Migrace v Německu: „Konečně na vlastní oči“

V Drážďanech žijí asi 4 tisíce uprchlíků, kterým nárazově pomáhá až 10 tisíc místních lidí. Saská metropole je přitom místem, kde před rokem a půl vznikla, a postupně se po Německu i dál po Evropě začala šířit PEGIDA, protiislámské hnutí. Kvůli početným útokům na uprchlická zařízení a xenofobním pochodům ulicemi Drážďan i jiných měst v Sasku, získala tahle spolková země pověst regionu, kterému by se migranti měli zdaleka vyhnout. Na akce PEGIDY do Drážďan občas jezdí i čeští řečníci, a příznivci PEGIDy zas pořádají svoje (podstatně menší) akce v Česku. Vzít české komunální politiky, občanské aktivisty a novináře do Saska na inspirativní cestu za tolerancí a porozuměním tak na první pohled vypadá jako nesmysl. Jenže teprve pohled přímo z místa ukáže celou realitu, tedy třeba i to, že Drážďany nejsou jen PEGIDA, a že tam má integrace cizinců leckdy lepší vyhlídky než o pár desítek kilometrů dál za českou hranicí. Tři infocesty o migraci do Německa proto v dubnu uspořádal Institut aktivního občanství ve spolupráci s pražskou kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung a Česko-německým fondem budoucnosti. Jaké to bylo?

    Především cesty nemířily jen do Saska, ale i do Berlína nebo do Bavorska. Spektrum pohledů na migraci a integraci tak sahalo od regionů, které dlouhodobě trpí spíš vylidňováním než velkým množstvím přicházejících migrantů, přes multikulturní metropoli, až po tu část Německa, která byla nedávno pro celou zemi „nárazníkovou zónou“ při registraci, přijetí, a „odbavení“ asi milionu uprchlíků, kteří většinou právě přes Bavorsko do Německa loni přišli. 

    Svůj pohled na soužití s migranty nabídli třeba zástupci městských i zemských samospráv (poslanci zemských sněmů, radní Drážďan a Norimberka), nevládních organizací i státních institucí (úřad práce, atd). Opoziční poslanec saského zemského sněmu za Zelené Volkmar Zschocke třeba české skupině řekl, že uprchlíci v Sasku nezpůsobili problémy, s kterými se spolková země teď potýká, ale zvýraznili dlouhodobé nedostatky regionu jako třeba podfinancovanou a slabou policii (Sasko teď i kvůli nárůstu násilných útoků proti uprchlickým zařízením zavádí tzv. strážní policii Wachpolizei). Narychlo vycvičení „policisté-light“ mají pomoci překlenout nedostatek zkušených strážníků). 

    V Drážďanech mají také lidé každý den několik možností uprchlíky osobně potkat. Všechny takové akce propaguje město přímo na svých webových stránkách. Jednou z nich je Montagscafé – pravidelné setkání uprchlíků (nebo místních lidí s uprchlíky, jak kdo chce) v jedné z budov městského divadla. Na pódium tam může přijít každý, naučit ostatní afghánský tanec, zazpívat íránskou písničku, popovídat si, něco uvařit, zkrátka cokoli. Program trvá vždycky celé odpoledne a večer. Pondělní termín není náhoda. Jen pár set metrů od divadla, za mostem přes Labe, si právě v pondělí dává svůj pravidelný sraz na demonstraci PEGIDA. Jeden z organizátorů pondělních večerů David Brückel to vysvětlil takhle: „Nechtěli jsme nechat pondělky jen xenofobům. Ale nechtěli jsme ani dělat další demonstraci – být proti něčemu. Chtěli jsme být „pro něco“.“ V tomhle případě pro toleranci a vzájemný respekt.“

    V Norimberku zase politici i nevládní organizace chválili systém tzv. poradních sborů pro migraci a integraci v samosprávách. Zjednodušeně řečeno, v orgánech měst a obcí zasedají přímo zástupci migrantů a ne jen pověřenci, kteří  se mají o integraci starat. Není to tak zdaleka ve všech bavorských městech, ale v Norimberku tenhle model doporučují. Stejně jako jasná pravidla pro soužití cizinců a starousedlíků ve městě – městská koncepce integrace obsahuje i pár paragrafů, které upravují konkrétně chování návštěvníků veřejných plováren. Instrukce jsou k dispozici na letácích i na ve formě komiksu přímo na plovárně, a to ve všech hlavních jazycích, které se uprchlíků týkají, včetně třeba somálštiny nebo paštúnštiny. Je to reakce na několik případů z poslední doby, kdy některá německá města hlásila incidenty v bazénech právě s účastí migrantů (ať už to bylo nevhodné koupací oblečení, nebezpečné chování neplavců v hluboké vodě, anebo nevhodné chování mužů k ženám).

    V Norimberku má pobočku i nevládní organizace Flüchtlingsrat Bayern, která pomáhala v Bavorsku běžencům už dávno před poslední uprchlickou vlnou. Upozorňuje na to, že velký počet uprchlíků stále žije v nevyhovujících podmínkách, v takzvaných „táborech“ (navzdory názvu ale nejde vždy o rozlehlé areály s budovami a plotem uprostřed pustiny -můžou to být i klasické domy ve staré zástavbě. Pojmem tábor se rozumí zkrátka hromadné ubytování, kde žije větší počet uprchlíků, občas bez přístupu k relevantním informacím o svých vlastních právech během azylového řízení nebo v případě deportace. Flüchtlingsrat Bayern se snaží tyhle nedostatky kompenzovat, poskytuje uprchlíkům právní poradenství a celkem nekompromisně prosazuje úplné zrušení všech takových hromadných ubytoven. 

    Studijní cesty Institutu aktivního občanství o migraci do Německa byly jedinečné v tom, že zájemcům nabídly přehled o všech aspektech německého azylového systému. Kdo by chtěl stejně obsáhlé informace najít z Česka přes internet, potřeboval by opravdu hodně času, navíc s nejistou relevancí zdrojů. To se týká i složité oblasti pracovního trhu, kde infocesty nabídly několik úhlů pohledu – zatímco zástupkyně německé Pracovní agentury v Drážďanech byla optimistická v tom, jak se jejímu úřadu daří zprostředkovávat uprchlíkům práci, například nevládní organizace AGABY v Norimberku si na stejné úřady nepřímo stěžovala – podle ní zaměstnání zprostředkovaná Pracovní agenturou často neodpovídají kvalifikaci uprchlíků. AGABY proto spustilo projekt hledání talentů mezi uprchlíky, který má lépe sladit možnosti migrantů i německého pracovního trhu.

    Na třech cestách se během dubna v Německu vystřídalo několik desítek účastníků z Česka. Celkem malý zájem ale projevili komunální politici. A i mezi těmi obecními zastupiteli, kteří se na cesty nakonec přihlásili, bylo jen minimum zástupců parlamentních stran, tedy těch, které o migrační politice v Česku momentálně rozhodují a mohli by německé zkušenosti využít. Velmi dobrý projekt tak zůstal jen částečně využitou šancí. V loňském průzkumu agentury STEM přitom většina Čechů uvedla, že německé migrační politice nerozumí, a nevěří, že Německo aktuální uprchlickou vlnu zvládne. Obraz Německa vytvořený na základě osobní zkušenosti je ale jiný, a Česko by integrační snahy v Německu mělo sledovat poctivěji a s větší pokorou. 

 

Vojtěch Berger je zahraniční reportér Českého rozhlasu, působil jako stálý zpravodaj na Slovensku a v Rakousku.  Autor projektu „Cíl: Německo“ o integraci syrských uprchlíků v bavorském Hofu.