají větší vliv, co se týče výstavby vyprávění, než filmy dokumentární, i když to je možná nespravedlivé srovnání. Přesto tyto filmy jednoznačně sdílejí stejný cíl: nejen informovat, ale ovlivňovat způsob, jakým lidé vnímají konkrétní environmentální problém. Měděné hory by byly mohly těžit z přístupu, který se snaží o více než jen představení daného problém. Tvůrčí dokument si může dovolit experimentovat s komplexnějšími přístupy, jestliže chce strategicky bojovat proti banalitě zla.

Otázka účinnosti má ještě další rozměr. Dokument není určen pouze externímu publiku, ale odráží se také v dynamice místních komunit, které jsou v něm znázorněny, a způsob, jakým je prezentuje, ovlivňuje způsob, jakým se ony vidí. Proto je také na místě zvážit schopnost dokumentu motivovat místní komunity. Jestliže environmentální dokumenty jsou trendem ve filmu spíše nedávným, pak ale politický film je stejně starý jako kapitalismus sám. Z marxistického pohledu může být film nástrojem, který posiluje komunity a vede ke vzpouře proti místním utlačovatelům nebo přinejmenším pomáhá komunitám uvědomit si svou situaci a existující mocenské vztahy. Aby k tomu mohlo dojít, musí dokument nejen prezentovat fakta, ale také prezentovat opravdovou perspektivu, která je schopna sjednotit místní komunitu za konkrétním cílem. I když v případě Měděných hor z vyprávění vyplývá nutnost se organizovat a jednat proti zájmům společnosti aspoň trochu aktivistickým způsobem, styl a tón dokumentu to nenaznačuje. Jeho melancholie vytváří dojem, že máme co do činění s bezprostředně hrozící porážkou, což je tón, který v dokumentech o životním prostředí najdeme často. Ale smutek a melancholie, což jsou naprosto autentické reakce, které sdílíme všichni, když jsme vystaveni silným obrazům potenciálně nevratné ekologické katastrofy, nemají strategický účel. Místo toho přinášejí pocit porážky nebo bezmoci, který by mohl vést k pasivitě a kapitulaci, kterou můžeme také slyšet ve slovech místních lidí, když skutečně říkají, že „stejně jsou staří“ nebo že „stejně umřou“. Přestože i to může být upřímný pocit této komunity, jeho prosté šíření nepřispěje k aktivnímu boji s tímto problémem. 

Toto tvrzení má ještě jeden aspekt. Lidé, kteří se podílejí na politických dokumentech o místních bojích, mají tendenci vidět film jako nástroj ke zvýšení politického tlaku. Snaží se prosadit okamžité změny, v tomto případě zastavit výstavbu nové továrny a odstavit stávající nebo alespoň zvýšit její ekologické normy. Účastí na dokumentu tedy lidé, kteří se podílejí na jeho tvorbě, alespoň částečně reagují na konkrétní problém s konkrétními cíli. Pokud film nepomůže dosáhnout těchto strategických cílů, stane se pro tyto lidi zdrojem dalšího zklamání, kteří pak mohou své úsilí vnímat jako zbytečné. Z politického hlediska je tedy vytváření takových politických dokumentů dvousečné. Co se těchto otázek týče, Měděné hory jsou velmi zajímavý příklad diskutabilního filmového přístupu. Díky silným obrazům a jasné struktuře se však film může prokázat jako nápomocný pro posunutí debat o environmentálních tvůrčích dokumentech a různých způsobech, jak mohou přistupovat k otázkám životního prostředí. Dokumentární filmy jistě mají potenciál stát se silným zdrojem progresivní síly v environmentálním boji. Protože ničivé účinky průmyslové činnosti již nelze popřít, obrazy nemluví jen samy za sebe. Je ten pravý čas zaměřit se na účinnost tvůrčí kinematografie.

Recenzovaný film:

Carolin Koss, Měděné hory (Kuparivuoret, 2019)

Překlad:

Martin Babička