Ženské umění aneb Z Prahy až do Buenos Aires

Teaser Image Caption
Marta Jirásková, Půlakt, 1929, pálená hlína, v. 53 cm, www.eAntik.cz

Pod tímto názvem probíhá v galerii UM Vysoké školy uměleckoprůmyslové pozoruhodná výstava. Osm desítek shromážděných exponátů je totiž připomínkou významné výstavy z roku 1929, kdy do Argentiny na Třetí mezinárodní ženský kongres, organizovaný International Women´s Council, putovala díla 34 českých umělkyň. Měla být součástí celosvětové výstavy ženského umění konané v rámci kongresu. Kvůli zpoždění zaoceánské lodi se exponáty nedostaly na místo včas, a tak se Výstava ženského umění československého uskutečnila se zpožděním na československém konzulátě. I když trvala pouze týden, setkala se s poměrně velkým ohlasem jak v Argentině, tak posléze i zprávou v domácím tisku. Na tento článek v časopise Ženský svět narazila Martina Pachmanová, historička umění, kurátorka a pedagožka UMPRUM, která se systematicky zabývá moderním ženským výtvarným uměním. Ze zapomenutí vytáhla takové pozoruhodné malířky, jako byla Milada Marešová, Vlasta Vostřebalová Fischerová nebo Marie Galimberti-Provázková. Je autorkou a editorkou webových stránek www.zenyvumeni.cz s tematickým zaměřením na gender a moderní umění. V loňském roce se stala laureátkou Ceny F. X. Šaldy za knihu Zrození umělkyně z pěny limonády. Genderové kontexty české moderní teorie a kritiky.

Martina Pachmanová nekoncipovala výstavu jako rekonstrukci té z doby před 85 lety. „Je spíše pokusem o dílčí revizi historie, jejím smyslem je zprostředkovat jednu ze zapomenutých kapitol dějin československého výtvarného umění a přispět k potřebné diskuzi o vztahu umění, moci a politiky“, přibližuje svůj záměr kurátorka. Šíře záběru tehdejší výstavy byla velká –malířství, sochařství a architektura vedle tradičních ženských rukodělných oborů jako je krajkářství, výšivka či batika. Podklady našla Martina v archivu Ministerstva zahraničních věcí, kde byl sice uchován kompletní písemný materiál, bohužel ale bez fotografií. „Dnes vystavované exponáty jsou z části ty, které putovaly do Buenos Aires, část z nich se opírá jen o jména a velmi vágně uváděné názvy exponátů. Určitě byla celá řada původních děl v Argentině prodána, některé jsou nezvěstné. Jsou tu zastoupeny jak autorky, jejichž díla jsou dobře zpracována, včetně první československé architektky Milady Petříkové-Pavlíkové, textilních výtvarnic Jaroslavy Vondráčkové a Marie Teinitzerové, ale o některých umělkyních jsou informace jen kusé, po druhé světové válce se za nimi historie zavřela. Museli jsme se opírat jen o několik drobných poznámek v dobovém tisku, katalogy a výpovědi pozůstalých.“ Nicméně v pozoruhodné publikaci Z Prahy až do Buenos Aires – Ženské umění a mezinárodníreprezentace meziválečného Československa, jejíž je Martina Pachmanová editorkou, jsou i medailony jednotlivých umělkyň, včetně dostupné dokumentace k jejich dílu.Vystavené exponáty pocházejí jak z muzeálních, tak soukromých sbírek a jsou doplněny černobílými tisky nezvěstných nebo nedostupných děl.

Návštěvníky výstavy překvapí už samotný fakt, že český stát se zasadil v takové míře o prezentaci ženského umění. O výběr děl se tehdy staral převážně Kruh výtvarných umělkyň, vzniklý v roce 1920 z původního výtvarného odboru Ústředního spolku českých žen. Tehdejší Ministerstvo zahraničních věcí dalo svou záštitu řadě podobných výstav – v Amsterdamu, Haagu, Římě ad., ale ta v Argentině byla nejrozsáhlejší. Masarykovské Československo kladlo ve své zahraniční politice velký důraz na prezentaci kultury a umění. „Žádaným exportním artiklem se stalo nejen soudobé moderní umění, design a architektura, ale také umění a kultura feminigeneris, a to zcela v intencích Masarykova hesla, že ženská otázka je otázkou kultury národa a že ženská práce – stejně jako práce mužská – má směřovat „k našemu národnímu uvědomění, povznesení a obrození...“, píšeMartina Pachmanová ve své stati České umělkyně na export ve výše zmíněné publikaci, vydané k výstavě.

„Nezajímalo mě jen vytáhnout a představit málo známé umělkyně, ale zajímal mě i celý rámec – umění jako politikum. Před pár lety jsem se dostala k deníkovým zápisům významné grafičky Anny Mackové, životní partnerky Josefa Váchala, která byla členkou Kruhu výtvarných umělkyň, a mimo jiných svých životních peripetií popisuje, jak byla mezi jeho členkami všudypřítomná závist a protekcionismus. Nebála bych se říci, že čím méně byly některé z nich nadané, o to byly agilnější. A to byl důvod, proč jsem oslovila Doru Dutkovou, aby část deníkových zápisů Anny Mackové zpracovala. Forma komiksu mi přišla případná, protože jsem se obávala, aby se výstava nebrala příliš vážně,“ říká Martina o komiksu mladé výtvarnice Dory Dutkové Krajiny na jihu, který je součástí publikace a jehož projekce výstavu doprovází.

A závěrem našeho setkání s Martinou byla otázka, na kterou jistě už mnohokrát odpovídala: Proč jsou ženy v historii umění tak málo přítomné?

„Za prvé je důležité vědět, že umělkyně vstupovaly na výtvarnou scénu jako absolventky veřejné umělecké školy až za Masarykovy první republiky. Předtím mohly absolvovat jen školy soukromé nebo zahraniční. A teprve za první republiky se mohly ve veřejném prostoru měřit se svými mužskými kolegy. Ale ta doba byla velmi krátká – pouhých 20 let. Je však pozoruhodné, že to byly především sochařky, kdo se dokázal poměrně rychle postavit na roveň mužů. Mám na to teorii, že malířky se musely dlouho vyrovnávat s diletantismem, který doprovázel nedělní malířky z doby, kdy patřilo k dobrému tónu a společenskému statusu, aby šlechtičny nebo dívky z lepších rodin vedle provozování hudby a vyšívání i malovaly. Zatímco sochařky se do té doby nejen v českém, ale ani ve středoevropském prostoru nevyskytovaly - platilo, že k sochařině je potřeba mužská síla a prostorová představivost, kterou ženy údajně mají v omezené míře. A tak Karla Vobišová, Marta Jirásková, Hana Wichterlová a celá řada dalších sochařek rychle dokázaly kvalitativně dohnat své mužské kolegy. Ale podíváme-li se třeba na dětskou hlavu Karly Vobišové, která je mezi exponáty naší výstavy, zároveň si uvědomíme, že se věnovaly tematice, kterou muži nikdy nereflektovali.

Neméně důležité je to, že ve chvíli, kdy se výtvarnice začaly více emancipovat, byly vnímané uměleckou kritikou jako ty, které zastupují tzv. ženské umění – tedy negativní stigma, vycházející ze stereotypního vnímání umění vytvářeného ženami. A tak bez ohledu na kvalitativní rozdíly jejich děl, byly umělkyně kritikou chápány jen jako představitelky ženského rodu. Tím pádem celá řada těch, které byly neprávem opomenuty, byla pak následně z historie výtvarného umění vyjmuta, respektive se v něm neobjevila. V propadlišti dějin zmizela samozřejmě i celá řada mužů a je to taková výzva pro nás, historiky a historičky umění, kteří se nechceme spokojit s tím, jakou podobu mají dějiny moderního českého umění, a hledáme i opomenuté umělce.“

Výstava je otevřena do 7. ledna 2015.