Reinhard Bütikofer: Nenechme se strašit protidemokratickými silami a řešme problémy voličů

Reinhard Bütikofer: Nenechme se strašit protidemokratickými silami a řešme problémy voličů

Rozhovor

„Jsou jen dva druhy zemí v Evropě. Ty malé a ty, co ještě nevědí, že jsou malé,“ říká Reinhard Bütikofer v rozhovoru pro EURACTIV.cz, který vznikl ve spolupráci s pražskou kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung. 

 

Reinhard Bütikofer
Reinhard Bütikofer — Licence fotografií

Měli bychom pohlížet na čínské investice v našem regionu jako na ekonomickou příležitost, nebo jako na hrozbu?

Nemyslím si, že existuje jednoznačná odpověď. Přímé zahraniční investice mohou přispět k potřebné infrastruktuře, rozvoji a technologickému pokroku. Nicméně bychom neměli být naivní. V řadě evropských zemích by měla být věnována větší pozornost tématům, jako je bezpečnost, veřejný pořádek nebo například kontrola kritické energetické infrastruktury. Pravděpodobně byste nechtěli, aby taková záležitost byla v rukou velké zahraniční korporace, a ještě méně v rukou cizí vlády. Je tedy logické být v tomto ohledu obezřetný. S implicitními hrozbami se můžeme vyrovnat snadněji, pokud jim budeme čelit společně jako Evropané. Pokud utvoříme tým a budeme sdílet odborné znalosti a zkušenosti, pokud budeme spolupracovat, obohatí to všechny strany. Proto v kontextu přímých zahraničních investic přicházíme s prověřovacím mechanismem, který právě toho dosáhne.

Které sektory jsou v souvislosti s čínskými investicemi považovány za nejrizikovější? Které bychom měli nejvíce chránit?

Prověřovací mechanismus, který zavádíme, je určen pro přímé zahraniční investice obecně, nikoliv pouze pro čínské investice. Je určen rovněž pro ruské nebo americké investice, indické investice, nebo pokud skutečně nastane brexit, dokonce i pro britské investice. Nejedná se tedy o předpojatost vůči Číně, i když od ní přichází více přímých zahraničních investic než od kterékoliv jiné země. V energetickém sektoru je samozřejmě citlivé téma infrastruktura. Všechno, co je jakkoliv spojené v obranou, je přirozeně citlivé téma. Systémově relevantní jsou ale i média. Pokud v zemi neexistuje pluralismus a nezávislost médií, pokud bychom dovolili, aby zahraniční společnosti nebo vlády kontrolovaly naše média, jak bychom mohli mít demokracii? Není to pouze otázka technologie, je to otázka základních ingrediencí suverénního vývoje. Podívejme se na vývoj: jestliže je všechno propojeno, je také všechno nabouratelné, a vše, co je nabouratelné, může představovat zásadní bezpečnostní hrozbu. Pokud se ale na něco díváme s partikulárním zájmem, tak rozpočet EU pro investice do technologií je financován evropskými daňovými poplatníky. Máme obrovský rozpočet pro výzkum a rozvoj. Jedná se o největší takový rozpočet na světě.  Proto přirozeně musíme věnovat velkou pozornost tomu, aby peníze byly čerpány tak, jak být čerpány mají, nikoliv naopak. Momentálně se nacházíme ve fázi učení se tohoto procesu. Některé členské státy mají vlastní monitorovací systém, tudíž mají více zkušeností než jiné státy. Státy jako Česká republika nebo Lucembursko s nimi teprve přicházejí. A nebudou úplně stejné, jelikož mají státy rozdílné priority, a to je v pořádku. Nechceme je nutně sjednocovat, ale spíše se od sebe vzájemně učit. Myslím, že to obohatí nás všechny.

Můžeme považovat přímé zahraniční investice jako součást čínského plánu jak získat vliv v našem regionu?

Podívejme se na jeden příklad ze Srí Lanky, kterému byla nedávno věnována mezinárodní pozornost. Čína přesvědčila srílanskou vládu, aby investovala do přístavu prostřednictvím čínských půjček. Předpoklad byl takový, že investice povede k velkým ekonomickým benefitům. Ukázalo se však, že investice ve skutečnosti nebyla příliš výnosná a srílanská vláda nebyla schopná splácet dluh. Dohodla se tedy, že Čína převezme přístav na dalších 99 let. Vytváří toto závislost? Samozřejmě. Pokud máte jednoho hlavního investora, na kterém jste závislí, dává mu to velkou moc. Nedávno jsem se na konferenci v Jakartě účastnil rozhovoru, kde byla indonéská ministryně financí tázána jedním z účastníků, jak vidí otázku možné závislosti na Číně. Odpověděla: „To záleží na tom, kolik možností máme. Pokud země potřebuje rozvíjet infrastrukturu a jediná cesta je prostřednictvím investora, je zde šance, že se stane do jisté míry závislá na věřiteli.“ To je důvod, proč by měla Evropa využívat vlastní propojovací strategii, kterou v současnosti vyvíjíme, aby dala zemím alternativu. Protože některé investice, o které Čína projevuje zájem, nejdou ruku v ruce s prioritami, které se snažíme aplikovat my, jako například princip udržitelnosti. Snažíme se přesvědčit Čínu, že by se měla těchto principů držet a umožňovat spravedlivou soutěž, a ne jen vytvářet prostředí příznivé pro vlastní firmy. Avšak náš vliv bude větší, pokud místo řečí použijeme finance a nabídneme alternativní přístup k investování.

Český prezident je známý svým přátelským přístupem k Číně, kam také ve srovnání s jinými zeměmi často cestuje. Myslíte, že by měl být opatrnější?

Podívejme se na příklad Německa. Naše kancléřka, paní Merkelová, cestuje do Číny velmi často. Snaží se podpořit spolupráci tam, kde je to možné, a současně Čínu zadržovat tam, kde je to nutné. A já se domnívám, že to by obecně měl být správný přístup. Neříkám, utněte to, neříkám, upusťte od spolupráce s Čínou. Existuje celá řada případů, kdy bychom z toho mohli do jisté míry těžit – například spolupráce spojená se změnami klimatu. Na jejich místě bych objevoval příležitosti, ale současně bych nepodléhal iluzi, že veškerá spolupráce je přínosná vždycky pro všechny. Čína má velký zájem na tom vždy podporovat rétoriku vítězného řešení pro všechny. Někdy však zastávají přístup vítězného řešení pro obě strany, ale v praxi připadá dvojí vítězství pouze Číně. My bychom měli prosazovat vlastní zájmy, vlastní hodnoty, spolupracovat s Čínou tam, kde můžeme, a vyjasnit si pozice tam, kde musíme. Domnívám se, že by bylo snazší, pokud bychom více spolupracovali v evropském kontextu. Jeden ze zakladatelů Evropské unie, Belgičan Paul-Henri Spaak, řekl: „Jsou jen dva druhy zemí v Evropě. Ty malé a ty, co ještě nevědí, že jsou malé.“ Naznačuje to iluzi evropských států, že mají dost dlouhé prsty na to, aby jedly napořád ze stejné mísy jako Čína nebo USA. Proto bychom měli vytvořit evropskou ruku, která by dostatečně dlouhá být mohla. Totéž platí vedle politiky také pro business. Nejen politici, ale také někteří naši businessmani sedí na příliš velkém množství čínských židlích. To není příliš užitečné.

Můžeme vidět určité napětí mezi USA a Čínou. Myslíte, že zde Evropa může hrát nějakou roli? Může se stát mostem mezi těmito dvěma státy?

Ne. Myslím si, že ta situace pro Evropu představuje příliš mnoho rizik. Současná obchodní bitva mezi Čínou a USA je pouhou špičkou ledovce technologické války o tom, kdo bude stát v čele nové technologické revoluce. Evropa se tak dostává pod velký tlak z obou stran. Vytváří to dilema, protože je v evropském zájmu otevírat se světu jako celku. Je to náš ekonomický a politický zájem mít pokud možno dobré vztahy s oběma velmocemi. S takovým přístupem se ale dostáváme pod tlak. V první řadě zde figuruje potřeba všech evropských zemí nenechat se rozdělit. Navíc jsou zde další země jako například Japonsko, Austrálie, Korea, Nový Zéland, Mexiko nebo Kanada, je jich celkem dost, které jsou pod podobným tlakem. Všechny se potýkají se cly na ocel a hliník ze strany USA a současně se zásahy a tlakem ze strany Číny. Poslední rok je to velké téma například v Austrálii. Žádná z těchto zemí o sobě nemá iluze jako o světové velmoci, ale všechny sdílí stejný zájem: aby tyto dvě velmoci nebyly jedinými možnostmi. Domnívám se, že spoluprací s těmito státy bychom mohli být úspěšnější při vypořádání se s dvěma giganty.

Lidé už neslyší zpívat ptáky

Co bude hlavním tématem pro budoucnost Evropské unie?

Evropa by potřebovala usilovat o agendu s jasnými prioritami. Začíná to vytvořením lepší ekonomické integrace, vybudováním silnějších ekonomik. Dále se musíme vypořádat s klimatickými změnami a dalšími environmentálními problémy. Například biodiverzita byla po mnoho let téměř zapomenutým tématem a dnes si lidé začínají uvědomovat, že už více neslýchají zpívat ptáky a že vídají méně hmyzu. Začínají chápat, že bez včel nejenže přijdeme o biodiverzitu, ale také nastane velký ekonomický zmatek. Také se musíme zaměřit na to, jak rozvíjet zemědělství, které je udržitelné a ohleduplné vůči zvěři.

Všechna tato témata vyžadují velké úsilí a současně časem nezmizí. Evropská unie jakožto nadnárodní demokracie by také měla dostát slibu vypořádávat se s vnitřními rozdíly mírovou cestou a překonávat dlouhou historii plnou antagonismu, šovinismu, nacionalismu a válek. Toto téma také zůstane relevantní do budoucna, částečně v souvislosti s novým vzestupem autoritářských tendencí v Evropě. Některá autoritářská hnutí se popisují jako populistická, avšak v jádru jejich politické identity je pohrdání demokracií a vládou práva. V této souvislosti jsme v minulosti neudělali naše instituce dostatečně pružné a dnes tak musíme přijít s novými nápady. A konečně, jestliže jednotlivé země chtějí svoje hodnoty a zájmy prosazovat mezinárodně, je Evropa zcela nezbytná. Thomas Jefferson, jeden z otců zakladatelů Spojených států amerických, během války o nezávislost řekl: „Pánové, buďto budeme všichni táhnout za jeden provaz společně nebo na něm budeme viset každý zvlášť.“ Budiž to lekce pro roli Evropy v rychle se měnícím světě. Až bude na Zemi 9 miliard lidí, Evropa bude tvořit sotva 5 %. Abychom ochránili evropské hodnoty a přispěli k rozvoji naší planety, buďto se semkneme, buďto potáhneme za jeden provaz, nebo nikdo z nás nebude mít žádný vliv.

Zmínil jste protidemokratické síly. Očekáváte jejich posílení v souvislosti s evropskými volbami?

Ani ne. Nesmíme se na ně dívat ustrašeně. Destruktivní síly budou schopny vyhrát, pouze pokud nebudou demokraté rozumět tomu, co lidé chtějí. Evropa nebývala pouze zárukou míru, Evropa bývala také zárukou společného živobytí. Dnes už to však pro mnoho lidí v řadě zemí neplatí. Tak proč bychom neměli čekat, že budou lidé nespokojení. Buď budeme řešit jejich problémy, nebo se obrátí na někoho jiného. Demokracie není jen o institucích, je o lidech. Demokracie je o odpovídání na obavy lidí. A já věřím, že bychom měli usilovat o politiku progresivních změn. Máme příliš velké množství nezaměstnaných mladých lidí v Evropě. Děláme příliš málo pro to, abychom se vyhnuli překotným klimatickým změnám. Děláme příliš málo, abychom garantovali práva menšin. Abychom udrželi projekt Evropské unie, musíme ho zlepšit. Přesto nejsem pesimistický, jelikož napříč Evropou panuje větší důvěra v evropský projekt a v instituce než po mnoho let předtím. Co se týče Německa, znám konkrétní čísla, v evropský projekt a evropské instituce panuje největší důvěra od roku 1983.

Proč panuje větší důvěra v Evropu než dřív?

Do jisté míry to vidím jako účinek debat o brexitu. Mnoho lidí, zejména mladých, kteří vyrostli v Evropské unii, ji považují za danou. Předpokládají, že byla a je to trvalá záležitost. Že to tak máme a je to tak v bezpečí. A všechny hádky o brexitu nám dávají palčivou lekci, že pokud neobnovíme Evropu, může se rozpadnout. A tak se lidé znovu zamysleli a začali si uvědomovat, kolik benefitů nám EU přináší, a že stojí za to. Viděli jsme 700 tisíc lidí demonstrujících v Londýně, 230 tisíc lidí v Berlíně a 100 tisíc lidí v Bukurešti s vlajkami EU proti korupci v jejich vlastních zemích. Vidíme feministická hnutí v Irsku, v Polsku. Nemějme obavy. Podle jednoho z průzkumů pravicoví extrémisté, xenofobové a anti-evropské síly mohou skončit v Evropském parlamentu i se 170 křesly. To je samozřejmě hodně, ale nestačí to na zastavení Evropy. A my bychom neměli propadat depresi a namlouvat si, že dobré dny jsou u konce.  Že to s námi jde nezbytně z kopce. Yogi Berra, slavný baseballový filosof řekl: „Budoucnost není, co bývala.“ Jak negativní! Já jsem spíše zastáncem jiného citátu, tentokrát od George W. Bushe: „Budoucnost bude lepší zítra.“

Domníváte se, že účast na evropských volbách bude nyní vyšší?

Doufám. V Německu jsme naposledy měli velmi nenápadný nárůst, ačkoliv účast byla stále nižší než 50 %. Napříč Evropou se účast značně snížila v roce 2014. Domnívám se, že tohle je každého boj a řada lidí pro to dělá hodně a vím, že i Evropský parlament dělá hodně, mnoho skupin je do toho procesu zapojováno s jednou jednoduchou zprávou pro všechny občany: „Je to váš projekt, jděte volit. Přijměte svoji zodpovědnost, buďte aktivním občanem. Buďte toho součástí. Pomozte utvářet budoucnost. Volte!“ Pokud se k této snaze připojí hodně lidí, ne pouze politické strany, ale občanská společnost, média, business komunita, tak myslím, že můžeme volební účast zvýšit. A to je nezbytné, obzvlášť tady v České republice. Posledně byla účast nižší než 20 %. Tentokrát by to mělo být mnohem lepší.

 

Rozhovor vedla Aneta Zachová, do češtiny přeložila Eliška Straková. 

Související obsah

  • Táto krajina nie je pre mladých?!

    Parafráza názvu slávneho filmu bratov Coenovcov z roku 2007 „No country for old men“ (Táto krajina nie je pre starých) sa stáva v poslednom čase chytľavou metaforou životného pocitu mnohých mladých ľudí v krajinách strednej a východnej Európy.

    Autor/ka Oľga Gyárfášová
  • Jaderné dědictví, které nikdo nechce

    České jaderné reaktory za svůj provoz vyprodukují nejméně 4 tisíce tun vysoce radioaktivního odpadu. Jeho množství se může ještě zvýšit, pokud počet jaderných reaktorů vzroste. I přesto, že české vlády dlouhodobě deklarují svůj pozitivní vztah k rozvoji jaderné energetiky, neumí problém s jaderným odpadem vyřešit.

    Autor/ka Martin Sedlák