Ve svém vystoupení na křtu knihy upozornila Alena Wagnerová na časté zjednodušování a paušalizování nedávné historie. Socialistický model emancipace přitom nepřinesl českým ženám jen jesle a povolání traktoristky, ale také velkou míru skutečné rovnoprávnosti a nezávislosti, jak v rovině ekonomické, tak statusové. K paradoxům poválečného rozdělení Evropy patřilo i to, že v zemích socialistického bloku otázka rovnoprávnosti žen pokročila mnohem dál než v západní Evropě. Studie to uvádí na řadě příkladů, ať už jde o srovnání zákona o rodině, jehož součástí je rovnost pohlaví – u nás platil od roku 1950, v západním Německu byl odhlasován až v roce 1977, nebo o otázku možnosti potratů, u našich sousedů uzákoněné až řadu let po sjednocení Německa na základě zákona bývalé NDR. Je na místě připomenout, že západoněmecké feministky nezatracovaly všechny rozdílné zkušenosti východoněmeckých žen a jistě i pod vlivem pozitivních stránek rodinného života a práv žen v NDR došlo v otázce rovnoprávnosti žen a mužů k výraznému posunu. Dnes můžeme závidět Německu v mnohém, ať je to namátkou zastoupení žen v politice, právo dětí na umístění v předškolních zařízeních, otcovská dovolená, kratší a flexibilnější úvazky pro rodiče malých dětí apod.
Je trochu škoda, že český feminismus – i přes snahu nás starších, jakou byl např. uspořádání workshopu Emancipace žen za socialismu a dnes (na podzim 2006 k životnímu jubileu A. Wagnerové) – se ke zkušenostem žen za socialismu dostává až nyní. A je otázkou, zda jej bude tato studie zajímat - česká společnost odmítá a priori všechno, co v období socialismu vzniklo i bez znalosti reálií. Ale soudě podle pečlivého seznámení se s publikací a její reflexí v zasvěceném příspěvku feministické filosofky Ľuby Kobové, je šance, že kniha bude pozorně čtena alespoň studenty a studentkami katedry genderových studií, jak v Česku, tak na Slovensku.
Ženy v Československu byly emancipované, aniž si toho byly vědomy, protože o své rovnoprávné postavení nemusely bojovat tak jako ženy v SRN. Ve srovnání s nimi dosahovaly mnohem snáze vyšší úrovně vzdělání, ekonomické nezávislosti a vlastního sociálního statusu. Odvrácenou stranou těchto změn bylo velké přetížení žen. Při selhání modelu kolektivních vývařoven, permanentních nedostatcích v zásobování všeho druhu zboží a špatně fungujících služeb typu Osvobozená domácnost se jejich tradiční role pečovatelek o rodinu a domácnost nezměnila. Ale ženy si zároveň vytvořily vlastní hodnotové modely a postoje; v balancování mezi společenskými omezeními, zaměstnaností a tradiční odpovědností za rodinu vyvinuly své vlastní životní strategie. Z mnoha desítek rozhovorů vedených v rámci mezinárodního orálně-historického projektu Paměť žen (www.pametzen.cz) vyplynulo, že nechápaly samy sebe jako oběti systému, ale naopak s uspokojením konstatovaly, že všechny své role nakonec zvládly. A toto zvládání dvojí či trojí role je nejen důležitým zdrojem jejich sebevědomí a identity, ale mnohdy i jistého pocitu nadřazenosti vůči mužům, kteří toho tolik nedokázali při mnohem menším zatížení. Emancipaci tyto ženy chápou jako naprostou samozřejmost, o níž není třeba mluvit. Proto mnohé dodnes feminismus odmítají, pokládají ho za něco zbytečného. Zároveň ale připustily, že po změně společenského systému muži rychle obsadili vedoucí místa ve všech oblastech a dost hlasitě žádali návrat žen k domácímu krbu. S jistou mírou nadsázky se dá říci, že se tím muži mstili za pokoření, kterého se jim za socialismu dostalo oslabením jejich tradiční vedoucí role ve společnosti i v rodině a možná pokládali ženy i za komplice systému, ve kterém oni hodně ztratili, zatímco ženy získaly.
Ženy se ovšem po změně systému nechtěly ve velké míře svého zaměstnání vzdát, nejen kvůli tomu, že jeden příjem do rodiny nestačí, ale i proto, že povolání a zaměstnání je důležitou součástí jejich identity. Nicméně začaly rychle ztrácet své pozice: ekonomickou nezávislost – rozdíl platů žen a mužů v ČR je jeden z největších v Evropě a zaměstnanost žen-matek malých dětí v zemích EU nejnižší. Došlo k tomu hromadným rušením předškolních zařízení, zejména těch pro nejmenší děti do tří let (zatímco v roce 1989 jich bylo přes tisícovku, během pár let byla redukována na tři desítky a postupně byly zavírány i mnohé mateřské školky, takže matky byly nuceny zůstávat s dětmi doma řadu let, včetně např. vysoce kvalifikovaných lékařek). Dlouhá přestávka v kariéře má pak samozřejmě vliv na velké rozdíly platů mužů a žen, což se později projeví i na mnohem nižších důchodech. Postavení žen ve společnosti se v 90. letech zhoršilo i rozšířením obrazu ženy jako sexuálního objektu. Zcela běžné i v politice byly sexistické výroky a argumenty, kterými byly ženy z veřejného života vytlačovány. V posledních letech se situace pomalu mění, ale náskok, který jsme v rovnoprávném postavení před změnou společenského systému měly, třeba právě oproti Německu (nemluvě o Skandinávii), nejen vymizel, ale výrazně se obrátil v náš neprospěch. Je na mladé generaci (a nejen žen), aby to změnila. Proto je třeba se s knížkou Aleny Wagnerové seznámit. I z toho důvodu, že je dodnes jedinou studií o socialistickém modelu ženské emancipace v teorii i praxi v Československu.
Knihu je možné zakoupit v e-shopu nakladatelství Slon nebo ve vybraných knihkupectvích v Čechách a na Slovensku – viz http://www.slon-knihy.cz/
Alena Wagnerová je česko-německá spisovatelka a publicistka, žije v Saarbrueckenu a Praze. Napsala mimo jiné knihy o Mileně Jesenské, Sidonii Nádherné a knihy o rodině Franze Kafky, rozhovory se sudetskými Němci i Čechy, věnuje se orální historii a česko-německým vztahům. Byla členkou vedení Heinrich-Böll-Stiftung a německé Ženské rady. Nedávno byla vyznamenána Cenou Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.