Moskva, 20. března 2012
Theodor Adorno jednou prohlásil, že falešný život nelze žít správně. Opoziční týdeník „The New Times“ se v prvním vydání po prezidentských volbách 4. března ve svém titulku ptá: „Lze žít za Putinovy vlády?“ Tato otázka má, tak trochu na rozdíl od té Adornovy, vedle své teoretické i vyloženě praktickou stránku – kolik mladých, mobilních, dobře vzdělaných lidí pomýšlí při vyhlídce na dalších šest až dvanáct let Putinovy vlády na to, že Rusko opustí. Proč? Co se stalo? A co by se mohlo stát?
Vladimir Putin během volebního večera mluvil o „svobodných a čestných volbách“. Ale volby samozřejmě férové nebyly. Putin kontroloval, kdo mohl kandidovat, kdo, jak a jak dlouho mohl vystupovat v médiích a jak média informovala o něm samotném. Ve výsledku bylo 70 procent všech televizních příspěvků věnováno pečlivě zvoleným kandidátům, ze kterých bylo možné vybírat – tedy Putinovi, přičemž šlo většinou o příspěvky stavějící ho do pozitivního světla. Zbylých 30 procent se rozdělilo mezi ostatní čtyři kandidáty, zprávy o nich měly hlavně negativní charakter. Putin kontroloval i samotné hlasování, sčítání hlasů, především ale jejich celkový součet. Podle OSCE a mnoha tisícovek nezávislých ruských volebních pozorovatelů docházelo k celoplošnému falšování hlasů.
Už den před volbami došlo k masivnímu shromáždění bezpečnostních sil v Moskvě a Petrohradě. Ještě během volebního večera svezl Kreml několik desítek tisíc Putinových příznivců z celé země na jakousi korunovaci na moskevskému Manéžním náměstí v těsném sousedství Kremlu. Proč to má vůbec zapotřebí politik, který je údajně tolik přesvědčen o tom, že za ním stojí většina národa? Odpověď je prostá – už tři měsíce reptající opozice měla po celé zemi, především ale v Moskvě a Petrohradě, centrech protestu (jak také potvrzují výsledky voleb), pocítit, kdo je tu opravdu pánem. Šlo o demonstraci moci, s lehce hysterickými rysy, kterými se stejně tak vyznačoval i celý volební zápas (pokud člověk nevěří na trochu dětinský mýtus bezcitného příslušníka tajné služby, který má vše pod kontrolou, vše předem kalkuluje, je vždy o krok napřed). V tom se Putin tak úplně nemýlí. Od pozdimu patří spíš on k těm pronásledovaným.
To možná do jisté míry vzbuzuje údiv, protože vlastně nikdo nikdy nepochyboval, že se Putin znovu stane prezidentem. Šlo vždy jen o to, kolik podvodů a manipulace k tomu bude potřeba (a sice hodně, z dlouhodobého pohledu doufejme až příliš). Z hlediska opozice jde nyní o to, jestli protesty, jejich široký politický záběr, ale také jejich dosah až k zatím nepolitickým nebo politicky zdrženlivým vrstvám (mladí lidé, umělci, novináři) vydrží i do budoucna. A jestli protesty a politika, dlouhá léta asi tak to nejnezajímavější, co si většina lidí v Rusku dovedla představit, zůstanou i nadále tak „trendy“ jako během uplynulých týdnů. Pro organizátory protestů je nyní velkou strategickou výzvou, aby nesvolávali příliš mnoho nebo příliš málo demonstrací, aby nebyli příliš opatrní nebo příliš vyzývaví, aby nevystupovali s příliš konkrétními nebo s příliš obecnými požadavky.
I když protesty v Rusku budou s větší či menší intenzitou pokračovat (o čemž nepochybuji), byla završena jedna důležitá etapa – etapa prostého odmítání. To se hezky ukázalo na problémech při hledání přiměřeného hlavního hesla, přijatelného pro co možná nejvíce účastníků zatím poslední velké demonstrace 10. března na moskevském „Novém Arbatu“. „Rusko bez Putina“ už nešlo. Heslo „Putin není naším prezidentem“, které navrhla organizační komise, se moc neujalo. Bylo pouhým konstatováním, nikoli požadavkem, a je tak proto symptomem pro bezradnost, šířící se v řadách opozice.
Dosud byla různorodost protestního hnutí jedna z jeho nejsilnějších stránek. Ale aby se z protestu vyvinula politická síla, musí čerstvě posílená, doposud velmi amorfní opozice zformulovat své požadavky a vytvořit si své struktury. Nikdo na to nemá připravený návod, nejméně pak možná ti, kteří dosud na tribunách stáli v předních řadách. Protože „pochod milionů“, naplánovaný na 7. května, den Putinova uvedení do úřadu, se v takovéto podobě konat nebude. Nezúčastní se ho miliony. Abych parafrázoval Lenina, situace prostě není revoluční, protože ti dole ještě dost silně nechtějí a ti nahoře ještě trošku můžou.
Ale diskuze se už rozhořela, v novinách, na internetu, v četných diskuzních fórech, které v poslední době rostou jako houby po dešti. Nikdy během uplynulých deseti let si lidé v Rusku slovní půtky neužívali tak, jako nyní. I když vnější mocenské poměry dosud zůstávají beze změny, v ruském populistickém politickém světě, stále ještě zcela orientovaném na Putina, přece jenom, tak nějak vskrytu, vládne národ. Dokud zůstávaly zástupy stojící za neskrývaně opozičními osobnostmi zanedbatelně malé, měl Kreml do značné míry volné ruce. Putin a Medveděv mohli (nechat) schvalovat zákony téměř jak se jim zlíbilo. Prostřednictvím správních úřadů, policie a soudů je mohli prosazovat. A dokonce mohli zákony převracet v jejich naprostý opak, jako to například po celá léta dělali s právem na demonstraci. Nyní ale protestní hnutí podle průzkumů podporuje zhruba třetina obyvatel a v Moskvě vyšlo do ulic ne 1.000, ale 100.000 lidí. Neomezené vládnutí se tak stává nepoměrně těžším. Putin stále ještě má (formální i skutečnou) moc, ale vnitřní rovnováha se posunula. Proto také ta téměř archaická demonstrace moci vítěze. Politická cena za svévoli a pýchu od podzimu stoupla. To by pro Putina mělo být asi nejdůležitější poučení uplynulé poloviny roku. Alespoň do volby prezidenta to, zdá se, úplně nepochopil.
Před volbami Putin napsal sedm programových článků. V nich budil dojem, jako by je napsal opoziční politik. On je ale u moci už dvanáct let. Za tu dobu třikrát ohlásil reformní kroky, vždy v době prezidentských voleb. Až na krátké období během Putinova prvního mandátu ale k žádným trvalým reformám nedošlo. Naopak. Politický systém se stále více uzavíral, rostla korupce. Putina zachránil především růst cen ropy, zemního plynu a surovin před rokem 2008. Tyto okolnosti (zvyšování cen, nikoli vysoké ceny jako takové) už pominuly a nikdo, dokonce ani ekonomové úzce spolupracující s vládou, nevěří, že by se mohly ještě někdy opakovat. Úroveň cen ropy je v současné době příliš vysoká na to, abymohla nadále razantně růst. Rusku pak chybí vnitřní zdroje, například pro trh dosud nepřístupná armáda rolníků, podobně jako v Číně. Tato země – a v tomto ohledu je velmi blízká Evropě – je doslova stará a dále rapidně stárne.
Sergej Karaganov, expert na zahraniční politiku s těsnou vazbou na Kreml, napsal ještě před volbou prezidenta článek s titulkem „Rusko má zase štěstí“. V něm vysvětloval názor, že Putin a současná politická špička by měli být prostestům a protestnímu hnutí vděční, protože je nutí k reformám, o jejichž nevyhnutelnosti ony samy, vládnoucí osobnosti, už dávno věděly, ke kterým se ale nedokázaly rozhodnout. Na tom je něco pravdy. Dosud všechny pokusy o modernizaci hospodářství bez pomoci politických reforem ztroskotaly. Zůstává ale otázkou, proč by měl Putin zrovna nyní (chtít) prosadit politické reformy.
V otázce, co se bude dít dál, je Rusko ostatně kupodivu nejednotné. Podle aktuálního průzkumu centra Levada si 30 % dotázaných myslí, že demonstrace budou pokračovat na stejné úrovni, zatímco 40 % se domnívá, že protesty poleví. A co je důležitější – 36 % dotázaných je přesvědčených, že Putin v roli prezidenta osloví mimoparlamentní opozici a začne s ní vést dialog. 32 % naopak očekává, že Putin opět přitvrdí.
Tyto statistiky odráží Putinovo dilema. Aby z Ruska učinil silnou a konkurenceschopnou ekonomiku, potřebuje v neposlední řadě přesně ty, kteří nyní proti němu protestují – mladé, mobilní a dobře vzdělané lidi, ty, kteří chtějí něco dokázat. Ti ho ale chtějí čím dál méně. Spíše než Karaganovův sen je tedy pravděpodobnější, že Putin propásl okamžik, kdy mohl tyto lidi získat na svou stranu. Lépe řečeno – sám je od sebe odehnal, právě protože mu nevěří, že by stál o politické reformy. Takže i v budoucnu je pravděpodobnější politika cukru a biče. Politika veřejných nabídek spolupráce, ale upírání skutečné účasti na rozhodování. Chvíli to ještě může fungovat, na trvalo ale jen sotva.
Podobné dilema existuje už dlouho v rámci zahraniční politiky. Putinův základní směr je protizápadní. Zároveň je to ale také Západ, jehož peníze, know how a investice jsou k modernizaci Ruska zapotřebí. Bez modernizace zůstanou také veškeré sny o velmoci nenaplněné. Putinovo Rusko tak v tomto ohledu pravděpodobně zůstane pichlavé. Jako je tomu v případě Íránu. Nebo Severní Koreje. A když už dojde k nějakému odvážnému kroku, jako například ke zdržení se při hlasování o rezoluci Rady bezpečnosti OSN týkající se konfliktu v Libyi, s jistotou pak následuje výkyv na opačnou stranu. Výsledkem je tragédie odehrávající se v Sýrii. Putinovo Rusko se tak zřejmě dál nebude moct rozhodnout, jestli chce být přítelem nebo nepřítelem Západu. Nebo raději Číny. Ve smrti je pak člověk vždycky sám.
Lze tedy žít za Putinovy vlády? Ale samozřejmě. Život to není hezký, zajímavý by ale být mohl.
Jens Siegert je ředitelem moskevské kanceláře Nadace Heinrich-Böll-Stiftung, http://www.boell.ru/.