Maďarsko po parlamentních volbách 2014

Maďarsko po parlamentních volbách 2014

7. května 2014

S volební účastí necelých 62 procent oprávněných voličů získala národně-konzervativní vláda Viktora Orbána 44 procent hlasů a dvoutřetinovou většinu mandátů v parlamentu a prodloužila si tak své funkční období o další čtyři roky. Opoziční uskupení socialistů a liberálů obdrželo pouhých 25 procent, zatímco pravicově radikální strana „Jobbik“ téměř 21 procent. Jako čtvrtá strana se do „Zemského domu“ na břehu Dunaje, v němž sídlí maďarský parlament, probojovala strana zelených „Politika může být jiná“ s 5 procenty hlasů.

Za těmito suchými čísly stojí několikaleté poměřování sil, které se odehrávalo v atmosféře politické nenávisti. V roce 2010 interpretovali Orbánovi mladí demokraté (Fidesz, KDNP) tehdejší jednoznačné vítězství jako „revoluci ve volebních místnostech“ a začátek „systému národní spolupráce“. V praxi to znamenalo, že díky více než pohodlné parlamentní většině mohli po čtyři roky vládnout při naprostém vyloučení opozice. Dobyli si téměř celou mediální sféru, omezili práva ústavního soudu a podřídili své vůli kulturní oblast. Tento proces vedl jednoznačně k vyprázdnění obsahu demokratických institucí a vytvoření autoritativního vládního modelu. Poražená socialistická strana (MSZP) se v roce 2010 rozpadla na rivalizující skupiny, občanský protest byl v počátcích. Jediným rušivým faktorem, s nímž musela nová moc počítat, byla mezinárodní veřejnost – Maďarsko, někdejší miláček Západu, se začalo objevovat v negativních titulcích.

Je groteskní, že Orbánovo mužstvo dokázalo zahraniční kritiku své politiky využít k vlastním účelům. Hovořilo se o mezinárodním spiknutí proti zemi a západní média byla ocejchována jako smrtelní nepřátelé „naší vlasti“. Představitelé opozice, filozofové a umělci, kteří v zahraničí upozorňovali na svévolný výkon moci a radikálně pravicové nebezpečí, byli náhle považováni za národní nepřátele a vlastizrádce, v některých případech jim bylo veřejně spíláno a byli vystaveni obscénním útokům na internetových stránkách tisku blízkého vládě. Na národní notu se hrálo zejména při konfliktech s EU a MMF. Řeč byla o „ekonomické osvobozenecké válce“ a v zájmu soudržnosti vlastního tábora byly mobilizovány historické a sociální pocity frustrace. Zdálo se, jako by v těchto letech mezi Maďarskem a Západem opět vyrostla ideologická železná opona.

Tento militantní nacionalismus má svůj podíl na tom, že konzervativní pravice – navzdory vcelku skromnému výkonu v době vlády – opět zvítězila. Ztratila ovšem přinejmenším šest set tisíc příznivců – zklamaných voličů především ze západomaďarského venkova, zchudlých drobných podnikatelů, nezaměstnaných, důchodců a mladých voličů, kteří ještě před čtyřmi lety věřili tomu, že po korupci a nekompetentnosti předchozích kabinetů je energická vláda zachrání před zkázou. Řada z nich však nevolila levici, ale vložila svou naději do vzmáhajících se pravicových radikálů, kteří se nyní se svým úspěchem v celostátním měřítku znovu stali třetí nejsilnější stranou a v některých volebních okrscích překonali nejen levici, ale i Fidesz. Vzestup strany Jobbik představuje jistě nejtíživější skutečnost sedmých svobodných demokratických voleb od politického obratu v roce 1989.

Strana Gábora Vony, milovníka dějepisu, je otevřeně antisemitská, rasistická a eurofobní. Ve svém programu slibuje na jedné straně ekonomicky neopodstatněná sociální zlepšení a zároveň požaduje „chemickou kastraci sexuálních násilníků“, znovuzavedení trestu smrti a obnovení předválečného četnictva „pro boj s cikánskou kriminalitou“. Skutečnost, že takovým projektem lze přilákat téměř milion občanů, přičemž pro takové „zjednání pořádku“ se vyslovují nejen voliči Jobbiku, představuje skutečně znepokojivou mentální diagnózu celé společnosti.

Další málo povzbudivou skutečností je, že demokratické strany očividně nebyly schopny proměnit bezpochyby rostoucí nespokojenost s Orbánovou politikou ve vlastní zisk hlasů. To se netýká jen voličů, kteří se uchýlili ke krajní pravici, ale i téměř 40 procent nezúčastněných, pasivních občanů, kteří již s žádnou politickou silou očividně nespojují žádná očekávání. Nedostatečná absorpční schopnost levicového tábora byla způsobena několika faktory. Roztříštěnost a příkrá obviňování těch, kdo u voleb v roce 2010 utrpěli porážku, trvaly příliš dlouho. Teprve krátce před volební kampaní se jim horko těžko podařilo dát dohromady volební uskupení. Na začátku roku 2013 vedly vnitřní spory k rozpadu ekologické strany LMP, která se volební koalice nezúčastnila a podruhé překročila pětiprocentní hranici. Existuje nebezpečí, že opakující se fiasko demokratické opozice opět povede k bezvýchodným a zčásti nevkusným hádkám, k boji bezmocných o moc, místo ke společné reflexi a přípravě alternativy pro volby v roce 2018.
Zpočátku se může zdát, že od příštích parlamentních voleb jsme na hony vzdáleni. Aktuálně nás ale už v květnu čeká hlasování o křesla v Evropském parlamentu. Průlom demokratické opozice je nepravděpodobný. To je politováníhodné, neboť silnější zastoupení demokratické opozice v Bruselu by přineslo výhody nejen novým poslancům, ale posílilo by také hlas proevropského Maďarska. V říjnu pak půjdou občané k urnám v komunálních volbách – což je nová šance. Důležitější než kvantitativní postup by však nyní bylo vytvoření střízlivé, klidné atmosféry, společná sociálně- a demokraticko-politická iniciativa, která přesvědčí voliče i nevoliče a stranou zákopů přispěje k eliminaci kultury nenávisti a návratu do normálu tak, aby mohlo Maďarsko opět získat své původní místo mezi mladými demokraciemi.

György Dalos je spisovatel a žije v Berlíně. Nejnovější publikace: Fall des Ökonomen. Roman. Rotbuch Verlag, 2014

Text z německého originálu přeložil Evan Mellander.