Hlavním tématem letošního Kongresu žen, který se uskuteční 23. září, jsou Ženy a veřejný prostor. Speciální workshop s názvem „Jak navrhnout férově sdílené město?“ připravuje pražská kancelář Heinrich-Böll-Stiftung, která se problematice férově sdíleného města věnuje již několik let. Workshop, určený veřejnosti se zájmem o plánování a rozvoj města, je inspirován osmi příběhy různých skupin obyvatel měst, na jejichž každodenní potřeby urbanistické studie mnohdy zapomínají.
Pražská kancelář Heinrich-Böll-Stiftung iniciovala v loňském roce cestu skupiny architektek/tů a urbanistek/tů do Vídně, jejímž cílem bylo si odpovědět na řadu otázek spojených s pojmy architektura a gender. Vídeň má v tomto ohledu téměř 25letou zkušenost, právě větší zapojení žen do plánování města přineslo pozitivní změny nejen pro ženy a děti, ale pro starší i handicapované lidi – např. v rampách pro rodiče s kočárky, vyššími lavičkami v parcích, z nichž se starším občanům lépe vstává, nebo v proměně Mariahilferstrasse z hlučného ulice plné dopravy, obchodů, kaváren a restaurací pro turisty do podoby příjemného městského bulváru, který dává prostor především pěšším a svým designem myslí na rozmanitost uživatelů.
Při květnovém křtu stejnojmenné půvabné komiksové publikace, určené jak odborné, tak širší veřejnosti, se účastnice a účastníci loňské studijní cesty do Vídně podělili o zkušenosti a inspiraci, kterou pro svou práci získali, ať už v otázce městské dopravy, v impulsech pro strategické plánování Prahy i jejích jednotlivých částí (větší zaměření na dostupnost městské hromadné dopravy, sociálních služeb a škol v dosahu bydliště, více zelených a odpočinkových zón místo parkovišť pro auta), ale především v přínosu gender mainstreamingu pro územní plánování.
Zdenka Lammelová, jedna ze spoluautorek publikace, hovořila mimo jiné i o tom, proč Heinrich-Böll-Stiftung pokládá téma férového sdílení města za důležité. Kromě Vídně, která se od Prahy liší především tím, že velké množství bytů patří městu, může být inspirací i Berlín, který rovněž usiluje o pověst města přátelského pro všechny skupiny obyvatel. Milota Sidorová, moderátorka celého večera a taktéž spoluautorka publikace se tématem ženy v architektuře zabývá už řadu let a stejně intenzivně se věnuje mapování aktérů neziskového sektoru ve spojitosti s veřejným prostorem v Bratislavě a Praze. Milota studovala krajinnou architekturu, územní plánování a grafický design na různých školách v Evropě, Asii a Americe. Spoluzakládala a koordinovala mezinárodní festival reSITE, v roce 2015 založila iniciativu WPS Prague (Women Public Space), neformální síť žen, které se chtějí věnovat zvyšování kvality architektury, urbanismu a rozvoji komunitního života. Milota také přednáší na různých univerzitách a v institucích střední Evropy.
K rozhovoru jsme se sešly v kanceláři Goethe institutu, odkud Milota Sidorová koordinuje mezinárodní projekt Shared Cities: Creative Momentum.
Můžete na úvod přiblížit čím se v projektu Shared Cities: Creative Momentum zabýváte?
Tento čtyřletý projekt z programu Evropské komise Kreativní Evropa si klade za cíl změnit kvalitu života v evropských městech, zkoumá různé pohledy na sdílení a tvorbu měst a hledá nové možnosti, jak v nich žít společně. Je zaměřen na několik středoevropských zemí bývalého socialistického bloku, pro něž je při komunitním plánování typická jistá ztrnulost, často korupce, ale i nárůst emancipace a aktivismus, zároveň v nich stoupá nacionalismus. Je to hodně složitý projekt, síťový, účastní se ho 11 organizací ze sedmi měst střední a východní Evropy, Goethe institut a spolupracujeme i s českými centry. Naplánováno je na 150 akcí, vzájemně se navštěvujeme a učíme se jeden od druhého. Každý z partnerů má svůj individuální program formou různě zaměřených studií a výzkumů, festivalů, konferencí apod. Ve druhém roce projektu už máme několik konkrétních výstupů, např. v pražském Goethe institutu byl otevřen tematický prostor Knihovna věcí. Je tu možné si prohlédnout, vyzkoušet i půjčit třeba šicí stroj, gramofon, koule na petanque, videokameru, brašny na kolo, dětskou auto- nebo cyklosedačku a spousty dalších věcí, které nemusíme vlastnit, ale můžeme je sdílet.
Zajímalo by mě, co pro Vás bylo impulsem věnovat se tématu žen v architekture?
Na samém začátku to možná byla životní zkušenost mé matky. Byla výborná pianistka, jenže měla pět dětí a místo koncertní kariéry skončila jako učitelka klavíru na umělecké škole. Její důchod bude velmi nízký, na pokraji chudoby. Po mě je hrozně důležitá kreativita, možná i víc než děti. Účastnila jsem se desítek diskuzí v různých odborných skupinách, komisích a radách a uvědomila jsem si, v jak malé míře jsou v nich ženy zastoupeny, jak architektky a urbanistky chybí i v plánování rozvoje Prahy. Přitom je zřejmé, že ženy, které tvoří víc jak polovinu obyvatel, město vnímají a užívají jinak než muži.
Otevřeněji rebelovat jsem začala v roce 2013, po návratu z New Yorku, kde jsem získala Fulbrightovo stipendium na studium urbanismu. Nesmířila jsem se s argumentem, že ženy odbornice chybí, sama jsem jich znala pěknou řádku. Ženy tvoří přes 50 % absolventek na fakultách architektury a přitom v profesi jako autorizované architektky jich zůstane jen 22 % (na Slovensku 21 %). Zajímalo mě, kam a proč se ztrácejí a jak je možné to změnit? Začala jsem zkoumat překážky, které architektkám brání uplatnit se v profesi, kterou vystudovaly. V tomto ohledu neexistuje v našich zemích žádný výzkum. Vyhledala jsem zahraniční výzkumy na téma gender a územní plánování a spojila se s organizacemi, které se genderovou (ne)rovností zabývají. Inspirativní pro mě v tomto ohledu bylo setkání a spolupráce s Heinrich-Böll-Stiftung, která nakonec vyústila právě ve vznik zmiňované komiksové knížky.
Při prezentaci knihy „Jak navrhnout férově sdílené město?“ a následném diskuzním večeru jste uvedla, že české architekty se (na rozdíl od vás) nechtějí k feminismu hlásit. Proč?
Architekturu učí většinou muži a často nešetří poznámkami o tom, jak je tato profese pro ženy náročná, eventuálně uvádějí i stále dokola opakovaný a ničím nepodložený stereotyp, že ženy v technických disciplínách zaostávají. Mnohé z absolventek architektury pak pro označení své profese používají mužský rod „architekt“. Přispívá k tomu i prostředí, které je nastaveno velmi tvrdě, mnohdy se pracuje 14 hodin denně. Teprve když přijdou děti, tak některé změní názor, ale jiné chápou to, že se neudržely v oboru, jako vlastní selhání, méně si uvědomují sexismus a macho kulturu v tomto silně konkurenčním prostředí. Flexibilnější jsou ženy, které pracují na volné noze nebo v menším kolektivu. Ale především chybí vzory architektek! Příklady jsou velmi důležité. Také je třeba stále připomínat ženskou solidaritu, vytváří se tak spolupatřičnost. Mně hodně pomohlo, když jsem po výzkumném pobytu ve Vídni v létě 2015 mohla své zkušenosti předávat dál.
Na co byl váš studijní pobyt zaměřen a co vás ve Vídni nejvíc oslovilo?
Měsíční pobyt v rámci výzkumného projektu genderSTE přišel pro mě v pravou chvíli, osobně i profesně. Cílem mého výzkumu bylo zmapování problémů architektek a jejich možné řešení. Šlo o pilotní výzkum, vsadila jsem na rozhovory s relativně úspěšnými vídeňskými architektkami a urbanistkami různých generací. Sedm z těchto rozhovorů je přepsaných a autorizovaných. Později jsem realizovala i obdobné rozhovory se sedmi úspěšnými českými architektkami a urbanistkami. Hlavní rozdíl oproti nám? V Rakousku studuje architekturu méně žen, jejich profesní zastoupení v oboru je ještě nižší než u nás (16 %), ale o to víc je jich na rozhodovacích pozicích, na magistrátu apod. Vídeň má s uplatňováním rodových příležitostí už téměř 25tiletou zkušenost, feministické hnutí tu mělo a má silnou základnu. Gender mainstreaming se v územním plánování Vídně prosadil už před mnoha lety, zejména zásluhou Evy Kail (v 90. letech řídila Frauenbüro Wien, dnes je vedoucí odboru plánování a výstavby na vídeňském magistrátu), která mimo jiné dosáhla i zavedení neformálních kvót ve veřejných soutěžích, prosadila soutěže zaměřené na potřeby žen ve městě apod.
Srovnávací případovou studii, zaměřenou na pracovní podmínky architektek ve Vídni a v Praze jsem pro množství práce s přípravou projektu Shared Cities ještě neuveřejnila. Nicméně z ní vyplývají změny v oblasti naší profese, které by se daly udělat, aby se ženy v architektuře a urbanismu zůstávaly a měly větší slovo do podoby měst. Zlepšení jde pomalu, ale děje se, ostatně hlavní téma zářijového Kongresu žen - www.kongreszen.cz.
Publikaci Jak navrhnout férově sdílené město? je možné stáhnout na: https://cz.boell.org/sites/default/files/komix.hbs_a5_cz.pdf
Více informací o workshopu najdete zde: http://kongreszen.cz/jak-navrhnout-ferove-sdilene-mesto/