Struktura sídlišť

Ač v počátku vycházející z modernistických principů Athénské charty, sídliště nelze vnímat jako jednotný a jednoznačně definovaný protipól tradičního města. Modernistické uvolnění od klasických forem se tady projevilo především jako katalyzátor expanze široké škály urbanistických typologií, ne nepodobné obdobnému vývoji v typologii domů v prvních desetiletích 20. století po hromadném nasazení železového betonu. Jednotlivé struktury (i vzhledem k historickému vývoji) často modernistické principy přesahují a jsou jen velmi obtížně popsatelné jako jeden typ zástavby. Dalo by se až říct, že se mezi sebou navzájem liší obdobně jako většina z nich jednotlivě od klasického města.
I pražská sídliště tvoří širokou škálu navzájem velmi odlišných morfologických typů, které do určité míry odpovídají periodizaci vzniku, i když u části případů je členění historicky neutrální (například superbloky v Ďáblicích ze šedesátých let a na Lužinách z let osmdesátých). Typologická jednota celých sídlištních celků je přitom velmi vysoká, pouze v některých případech se jedná o kombinaci více typů. Proto lze většinu typů přiřadit ke konkrétním sídlištím jako jeho reprezentantům. Představený výčet samozřejmě nelze považovat za kompletní katalogizaci morfologie pražských sídlišť. Pokrývá nejrozšířenější prostorové typologie a existuje řada sídlišť, která jsou tak specifická, že v podstatě vytvářejí vlastní typ. Následující přehled podává ve zkratce nástin základních charakteristik těchto morfologických typů:

Typ: Řádky 

Řádková struktura je nejstarší formou rozrušení tradičního uzavřeného městského bloku. Klasickým řádkovým sídlištěm byla již Solidarita, která navázala na starší předválečné příklady jako Břevnov nebo Zelená liška. Později se tento typ uplatnil u řady pražských sídlišť „první generace“, namátkou jmenujme Pankrác, Krč či Novodvorskou. Zástavba je většinou charakterizována jednoduchou, převážně pravoúhlou geometrií a repetitivní skladbou deskových domů.
 

Typ: Pole bodových či věžových domů 

Tento typ zástavby nemá mezi pražskými sídlišti – na rozdíl například od Brna (Žabovřesky) – reprezentanta, ve kterém by zřetelně dominoval. V rámci pražských sídlišť se ale jedná o velmi časté doplnění ostatních struktur. Jako takový se trvale uplatňuje napříč vývojem pražské sídlištní zástavby od počátku 60. let. Věžové domy (Bohnice, Barrandov) či nižší bodové domy (Prosek, Ďáblice) jsou většinou organizovány v řadách nebo polích, v řadě případů organických bez jasné vodicí geometrie.
 

Typ: Pseudobloky

Pseudoblokové struktury se vyskytují ve „třetí a čtvrté generaci“ pražských sídlišť, typickými zástupci tohoto typu jsou Stodůlky či Barrandov. Vznikaly jako reakce na poněkud neutěšenou atmosféru již postavených sídlišť „druhé generace“, kdy začínaly být zřejmé nevýhody jejich nezorientovaného prostorového uspořádání. Tento návrat k tradiční městské typologii však většinou nebyl důsledný a tyto struktury nezřídka vykazují problémy v čitelnosti prostorového uspořádání, kdy formálním blokům neodpovídá komunikační layout a typ vymezených prostor. Plocha uvnitř bloků má často charakter veřejného prostoru, nikoliv sdíleného či poloveřejného prostoru, čímž se ztrácí, či alespoň výrazně oslabuje, orientující polarita prostor (front-back). Extrémním příkladem tohoto fenoménu je hlavní náměstí umístěné v podstatě do vnitrobloku na sídlišti Barrandov. V řadě případů je pak logika prostředí narušena lokálním zásahem, příklad najdeme u budovy vybavenosti umístěné v křížení ulic na Velké Ohradě.
 

Typ: Superbloky

Superblokové struktury nejsou svázány s konkrétní generací sídlišť. Často se k nim řadí některá z architektonicky nejspecifičtějších pražských sídlišť (Ďáblice, Lužiny). Architektonická kvalita těchto sídlišť je často založena na silném prostorovém konceptu, což je kvalita, kterou sídlištní prostředí jinak většinou postrádá. Zároveň je ovšem tento koncept velmi důsledně nestandardní. Princip tohoto typu struktur je založen na skladbě území z jasně rozpoznatelných prostorových jednotek. Superblok může být vyjádřen nejen formálním blokem, ale i měkčími formami, například vhodně uspořádanou dvojicí deskových domů (část sídliště Ďáblice). Základním faktorem definujícím tento typ není jen velikost superbloků, ale především práce s blokem jako ucelenou jednotkou nezávislou na klasickém rastru uliční sítě. 
 

Typ: Volné kompozice

Zpravidla se jedná o skladebně těžko popsatelné kompozice – většinou skupiny deskových (výjimečně bodových) domů různé proporce. Hmoty organizované bez čitelného jednotícího systému obklopuje kontinuální veřejný prostor proměnlivých proporcí bez zjevné hierarchie. Komunikační skelet charakterizuje stromové uspořádání se slepými konci, významnější ulice se pohybují zcela mimo strukturu. Mezi „volné kompozice“ lze zařadit sídliště „druhé a třetí generace“, a to jak větší celky (Modřany), tak menší útvary (Košík, Libuš).
 

Typ: Superstruktury

Samotný název tohoto sídlištního typu nutno považovat za v jistém smyslu nadsázku, nebo spíše za nesplněný sen jeho tvůrců. Žádné z pražských sídlišť není skutečná „superstruktura“ v pravém slova smyslu, tedy jeden rozlehlý objekt integrující v sobě veškerou komunikační infrastrukturu, často s omezeným vztahem s terénem. Jedná se o uskupení hmot domů, jejichž prostorová organizace je důsledně podřízena hmotové kompozici v měřítku celé čtvrti či lokality, přičemž lokalita či čtvrť je vnímána jako jakýsi prostorový objekt. K takovému uspořádání se více či méně blíží velké množství pražských sídlišť, většinou spadajících do „druhé až třetí generace“. Konkrétní struktura se vyskytuje v řadě různých obměn, od zmnožení jednoduchých rohových tvarů vyskládaných výhradně z bytových sekcí (Řepy) přes relativně složité křížové kompozice se zapojením objektů občanské vybavenosti (Jižní Město) až po dlouhé zalamované kontinuální desky (Nové Butovice). 
 

Morfologie sídlišť a nové vstupy do území

Vzhledem k šíři morfologických typů a jejich popsaným vlastnostem je zjevné, že neexistuje univerzální způsob, jak do těchto lokalit vstupovat nebo jak pojmout jejich případnou transformaci. Každé sídliště je třeba pečlivě morfologicky analyzovat, a to bez ohledu na paradigmata, která strukturu zformovala. Přesto lze tvrdit, že tyto naráz (tedy od základního layoutu až po jednotlivé domy) vyprojektované a realizované celky vykazují společnou charakteristiku v odchýlení se od základních principů hierarchizace prostor běžného města. A to paradoxně i u těch celků, které se snaží klasické město reinterpretovat. 
Sídliště nepředstavují na rozdíl od tradičního města otevřený systém hierarchicky uspořádaných prvků (tkáň), kde lze do značné míry jednotlivé prvky soustavy – především ty na nižších stupních hierarchie – dle potřeby obměňovat, aniž by tím nějak výrazně utrpěl charakter či identita hierarchicky vyšších prvků (ulic, náměstí, event. lokalit), či dokonce celku (čtvrti).
Nalezení obrazu města a jeho jednotné vyjádření v podobě vize či plánu je tak v prostředí sídlišť mnohem důležitější než v běžné městské struktuře. I proto je klíčová aktivní role města a vědomé rozhodnutí lokálních komunit, bez nichž je konzistentní přístup k úpravám sídlišť prakticky nemožný. Zároveň je třeba mít na paměti, že bez takto jasně vyjádřené dohody o podobě území představuje jakýkoli dílčí vstup do těchto lokalit vysoce náročný úkol, vyžadující nadstandardní schopnosti od všech zainteresovaných stran – od veřejné správy po investory a architekty. To sebou zároveň nese vysoké riziko zúžení prostoru pro budoucí shodu na podobě celého území.